Dvě povídky

Čtyři měsíční bratři
Listina

Kdo jsem, lze říci zkrátka. Od 25. až do 60. roku byl jsem komorníkem u pana hraběte du Chazal. Předtím jsem jako zahradnický pomocník pěstoval květiny v klášteře v Apanue, kdež jsem také kdysi prožil jednotvárné, trudné dni svého mládí a dík opatové dobrotě byl i vyučen ve čtení a psaní.

Jelikož jsem byl nalezenec, přijal mě při biřmování za vlastního můj kmotr, starý klášterní zahradník, a od té doby jsem pravoplatně nositelem jména Meyrink.

Pokud sahá má paměť, měl jsem vždycky pocit, jako bych měl kolem hlavy železnou obruč, jež mi stahuje mozek a brání rozvoji toho, co se snad obecně nazývá fantazie. Skoro bych řekl, že mi chybí jakýsi vnitřní smysl, ale zato mám oči a uši bystré jako divoch. Když přivřu víčka, vidím ještě dnes před sebou se skličující zřetelností černé strnulé obrysy cypřišů, jak je tehdy odrážely drolící se klášterní zdi, vidím vyšlapané cihly v podlaze křížových chodeb, kus za kusem, že bych je mohl počítat, a přesto je to všecko chladné a němé – nemluví to ke mně, ač by přece věci měly k člověku promlouvat, jak jsem už často četl.

Otevřeně a bez okolků říkám, jak na tom jsem, neboť uplatňuji nárok na věrohodnost; vede mě totiž naděje, že to, co zde píši, dostane se snad do rukou lidem, kteří vědí více než já a mohli by mi poskytnout světlo poznání, pokud smějí a chtějí, o všem tom, co mě provázelo na životní pouti jako řetěz nerozluštitelných záhad.

Kdyby se snad tento rukopis proti rozumnému uvážení dostal do rukou obou přátel mého zesnulého druhého pána, magistra Petra Wirtzigha (zemřel a byl pohřben ve Wernsteinu nad Innem v roce velké války 1914), totiž obou blahorodých pánů doktorů Chrysophrona Zagräa a Sacrobosca Haselmeyera, zvaného „rudý Tandžur“, pak nechť pánové spravedlivě uznají, že to nemůže být žvanivost nebo malicherná zvědavost, co mě pohnulo, abych vynesl na denní světlo něco, co ti pánové sami možná po celý lidský věk udržovali v tajnosti, kdyžtě sedmdesátiletému starci jako já jsou takové dětinskosti jistě už velmi vzdáleny – že to budou spíš důvody duchovní povahy, jež mě k tomu přiměly a mezi nimiž obava mého srdce, že se jednou, po dožití těla, stanu – strojem (pánové už pochopí, co míním), určitě nebyla pohnutkou nejslabší.

Ale teď už k mému příběhu:

První slova, která pan hrabě du Chazal ke mně promluvil, když mě přijímal do svých služeb, byla otázka:

„Hrála kdy v tvém životě nějakou roli žena?“

Když jsem s dobrým svědomím odpověděl, že nikoli, byl zřejmě spokojen.

Ta slova mě dnes pálí jako oheň, nevím proč. Slabiku za slabikou otázal se mě touž větou po 35 letech můj drahý chlebodárce, pan magistr Petr Wirtzigh, když jsem u něho nastupoval jako sluha:

„Hrála kdy v tvém životě nějakou roli žena?“

I tehdy mohl jsem klidně odpovědět, že nikoli – mohl bych to tvrdit až do dnešního dne – ale přepadla mě hrůza a připadal jsem si na okamžik jako neživý stroj, když jsem to říkal, a ne jako lidská bytost.

Kdykoliv o tom teď hloubám, vplíží se mi do mozku p…