Panna a cikán a jiné povídky

4

Byla uražena a neodpovídala. Teď zbývá jen zjistit, jak jí na tom vetřelci záleží. Prstýnek na ruce nemá, jak si všiml – ale možná, že si ho kvůli němu sundala. Úporně rozvažoval, jak se k tomu postavit. S mnoha ženami to zkoušel zamilovat se, ale vždycky se zklamal. Zůstal tedy ctnostný a čekal. Teď už čekat nechce. S žádnou ženou si nebude tak rozumět jako s Muriel, kterou si s takovým zanícením vychovával v ženu, zatímco se sám probíjel k svobodomyslnému mužství. Vdechovali stejné myšlenkové ovzduší, vystavovali se stejným bouřím pochyb a zklamání, spolu se povznášeli v době čisté poezie. Tak spolu rostli; duchovně, či spíš duševně, jak raději říkal, už byli svoji; a teď si najednou všímá, jak se Muriel doma činí.

Otevřely se venkovní dveře a do kuchyně vstoupil nějaký muž a srdečně, nenuceně se se všemi pozdravil. Měl hrdelní, pronikavý hlas jako nějaký tenor a bylo ho zřetelně slyšet přes mužské hlaholení. Mluvil správně a plynně. Chlapci se vyptávali na „brázdičku“ a na elektrickou těžbu a on jim odborně odpovídal; Mersham z toho usoudil, že je důlní elektrotechnik. Chvíli jen tak povídali, ale z jejich tónu bylo znát, že myslí na něco jiného. Až Benjamin sám přerušil ty okolky a s okatým posměškem řekl:

„Jestli hledáš, Tome, Muriel, je v saloně.“

„Ano? Viděl jsem tam světlo; hned jsem si myslel, že tam bude.“ Tvářil se lhostejně, jako by ho takhle zdržovali při každé návštěvě. A trochu nedočkavě a s vlastnickým zájmem se zeptal: „Co dělá?“

„Baví se. Přijel z Londýna Cyril Mersham.“

„Cože! – on je tady?“

Mersham poslouchal a usmíval se. Muriel si všimla, jak zvedl víčka. Vysoko vztyčila vlajku vzdoru a ve své zamilovanosti ji užuž spouštěla. Teď zas vlajka směle zavlála. Muriel vstala a šla ke dveřím.

„Vítám tě!“ pozdravila neznámého zpěvavě, jak to dívky dělají, když jim přijde milý.

„Máš tu prý hosta,“ odpověděl.

„Ano. Pojď, pojď dál!“

Mluvila měkce, mazlivě.

Byl to hezký člověk, urostlý, trochu menší než Mersham. Cyril se líně zvedl, napřáhl ruku a podivně se do jeho krásných, dobráckých modrých očí usmál.

„Cyril – pan Vickers.“

Tom Vickers smáčkl Mershamovi ruku a upřený, usměvavý pohled mu oplatil vřelou srdečností a v rozpacích sklonil hlavu.

„Posaďte se sem,“ ukázal Mersham malátně na lenošku.

„Ne, ne, děkuju, tam ne. Mně stačí tohle, děkuju.“ Tom Vickers vzal židli a postavil ji před krb. Mersham ho svou přímostí a zdvořilostí neurčitě okouzlil.

„Jestli neruším,“ dodal a posadil se.“

„Ale vůbec ne!“ řekla Muriel tak měkounce a láskyplně – tak shovívavě, jak jen mluví žena, ochotná obětovat všechno lásce.

„Kdepak!“ dodal Mersham lenivě. „Máme s Muriel vždycky jen veřejné besedy. Viď, Muriel? Zrovna rozebíráme spřízněnost, to odvěké téma. Dělejte nám posluchače. My dva jsme ve všem všudy zajedno. Odjakživa. Je to její vina. Taky s vámi jedná tak špatně?“

Ten druhý se celý poplašil. Vytušil z toho všeho, že ho Mersham pokládá za nynějšího Murielina milence, a sebe za odloženého. Usmál se uklidněn.

„Jak to…