Ovdovění paní Holroydové

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Výstup první

Kuchyň malého hornického domku. Vlevo je krb a v něm tmavorudě plápolá oheň. Vzadu okno s bílými záclonami a vedle něj dveře z místnosti přímo na ulici. Vpravo pod zavřenými dveřmi trčí do kuchyně dva bílé dřevěné schody. Vlevo další dveře.

V místnosti stojí pod oknem gauč, potažený pestrým kartounem, vpravo malovaný příborník se skleněnými knoflíky a uprostřed směrem ke krbu stůl a na něm červenomodře kostkovaný ubrus. Na jedné straně vedle krbu stojí dřevěná houpací židle, na druhé lenoška. Z trámového stropu visí nerozsvícená lampa s měděným stínítkem. Je šero, místnost je plná teplého žáru ohně. Dveřmi z ulice vstupuje žena. Dveřmi, které za sebou nechá otevřené, je vidět nedaleko od prahu koleje důlní úzkokolejky a vzadu těžní věže.

Žena je vysoké vzrušující postavy. Nese koš vrchovatě plný prádla, které právě sundala se šňůry. Koš ztěžka položí a zašátrá mezi prádlem. Zvedne bílou hromadu prostěradel a dalšího ložního prádla a položí to na stůl; potom vezme do ruky vlněnou košili.

HOLROYDOVÁ (nahlas pro sebe): Ať bylo jak bylo pěkně, ještě pořád to není suchý. (Rozvěsí košili přes opěradlo houpací židle, kterou obrátí směrem k ohni.)

HLAS (volá zvenku): Tak co; už jsi to usušila?

HOLROYDOVÁ sebou trhne, obrátí se a mrští rukou směrem k otevřeným dveřím, kde se objeví muž v zastříkaných a umaštěných montérkách. Nese košík na jídlo.

HOLROYDOVÁ: Ty – ty – ani ti nemůžu přijít na jméno! Co to je za nápad hulákat na mě ze tmy jako ten rohatý!

BLACKMORE: Já zapomněl, že jsi taková citlivka. Můžu dál?

HOLROYDOVÁ: Ne – to za tu tvou nestydatost. Ale jdeš nějak pozdě, že?

BLACKMORE: Vždyť je sotva chvíli po šestý. Víš, my elektrikáři jsme na šachtě elita, my děláme fajnovou práci. Ale vsadím se, že Charles Holroyd byl doma už před čtvrtou.

HOLROYDOVÁ (trpce): To jo, a před pátou zas vypad.

BLACKMORE: Zato já mám parádní džob a houby dělám. – Kam šel?

HOLROYDOVÁ (pohrdlivě): Co já vím! Má někde nějaký zástoj, však se taky vysek a vylít jako krocan. (Samolibě se šklebí před zrcadlem, které visí na římse nad krbem a napodobí muže, jak si kartáčuje vlasy a knír a zálibně se prohlíží.)

BLACKMORE: I když krocani obvykle zrovna nějak moc nelítaj. Co děti, hrajou si?

HOLROYDOVÁ (se chladně vzpamatuje): Ano. A už by měly být doma. (Pokračuje v rozvěšování flanelového prádla před krbem, po ochranné mříži a po opěradlech židlí, až je sporák ohrazen pařícím se plotem; potom vezme ze stolu zmuchlané prostěradlo a jde k BLACKMOROVI, který tam stoji a přihlíží.) Chyť to a pomoz mi to složit.

BLACKMORE: Dyť to bude celý černý.

HOLROYDOVÁ (strhne prostěradlo zpět): Jsi halt otrava jako všichni ostatní.

BLACKMORE (položí svůj košík a zamíří ke dveřím vpravo): Však si můžu umýt ruce, to je hned.

HOLROYDOVÁ (přestane povlaky vytřepávat a skládat): Ten ručník je ale hrozně špinavý. Dám ti jiný. (Jde k prádelníku a pak zpět do komory, kde je slyšet téct vodu.)

BLACKMORE: Jenže já jsem na mou duši o moc špinavější …