Panna a cikán a jiné povídky

4

Na faře se strhl hrozný rámus kvůli Yvette a okennímu fondu. Po válce si teta Cissie umanula, že se v kostele zasadí malované okno na památku padlých z farnosti. Ale padlí byli většinou rozkolníci, a tak jim postavili památník v podobě ošklivého pomníčku před wesleyánskou kaplí.

Teta Cissie se tím nedala odradit. Pro své vzácné okno agitovala, pořádala bazary, štvala dívky do ochotnických představení. Yvette, která se ráda producírovala a hrála divadlo, vzala si na starost frašku „Mary v zrcadle“ a vybírala předplatné; po vyúčtování je měla odevzdat okennímu fondu. Dívky měly na fond vlastní pokladničku.

V domnění, že snad už celková částka postačí, náhle si teta Cissie vyžádala Yvettinu pokladničku. Obsahovala patnáct šilinků. Nastala chvíle zelené hrůzy.

„Kde je ostatek?“

„Ale, vypůjčila jsem si ho,“ řekla ledabyle Yvette. „Nebylo toho tak moc.“

„A co ty tři libry třináct za ‚Mary v zrcadle‘?“ zeptala se teta Cissie, jako by se už otvírala tlama pekla.

„No právě! Vypůjčila jsem si je. Však je zase vrátím.“

Chudák teta Cissie! Provalil se v ní vřed vzteku a byla z toho příšerná, šílená scéna, po níž se Yvette všecka třásla strachem a nervózním odporem.

I rektor se zachoval dost přísně.

„Když jsi potřebovala peníze, proč jsi mi neřekla?“ řekl chladně. „Copak jsem ti někdy něco odepřel, pokud to bylo rozumné?“

„Já – já jsem myslila, že to nic není,“ koktala Yvette.

„A kam jsi ty peníze dala?“

„Asi utratila,“ řekla Yvette, zraky rozšířené, nepříčetné a tvář celou utrápenou.

„Utratila, a za co?“

„Všecko už si nepamatuju; za punčochy a tak, a něco jsem rozdala.“

Chudák Yvette! Mstily se jí velkopanské postoje a způsoby. Rektor se zlobil: tvářil se navrčeně, kousavě, nějak uštěpačně. Lekl se, že u jeho dcery propukají hnusné, zvrhlé vlastnosti někdejší Cynthie.

„Rozhazovat z cizího, to dovedeš?“ řekl s jakýmsi chladným, psovským úsměškem, z něhož bylo vidět, že nemá ani trochu víry v srdci. Nízkost srdce, kterému chybí jádro vroucí víry a radost ze života. Ani za mák v ni nevěřil.

Yvette zbledla a stáhla se do sebe. Pýcha, křehounký, vzácný plamen, který se snažili všichni uhasit, schlípla v ní jako studeným větrem odfouknutý a zhaslý plamen a z tváře, teď bílé a strnulé jako sněhová vločka, ta bílá sněženka jeho představ, jako by život vyprchal, a zůstalo v ní jen toto prapodivné odcizení.

„On ve mě nevěří!“ pomyslila si v duchu. „Nejsem mu vlastně ničím. Nejsem nic než hanebnice. Samá hanebnost, samá hanebnost!“

Rozlíceností nebo prchlivostí by ji snad otec omráčil nebo rozzuřil, ale nebyl by ji tak ponížil jako svou nedůvěrou, svou nezdolnou uštěpačností.

V tom tichu jalových myšlenek dostal trochu strach. Konec konců potřebuje aspoň zdání lásky a víry a radostného života, červu vlastní nevěry, který mu hlodá v srdci, se nikdy neodváží pohledět tváří v tvář.

„Co řekneš na svou omluvu?“ zeptal se.

Jenom pohled po něm vrhla z bezduché sněženkové tváře, která mu naháněla strach a budila v něm bezmocný pocit viny. Ta dr…