Dvě povídky

Jak dr. Job Paupersum přinesl své dceři rudé růže

V pokročilé noční době seděl ve známé přepychové mnichovské kavárně „Stefanie“ stařec velmi pozoruhodného vzezření a nepohnutě zíral před sebe. Uvolněná, od oděvu odpoutaná kravata, jakož i mohutné, až do šíje spadající vysoké čelo prozrazovaly významného učence.

Kromě řídkého stříbrného vousu, vyrážejícího na bradě ze sedmihvězdí bradavic, jenž dolním koncem zakrýval právě ještě ono místo uprostřed vesty, kde u zahloubaných myslitelů pravidelně chybívá knoflík, měl starý pán jen málo pozemských statků, které by stály za řeč.

Přesně vzato už vůbec žádné.

Tím rychleji proto ožil, když světácky oblečený host s cvikrem a s navoskovaným černým knírem, který si dosud u stolu v rohu naproti dával po soustech nožem do úst studeného lososa (přičemž se mu pokaždé zableskl na elegantně odstávajícím malíčku briliant velikosti třešně) a vrhal k němu zpytavé pohledy, povstal, a utíraje si ústa, kráčel přes téměř prázdnou místnost, uklonil se před ním a otázal se:

„Není libo partičku šachu? – Třebas partii o jednu marku?“

Před učencovým duševním zrakem se vynořily fantasmagorie hýření a hojnosti všeho druhu, jeho srdce nadšeně zašeptlo: „Tohle hovado mi poslal bůh,“ a už rty přikazovaly číšníkovi, který se právě přihrnul, chtěje podle svého zvyku navodit na elektrických žárovkách řadu obsáhlých osvětlovacích poruch: „Julius, šachovnici!“

„Jestli se nemýlím, mám čest s dr. Paupersumem^[1]?“ – zahájil hovor světák s navoskovaným knírem.

„Job – – ano, hm, ano – Job Paupersum,“ potvrdil roztržitě učenec, neboť byl jako omráčen nádherou obrovského smaragdu, který představoval automobilovou svítilnu a coby jehlice zdobil hrdlo jeho protějšku.

Teprve pohled na šachovnici ho vytrhl z okouzlení; pak ale byly v mžiku rozestavěny figurky, uvolněné hlavy koní upevněny slinou a chybějící věž nahrazena nalomenou zápalkou.

Po třetím tahu si světák sundal cvikr, zaujal křečovitou pozici a upadl v tupé hloubání.

„Asi chce vymyslet nejpitomější tah na šachovnici – jinak nevím, proč by tak dlouho přemýšlel,“ bručel si učenec a nepřítomen duchem civěl na dámu ve svinibrodsky zeleném hedvábí – jedinou živou bytost v místnosti kromě něho a toho světáka – která poklidně trůnila na divanu nad titulním listem „Světa v obrazech“, před sebou talíř plněných trubiček, chladné ženské srdce obrněno stolibrovým tukem.

„Vzdávám to,“ ohlásil konečně pán s autosvítilnou z drahokamu, shrnul šachové figurky, ze své žeberní krajiny vyňal pozlacené pouzdro, vylovil z něho navštívenku a podal ji učenci. Dr. Paupersum četl:

ZENON ZAWANIEWSKI
impresário pro monstrózity

„Hm. Ťja. Hm – pro monstrózity, hm – pro monstrózity,“ opakoval chvíli nechápavě. „Ale nechtěl byste si zahrát ještě partičku?“ zeptal se pak nahlas, mysl zaměřenou na rozmnožení kapitálu.

„Ano. Ovšem. Kolik si přejete,“ odvětil světák zdvořile, „ale neměli bychom si napřed pohovořit o něčem výnosnějším?“

„O něčem ještě – ještě výnosnějším?“ vyrazil učenec a …