Ropuší kletba

Jörn Uhl

Jörn Uhl byl dlouhán, oči měl blízko u sebe a vlasy světlé jako sláma. – Původem byl Obodrit. – Možná taky, že Kašub – ale ať tak či tak – Severoněmec byl určitě.

Žil sám pro sebe, vstával se slepicemi ještě před východem slunce a potom se vždycky pořádně umyl ve škopku, zatímco jeho bratři si ještě hověli v peřinách. –

Buď užitečný, bylo jeho heslem, a když stará děvečka Dorka Mahnková s Grétkou Klempkovou sedávaly v sobotu večer v čeledníku u stolu a povídaly si – kdepak, on s nimi nikdy neklábosil.

Byl uzavřený a úplně jiný než jeho sourozenci, což asi pocházelo z toho, že když ho jeho matka počala, myslela zrovna na něco jiného.

„Mlátit prázdnou slámu – ne,“ řekl si, zaťal zuby a šel ven na chladný večerní vzduch. – –

Byl přece Uhl!!

Tam vzadu – daleko na obloze – bylo ještě později vidět poslední snivou žluť a nad ní těžké noční mraky, takže hvězdy nemohly vyjít. A přes vřesoviště se pomalu táhly husté závoje mlhy. – –

Nějaký tmavý stín s čímsi blýskavým na rameni se právě blížil k domu. – Byl to Fiete Krey, který se teprve teď vracel z pole. – A pár kroků od něj ta roztomilá Lízinka Sootjová – přicupitala k Jörnovi a podala mu ručku.

„… brej večír, Jörne,“ řekla mu tak pěkně, když jí držel ruku. –„Jdu si trochu popovídat. Je tam Dorka? – Podívej, nesu si práci, pletu punčochu – ale né, teď se mi to všecko zamotalo. Jémináčku.“ A: „Musím to zase rozmotat,“ řekla potom, aby ji pustil.

Jörn koukal na její plavou hlavičku. –

Tak dneska v noci, chtěl jí povědět, tak dneska v noci; ale neřekl to, jen si to myslel – byl přece Uhl! –

Později v životě musel častokrát myslet na to, že jí tenkrát neřekl Tak dneska v noci, a i ona později často myslívala na to, jak se jí tehdy zamotalo pletení. –

Tak Pánbůh často dopustí, že se věci stanou jinak, než my tady na zemi zamýšlíme. – Je to tak?

Jörn se ještě toulal po lukách, na něž se snášel večerní chlad. – Z dálky sem přes pole doléhala hudba z hospody, kde hráli muzikanti, tu tichounce, tiše – potom zas až příliš hlučně – podle toho, jak ji přenášel večerní vítr. –

Když začalo pršet, obrátil své kroky zpátky ke dvoru. –

Už se tak setmělo, že ani nebylo pořádně vidět, jak něco – asi žába – skočilo přes cestu do trávy. –

Jörn si sundal čepici, když přistoupil ke stolu. –

„Rozmotala sis to pletení?“ řekl Lízince.

„Rozmotala,“ přikývla. –

„Nepotkals tam venku ňákou divoženku?“ zeptal se teď Pieter Uhl, jeho bratr, a měl se až moc ke Grétce Klempkové.

„Půjdu radši nahoru,“ řekl mrzutě Jörn, který takové řeči nesnášel. „Pěkně se vyspi, Lízinko!“ –

„Pěkně se vyspi, Jörne!“ – – – – – –

„Dyť jsem tak moc neřek – – – tak brej večír!“ volal za ním bratr.

„Tak, tak,“ – – – povzdechla si Dorka Mahnková, protože byla jasnozřivá.

Jörn Uhl šel nahoru – do své jizby, vyčistil si kalhoty, protože je měl od bláta, a snědl si trochu pohankové kaše se smetanou, kterou tu měl ještě od oběda v hrnci na kamnech. –

„Dobrá,“ řekl.

Potom si vzal hadr a smeták a dal se do uklízení.

Když bylo všechno vydrhnuté, že se to zase jen lesklo, vyndal si knihu, kterou mu jednou přinesl Fiete Krey z Hamburku, kde byl zrovna vánoční trh.

„Ach, to není ono,“ řekl. – „To je Claudius^[42], Wandsbecký posel: ‚– – milý měsíčku, jak tiše pluješ‘ – ten už dávno odpočívá tam venku v Ottensenu.“ –

Potom si vzal z almary jinou knihu a na malou chvilku si stoupl k ptačí kleci, co visela před oknem. –

„Ty jseš ale roztomilá pěnkavička,“ řekl, „pííí-pííí.“ – Ptáček povytáhl hlavičku zpod křidélka a upřeně a polekaně hleděl do světla. – – Ale teď se Jörn zamračil a přirazil okénko, neboť odnaproti, z Krögerovy kořalny, bylo slyšet, jak si tam opilci připíjejí a pustě hulákají – a potom se posadil na vyřezávanou židli, kterou tu měl po předcích. – – – Vždyť to taky byl věru starý kousek! – S pevným opěradlem, a tady, kde barva oprýskala, bylo vidět krásné vyřezávání. –

Stálo tam Clawes Uhl anno domini 1675.

Tak, tak, Uhlové byli staří usedlíci, sukovití a hrdí! –

Jak si jeho bába vzala Jörna – Jörnův děda se jmenoval taky Jörn – a jak dlouho to trvalo, než mu řekla své Ano.

Byla to hrdá dívčina – uzavřená – a držela se zpátky, hodně zpátky – vždyť měla v žilách Kreyovic krev; a ještě když byla docela malá a chodila do školy k pastoru Lorenzenovi, málokdy utrousila slůvko a nikdy si nehrála s ostatními děvčaty.

Měla tvrdé pěstičky a zrzavé vlasy – ta holčina malá. –

„Nebudu s tebou tancovat,“ řekla svému ženichovi, „v tanci je něco hříšnýho,“ a odtáhla se od něho.

Potom si ještě snědla „teplou žemli“ s omáčkou, vyjela sama se svými koňmi a rovnou na vřesoviště, kam se už snášel večerní chlad.

„Pročpak ho jenom nemiluju?“ říkala si při jízdě znovu a znovu.

Potom náhle zastavila. – Nějaký chlapec se tam koupal, nahý, docela nahý. – Dlouho se na něj dívala, ale on o tom nevěděl. – A náhle pronikl do její cud…