Apokalypsa

DEVĚT

Vraťme se tedy nyní k Apokalypse a mějme v patrnosti toto: Apoka­lypsa je svým pohybem stále ještě jedním z děl dávné pohanské civilizace a to, co v ní nacházíme, není moderní proces progresivního myšlení, ale dávný pohanský proces rotujícího myšlení v obrazech. Každý obraz naplní svůj malý okruh činu a významu a pak jeho místo zaujme obraz další. Platí to především pro první část – než se narodí Dítě. Každý obraz je piktogramem a souvislost mezi obrazy si vytváří každý čtenář víceméně svým vlastním způsobem. A co víc – i samotné obrazy chápe každý čtenář svým vlastním způsobem, podle své vlastní emocionální reakce. Přesto však v této knize nacházíme jistý přesný plán či schéma.

Musíme mít na paměti, že dávné lidské procesy vědomí musí stále vidět, jak se něco děje. Všechno je konkrétní a neexistuje abstrakce. A všechno nějak působí.

Látka, Materie čili hmotné věci byly pro lidské vědomí v dávnověku bohem. Jezírko plné vody je bůh. A proč ne? Čím déle žijeme, tím častěji se vracíme k nejstarší ze všech vizí. Velká skála je bůh. Mohu se jí dotknout. Nedá se popřít. Je to bůh.

Věci, které se hýbou, jsou tudíž dvojnásobnými bohy. To znamená, že jsme si dvojnásobně vědomi jejich božství – to, co je, a to, co se hýbe, je dvakrát božské. Každá jednotlivost je „věcí“ a každá „věc“ něco činí a má nějaký účinek – vesmír je tedy mohutnou a složitou činností věcí, jež existují, hýbají se a mají účinek. A to vše je bůh.

Dnes je pro nás téměř nemožné uvědomit si, co pro staré Řeky znamenal bůh neboli theos. Theos bylo prostě všechno, ale nikoliv ve stejný okamžik. Pokud na člověka v danou chvíli cokoliv zapůsobilo, stalo se to bohem. Jestliže to bylo jezírko, které na něj zapůsobilo svou vodní hladinou – pak to byl bůh. Jeho představivost však mohl zaujmout například nejasný opar, který se nad ním navečer zvedal – potom byl theos tento samotný opar. Nebo člověka přepadla při pohledu na vodu žízeň – a pak byla bohem samotná žízeň. Mohl se však také napít a toto nepopsatelně lahodné uhašení žízně bylo bůh. Nebo ucítil náhlé mrazení, když se vody dotkl – vznikl tak další bůh: „chlad.“ Nebo mu náhle spadla kapka na suché rty – a bylo to „vlhké“, tedy opět další bůh. Dokonce pro první vědce či filozofy byly vlastnosti „studené“, „vlhké“, „horké“, „suché“ věcmi jako takovými – byli to skutečnosti, bohové, theoi. A ti byli působením.

S příchodem Sokrata a „ducha“ tento kosmos zemřel. Už dva tisíce let žije člověk v mrtvém či umírajícím kosmu a doufá v nebe na onom světě. A všechna náboženství byla náboženstvími mrtvého těla a odložené odměny – byla to náboženství eschatologická, abychom použili zamilované slůvko filozofů.

Je pro nás velmi obtížné pochopit pohanskou mysl. Pokud se setkáme s překlady příběhů ze starověkého Egypta, jsou nám téměř nesrozumitelné. Možná je to chyba oněch překladů – kdo totiž může říct, že opravdu čte hieroglyfické písmo. Když se nám však do ruky dostanou překlady z křováckého folkloru, budeme nakonec bezradní úplně stejně. Slova budou možná srozumitelná, ale nebudeme schopni sledovat jejich vzájemné souvislosti. Dokonce i když čteme překlady Hesioda nebo Platona, cítíme, že byl nahodile přičleněn význam nesprávnému pohybu – byly určeny nesprávné vnitřní souvislosti. Můžeme si sice lichotit, jak chceme, ale propast mezi mentalitou profesora Jowetta a mentalitou Platonovou je téměř nepřekonatelná. A Platon profesora Jowetta není nakonec nikým jiným než samotným profesorem Jowettem, jenž v sobě nemá ze živoucího Platona ani špetku. Platon odtržený od velkých pohanských kořenů je jen další viktoriánskou sochou v tóze – nebo v chlamysu.

Abychom se dostali na kloub Apokalypse, musíme si uvědomit mentalitu pohanského myslitele či básníka – pohanští myslitelé totiž byli nevyhnutelně rovněž básníky. Tento myslitel či básník začíná obrazem, uvádí ho do pohybu a umožňuje mu, aby sám získal vlastní směr či vytvořil svůj vlastní okruh – a pak pokračuje obrazem dalším. Dávní Řekové dokázali znamenitě přemýšlet v obrazech, jak nám dokazují jejich mýty – řecká obraznost byla podivuhodně přirozená a harmonická. Sledovali spíše logiku činu než logiku rozumu a neohřívali si žádnou mravoučnou polívčičku. Přesto jsou nám blíž než orientálci, jejichž obrazné myšlení se často vůbec nedrželo žádného schématu a dokonce ani posloupnosti jednotlivých činů. To ostatně vidíme i na některých žalmech, které přeletují z jednoho obrazu na druhý, aniž by mezi nimi byla navázána alespoň jakási základní souvislost – jde pouze o podivnou asociaci obrazů. Orientálci tento způsob přímo milovali.

Abychom si uvědomili pohanský způsob myšlení, musíme se zbavit našeho způsobu pokračovat pořád dál, dál a dál – od začátku až do konce – a umožnit své mysli, aby se mohla pohybovat v kruzích nebo aby mohla přeletovat sem a tam nad celým trsem obrazů. Naše představa času jako nepřetržité přímé linie krutě zmrzačila naše vědomí. Pohanské pojetí času, jenž se pohybuje v kruzích, je mnohem svobodnější – umožňuje pohyb nahoru a dolů a připouští v jakémkoliv okamžiku naprostou změnu stavu mysli. Jakmile dokončíme jeden okruh, můžeme klesnout nebo vystoupit na další úroveň a okamžitě se ocitnout v novém světě. S naším způsobem vnímání času jako kontinua se musíme celí vyčerpaní vláčet přes další horský hřeben.

Apokalypsa využívá dávného postupu, v rámci kterého nám předloží obraz, vytvoří svět a potom náhle v kruhu času, pohybu a události – eposu – tento svět opustí. Pak se opět vracíme do světa, jenž už je trochu jiný než svět původní – jde o návrat do světa na jiné úrovni. Tento „svět“ je postaven na čísle dvanáct – dvanáctka je základním číslem pro pevně ustanovený kosmos. A kruhy se pohybují podle čísla sedm.

Toto dávné schéma v Apokalypse zůstává, i když je do značné míry porušeno. Židé vždycky zničili krásu schématu tím, že mu vnutili nějaký etický nebo kmenový význam. Mravní instinkt Židů se bouří proti uspořádání a formě. Uspořádání a forma, ono nádherné schéma, jsou pohanské, a tudíž amorální. …