Ropuší kletba

Děs

Zařinčely klíče a četa trestanců vešla na vězeňský dvůr. Je dvanáct hodin, musí chodit v kruhu, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, ve dvojicích – jedna za druhou.

Nádvoří je vydlážděno. Pouze uprostřed jsou nějaké skvrny tmavé trávy jako hroby. Čtyři tenké stromy a keř ponurého ligustru.

Kolem dokola staré zažloutlé zdi s malými, zamřížovanými okénky.

Trestanci v šedých vězeňských šatech ani nemluví a chodí v kruhu pořád dokola – jeden za druhým. Skoro všichni jsou nemocní: skorbut, oteklé údy. Obličeje šedé jako tmel v oknech, oči vyhaslé. S neradostným srdcem drží krok.

Dozorce se šavlí a čepicí stojí u vrat a civí před sebe.

Podél zdí holá země. Tam nic neroste: žlutými stěnami prosakuje utrpení.

„Lukavský byl zrovna u soudního prezidenta,“ volá polohlasně nějaký trestanec na vězně žalářním oknem. Četa pochoduje dál. „Co je s ním?“ ptá se nováček souseda.

„Vrah Lukavský je odsouzen k smrti provazem a dneska, myslím, se mělo rozhodnout, bude-li rozsudek potvrzen, nebo ne. – Prezident mu potvrzení rozsudku přečetl v pracovně. Lukavský neřekl ani slovo, jen se zapotácel. Ale venku skřípal zuby a dostal záchvat vzteku. Dozorci mu dali svěrací kazajku a připoutali ho řemeny k lavici, aby se do rána nemohl ani hnout. A postavili mu tam krucifix.“ – Tohle na ně vězeň volal v útržcích vět, kdykoli pochodovali kolem něho.

„Ten Lukavský leží na pětadvacítce,“ řekl jeden z nejstarších trestanců. Všichni se podívali nahoru k zamřížovanému okénku čís. 25.

Dozorce se bezmyšlenkovitě opřel o vrata a odkopl kus starého chleba, který mu překážel. – – – – –

V úzkých chodbách starého zemského soudu jsou žalářní dveře těsně vedle sebe. Nízké dubové dveře, zapuštěné do zdiva, s železnými pásy a mohutnými závorami a zámky. Každé mají zamřížovaný výřez, sotva píď do čtverce. Těmi ta novinka pronikla a běžela podél okenních mříží od úst k ústům: „Zítra ho budou věšet!“

Na chodbách a v celé budově je klid, a přesto tu vládne jemný šum. Tichounce, neslyšně. Jen jej cítíš, proniká zdmi a třepotá se ve vzduchu – jako roje komárů. To je život, spoutaný, zajatý život.

Uprostřed hlavní chodby, tam, kde se rozšiřuje, stojí úplně ve tmě stará prázdná truhla.

Neslyšně, pomalu se zvedá víko. Vtom to projelo jako smrtelná úzkost celou budovou. Vězňům váznou slova v hrdle. Na chodbách už ani hlásku, že je slyšet bušení srdce a znění v uchu.

Stromy a keře na nádvoří lístečkem nepohnou a sahají podzimními větvemi do ponurého šera. Zdá se, že ještě více ztemněly.

Jako na pokyn se četa trestanců zastavila. Nekřičel někdo?

Ze staré truhly pomalu vylézá ohyzdný červ. Pijavice obrovských rozměrů. Tmavožlutá, s černými skvrnami, a přisává se podél cel. Tu tloustne, tu se tenčí, pohybuje se kupředu a hmatá a hledá. Po stranách hlavy v každém důlku pět vytřeštěných, na sebe namačkaných očních bulv – nehybných a bez víček. Je to DĚS.

Plíží se k odsouzencům a vysává jim teplou krev – pod hrdlem, tam, kde hlavní tepna unáší život od srdce k hlavě. A slizkým objetím obchvacuje teplé lidské tělo.

Teď dospěl k vrahově cele.

Dlouhý příšerný křik, nepřetržitý, jako jediný nekončící tón, pronikl na dvůr.

Dozorce, střežící vrata, se ulekl a vyrazil veřej. –

„Všichni marš nahoru, do cel!“ Křičí a vězni běží kolem, ani se na něj nepodívají, po kamenném schodišti nahoru. – Trap, trap, trap – v humpoláckých, cvočky pobitých botách.

Potom zase vše ztichlo. Vítr sjel do pustého nádvoří a strhl zpuchřelý vikýř, jenž s řinčením dopadl na špinavou zem. – – –

Odsouzenec může hýbat jenom hlavou. Vidí před sebou obílené žalářní stěny. – Neproniknutelné. – Zítra ráno v sedm pro něj přijdou. – Do té doby ještě osmnáct hodin. – A sedm hodin, než nastane noc. – – – Brzy bude zima, a přijde jaro a horké léto. – Bude vstávat – časně – už za svítání – vyjde na ulici, p…