Pražská vizitka

Gustav Meyrink

1,98 $

Elektronická kniha: Gustav Meyrink – Pražská vizitka (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: meyrink02 Kategorie:

Popis

E-kniha Gustav Meyrink: Pražská vizitka

Anotace

O autorovi

Gustav Meyrink

[19.1.1868-4.12.1932] Německy píšící spisovatel Gustav Meyrink (vlastním jménem Gustav Meyer) se narodil roku 1868 ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra a bavorské dvorní herečky. Ve svém díle byl ale silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Od roku 1884 žil Meyrink v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888....

Gustav Meyrink: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Prager Visitenkarte

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pražská vizitka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4. Společnost

U doktorů Serbů je soirée.

„Huhú – hú – hu,“ pěje se a hraje na klavír.

Už je čtvrt na jedenáct, a pořád se zpívá – hú – huhú.

Panu Richtovovi kručí v žaludku.

Dcera domu je nalakována bíle.

Konečně se prostírá.

Raci na míse, malí, jako kámen tvrdí ráčkové – neboť je vysoké datum.

Ale uprostřed (samozřejmě mísy) leží humr.

Píchne se do něho, zapraská to; humr je atrapa.

Tedy do raků! – Pro každého hosta je tu jeden.

Najednou to zaskřípe – jednomu pánovi sklouzl nůž a talíř se málem rozbil. A jeho rak přeletěl přes stůl až pod bufet.

Ostatní hosté ztratí odvahu, do svých raků se nepustí a jídlo je odneseno.

Ozývají se hlasy, že ten nebo onen z raků byl určitě těžítko.

Na stole se objeví losos – – s bramborami.

Chtějí do něho píchnout.

Vyloučeno!

Losos je syrový. Dokonce nevykuchaný.

Jedí tedy brambory.

Losos ovšem není uvařen úmyslně.

Bude se vařit až zítra v poledne.

Zas už něco skřípe; domácí teriér vlezl pod bufet a hryže raka.

Tak to přece jen nebylo těžítko.

Další chod: – – – perníková srdce.

Nu ano, srdce z perníku!

A pak přijde desert: obě služebné přinesou na podnosu dětskou rakvičku.

Kolem dokola je v pohárcích na vajíčka zmrzlina.

Ale hrobeček je bohužel prázdný.

Potom se zase má – – húu – húu – zpívat, ale to už je panu Rich­tovovi hloupé, a tak zajde do kuchyně a pošle služky do hostince, aby na jeho účet přinesly sto horkých párků a dvacet litrů piva.

To všecky velice potěší, zvláště rodinu Serbovu, která o překot tleská a prohlašuje, že jí to připadá náramně veselé a originální, jak se tu rázem souper změnilo v piknik.

A v dobré náladě spořádají párky, až je jim všem konec.

G. M.

„Makintosh už je tu zas, to hovado.“

Běželo to městem jako jiskry po strništi.

George Makintoshe, německého Amerikána, který dal vale zdejšímu městu před pouhými pěti lety, měl každý ještě v dobré paměti – na jeho kousky se stejně těžko zapomínalo jako na ostře řezaný tmavý obličej, který se dnes opět vynořil na Příkopech.

Co tu ten člověk už zase chce?

Vystrnadili ho tenkrát pomalu, ale jistě. Spolupracovali na tom všichni, ten pod rouškou přátelství, onen záludností a falešnými pověstmi, ale každý se špetkou obezřelé pomluvy – a všecky ty drobné ničemnosti nakonec vydaly dohromady tak velkou sprostotu, že by každého jiného člověka pravděpodobně byla rozdrtila, zatímco Amerikána jen pohnula k odjezdu.

Makintosh měl tvář ostrou jako perořízek a velmi dlouhé nohy. I to snášejí těžko lidé, kteří tak rádi nedbají rasové teorie.

Strašně ho nenáviděli, a místo aby se pokusil tu nenávist zmírnit a snažil se přizpůsobit ideám zde běžným, stál vždycky stranou a co chvíli přicházel s něčím novým: hypnóza, spiritismus, čtení z ruky, ba jednou to byl dokonce symbolistický výklad Hamleta. – To samozřejmě uvádělo do varu bodré měšťany a obzvláště pak klíčící génie jako například pana Tewingera z Tagblattu, který právě chystal k vydání knihu s názvem Shakespeare, jak mu rozumím já. – – –

A tento „trn v oku“ je o…