Ropuší kletba

Albín

I

„Ještě šedesát minut – než bude půlnoc,“ řekl „Ariost“ a vyndal si tenkou holandskou hliněnku z úst.

„Tamhleten,“ – a ukázal na tmavý, téměř už nezřetelný portrét na stěně, zhnědlé kouřem, „tamhleten se stal velmistrem právě před sto lety minus šedesát minut.“

„A kdy se náš řád rozpadl? – Tím myslím, kdy jsme klesli tak hluboko, že jsme se stali tím, co jsme teď, pijáckou společností, Arioste?“ zeptal se nějaký hlas z hustého tabákového dýmu, jenž naplňoval malý starobylý sál.

Ariost propletl prsty dlouhým bílým vousem, jakoby váhavě si přejel po krajkovém nabíraném límci sametového taláru: – – „Asi v posledních desetiletích – – – tak nějak – šlo to pomalu, postupně.“

„To ses dotkl rány v jeho srdci, Fortunáte,“ pošeptal „Baal Šem“, řádový cenzor v ornátu středověkého rabína a vykročil ze setmělého okenního výklenku ke stolu, u nějž tazatel seděl. – „Mluv o něčem jiném!“

A hlasitě pokračoval: „Jak se vlastně ten velmistr jmenoval ve všedním životě?“

„Hrabě Ferdinand Paradies,“ odpověděl rychle někdo vedle Ariosta, aby s pochopením změnil téma, „ano, byla to veleslavná jména v tehdejších časech – a ještě dříve. Hrabata Špork, Norbert Vrbna, Václav Kaiserstein, básník Ferdinand van der Roxas! – Ti všichni celebrovali ghonslu – obřad lóže ,Asijských bratří‘ ve staré Andělské zahradě, kde dnes stojí hlavní pošta. Ovanuti duchem Petrarkovým a di Rienzovým, kteří také patřili k našim bratřím.“

„Tak je to. V Andělské zahradě! Nazvané podle Angela de Florentia, který byl osobním lékařem Karla IV. a u něhož Cola di Rienzo našel azyl, dokud nebyl vydán papeži,“ vpadl horlivě „skribe“ Izmael Gneiting.

„Ale víte, že staří Asijští bratři, ‚sat-bhais‘, dokonce založili Prahu, a – také – Allahábad, prostě všechna města, jejichž jméno znamená ‚práh‘?! Bože na nebesích, takové činy, takové činy!

A to všechno je pryč, to všechno zmizelo.

Jak praví Buddha: ‚Ve vzdušném prostoru nezůstane ani stopa.‘ – To byli naši předkové! Zato my jsme jen kamarádi z mokré čtvrti! – Ochlastové!! Hip, hip, hurá! – Vždyť je to k smíchu.“

Baal Šem dal Gneitingovi znamení, aby už raději mlčel. – Ten ho ale nepochopil a mluvil dál, až Ariost prudce odstrčil sklenici s vínem a opustil místnost.

„Urazil jsi ho,“ řekl Baal Šem vážně Izmaeli Gneitingovi, „už jen kvůli jeho věku bys měl mít ohled.“

„No no,“ zabručel Gneiting, „vždyť já jsem ho chtěl urazit. A co? Ostatně, stejně se vrátí. Za hodinu vypukne oslava, bude se slavit těch sto let, a při tom on přece musí být.“

„Pořád se musí hádat, to je k vzteku,“ prohlásil jeden z těch mladších, „a tak jsme si tu pěkně popíjeli.“

Nad tabulí se rozhostila rozmrzelost.

Seděli teď beze slova kolem půlkruhového stolu a sáli ze svých bílých holandských dýmek.

Ve středověkých řádových pláštích s kabalistickými znaky vypadali v mdlém světle olejových lamp, jež nedosáhlo až do koutů místnosti a ani k nezakrytým gotickým oknům, podivně a neskutečně jako nějaké přízračné shromáždění.

