Ropuší kletba

Buddha je mé útočiště

Toto jsem slyšel:

Kdysi žil v tomto městě starý hudebník: chudý a opuštěný. Pokoj, ve kterém bydlel, ve kterém trávil část noci a část dne, byl stísněný, pochmurný, nuzný a nacházel se v nejubožejší, nejstísněnější, nejpochmurnější čtvrti.

Stařec nebyl tak opuštěný odjakživa. Mohl vzpomínat na jiná léta, na léta plná přepychu a nádhery – všechen lesk, který země může nabídnout nejbohatšímu člověku, mu kdysi poskytla.

Všechnu radost, již může nabídnout člověku plnému radosti, mu kdysi poskytla.

Všechnu blaženost a krásu, jež země může nabídnout šťastlivci a krasavci, i ty mu poskytla.

Jednoho dne se však jeho štěstí obrátilo. Stejně jako když slunce za průzračného jitra vyjde na bezmračné obloze a rozzáří se nejvyšším jasem, aby potom sestoupilo, hroužilo se do kalné temnoty, do černé temnoty, do neproniknutelné temnoty, a nakonec se stane neviditelným a ponoří se do noci.

A když se jeho štěstí obrátilo a každý nový den přinášel novou pohromu, hledal pomoc v modlitbě – proklečel na kolenou mnoho dlouhých nocí v prosbách, aby se jeho pád zastavil.

Ale přepych a nádhera pohasly, radost a lesk zmizely, z bohatství zbyly střepy. Žena ho opustila, dítě mu zemřelo, když upadl do takové chudoby, že mu nemohl poskytnout, co bylo třeba.

Potom se už nemodlil za nic.

– Tak vstoupila jeho duše do temnot. –

Jako za hluboké noci, když tma pohltila tvary a obrysy a barvy věcí i bytostí a jedno od druhého už nelze rozeznat – jako se za hluboké noci obloha tiše, neznatelně vyjasňuje zákmitem vycházejícího měsíce a šeptem probouzí ztracené tvary a obrysy věcí i bytostí k jinému životu, tak tiše, neznatelně, šeptem se z temnoty jeho srdce vynořovala slova, která kdysi někde, někdy v době, kdy byl boháčem, zaslechl nebo přečetl – slova Buddhova:

„Proto se nepřimykej k tomu, co miluješ,
je těžké toho pozbýt!
Žádné životní pouto nesvazuje toho,
komu není nic milé či nemilé.
Z toho, co milujeme, tryská hoře,
z toho, co milujeme, tryská strach,
ten, kdo se zřekne lásky,
nemá už hoře, nemá už strach.
Z touhy po životě tryská hoře,
z touhy po životě tryská strach:
Kdo se zřekne této touhy,
nemá už hoře, nemá už strach.“

A soumrak zahalil jeho duši.

Pozbyl všech přání a všech nadějí, odpadlo všechno hoře, všechna žádost, všechno utrpení, všechna radost.

Ráno, když se probudil, poslal svou lásku a svůj soucit na východ, na západ, na sever, na jih, nahoru, dolů, a když začal pracovat, mumlal si: „Buddha je mé útočiště,“ a když se ukládal k spánku, mumlal si: „Buddha je mé útočiště.“

Když pojídal skrovné jídlo, když pil, když vstával nebo si sedal, když odcházel či přicházel, mumlal si: „Buddha je mé útočiště.“

A brány jeho smyslů se uzavřely, takže k němu už neměla přístup žádná přání, žádná nenávist – žádná lačnost, utrpení či radost.

Ve svátečních dnech, když zněly zvony – občas vytáhl skleněnou tabulku a upevnil ji na stole, rozsypal na ni jemný písek a smyčcem svého cella přejížděl po jejím okraji. Sklo se rozechvělo, rozezvučelo a začalo zpívat, zrnka písku tančila a vytvářela malé jemné pravidelné hvězdy. – Zvukové obrazce.

A jak hvězdy a tvary vznikaly, rostly a zanikaly a opět vznikaly, vzpomínal chmurně na učení Gautamy Buddhy o utrpení, jak vzniká a jak je lze zmařit, o cestě vedoucí k zániku utrpení. – –

„Buddha je mé útočiště.“

Nesmírně toužil vypravit se do země, kde žijí světci, kteří se už nemají za co modlit – kde kdysi meškal Vznešený, Dokonalý – Gautama – a ukázal cestu ke svobodě.

Nesmírně toužil hledat a najít tam kruh oněch mála vyvolených, kteří schraňují živoucí smysl učení, odkazovaný od srdce k srdci, nezkreslený, nezmatený, stále platný a naléhavý.

A aby získal peníze a mohl putovat do Indie, země své žhoucí touhy, hrál s uzavřenými smysly na cello po hospodách, celé dny a týdny a měsíce a mnoho, mnoho let.

Když mu společníci předávali jeho skrovný díl z peněz, které vybrali, myslel na Vznešeného, Dokonalého – a že mu je zase o krok blíž: „Buddha je mé útočiště.“

Tak se z něho stal křehký bělovlasý stařec, když přišel den, který přinesl poslední krejcary, jež mu ještě chyběly.

Stál ve svém nuzném temném pokoji a upřeně hleděl na stůl. Nač jsou ty peníze na stole? – Proč je shromažďoval?

Paměť mu vyhasla.

Přemýšlel a přemýšlel, nač jsou ty peníze na stole.

Paměť mu vyhasla.