„Půjdu ho udobřit, staříka,“ řekl konečně „Corvinus“, mladý hudebník – a vyšel ven.

Fortunát se naklonil k cenzorovi: „Corvinus má na něj vliv? – Corvinus?!“

Baal Šem zabručel pod vousy: „Corvinus je přece zasnouben s Beatricí, Ariostovou neteří.“

Izmael Gneiting si opět vzal slovo a mluvil o zapomenutých článcích víry tohoto řádu, který sahá až do šerého dávnověku, kdy předky člověka ještě učili démoni sfér.

O závažných temných proroctvích, která se všechna, všechna časem naplnila, slovo za slovem, věta za větou, takže se člověk zoufale ptal, jak je to vlastně s tou jeho svobodnou vůlí – a také o „Pražském zapečetěném dopisu“, poslední pravé relikvii, kterou řád dodnes vlastní. „Kuriózní! Kdo by ho chtěl zvědavě otevřít, ten ‚sealed letter from Prague‘, dřív než se čas naplní, ten – – – jak to stojí v originálu, ,lorde Kelwyne‘?“ a Izmael Gneiting obrátil tázavý pohled na prastarého bratra, který proti němu nehybně seděl ve vyřezávané a pozlacené lenošce, celý pohroužen do sebe – „… ještě předtím propadne zkáze! Jeho tvář pohltí temnota a více ji nevydá.“ – – – –?

„Ruka osudu skryje jeho rysy v říši tvaru až do soudného dne,“ doplnil pomalu stařec a při každém slově pokývl holou hlavou, jako by chtěl slabikám propůjčit obzvláštní důraz – „a vymaže je ze světa obrysů. Neviditelnou se stane jeho tvář; neviditelnou pro všechny časy! Uzavřenou jako jádro v ořechu – – – jako jádro v ořechu.“

– Jako jádro v ořechu! – Bratři kolem stolu na sebe pohlédli s údivem.

Jako jádro v ořechu! – podivné, nepochopitelné přirovnání!

Vtom se otevřely dveře a Ariost vstoupil.

Za ním mladý Corvinus.

Ten na přátele vesele zamrkal, jako by chtěl říci, že se staroušem je zase všechno v pořádku.

„Čerstvý vzduch! Pusťme sem čerstvý vzduch,“ řekl kdosi, šel k oknům a jedno otevřel.

Mnozí se zvedli a odstrčili židle, aby se podívali do noci ozářené úplňkem, jak se na hrbolatém dláždění Staroměstského rynku měsíční paprsky nazelenale třpytí jako opály.

Fortunát ukázal na modročerný stín Týnského chrámu, dopadající přes dům na staré liduprázdné náměstí a rozřezávající je na dvě poloviny: „Ta obrovská stínová pěst se dvěma protáhlými špicemi tam dole – – jak míří ukazovákem a Merkurovým prstem^[39] na západ, není to jako prastaré obranné znamení proti zlému pohledu?“ – –

* * *

Do sálu vešel sluha a přinesl nové láhve chianti – s dlouhými hrdly – jako červené plameňáky. – –

V jednom koutě se kolem Corvina shlukli jeho mladší přátelé a polohlasem a se smíchem mu vyprávěli o „Pražském zapečetěném dopisu“ a o zmateném proroctví, které se k němu vztahuje.

Corvinus pozorně naslouchal a potom se mu v očích rozpustile zablýsklo, jako by dostal nějaký veselý nápad.

A překotně jim cosi šeptal a učinil jim návrh, který přijali s jásotem.

Některé to tak rozjařilo, tak rozjařilo, že poskakovali na jedné noze jako potřeštění. – – – –

Staří byli sami.

Corvinus se i se svými kumpány ve velkém spěchu na půl hodiny omluvil; musí si prý dát u jednoho sochaře odlít tvář do sádry, protože, jak řekl, chce prov…