Duha

KAPITOLA 16
Duha

Ursula se vrátila domů do Beldoveru jako omámená, otupená, uzavřená. Sotva promluvila či si něčeho povšimla. Jako by v ní zamrzla veškerá energie. Rodiče se jí ptali, co s ní je. Řekla jim, že zrušila své zasnoubení se Skrebenským. Tvářili se nechápavě a rozzlobeně. Ona ale už nedokázala nic cítit.

Týdny se táhly v netečnosti. Už nejspíš odjel do Indie. Skoro ji to nezajímalo. Byla lhostejná, neměla sílu ani zájem.

Náhle jí projel tak prudký otřes, že si myslela, že ji ranila mrtvice. Čeká snad dítě? Tolik ji zasáhla bolest ze sebe samé a z něj, že tohle ji nikdy nenapadlo. Nyní jako by se jí rozhořely údy a celé tělo plamenem. Čeká dítě?

V prvních planoucích a užaslých hodinách nevěděla, co cítí. Jako by byla přivázána ke kůlu. Plameny ji olizovaly a stravovaly. Ale také byly k něčemu dobré. Jako by ji unavily tak, že chtěla odpočívat. Co cítí v srdci a v lůně, to nevěděla. Jako by omdlela.

Pak ji postupně tíže v srdci nutila vědomě prozřít. Co se děje? Nosí snad dítě? Nosí dítě? Do čeho?

Její tělo vzrušeně ožilo, ale v duši měla tíseň. To dítě jí připadalo jako pečeť vtisknutá její vlastní nicotnosti. A přece se tělo z dítěte radovalo. Začala přemýšlet, že napíše Skrebenskému, že se k němu vrátí a vdá se za něj a bude žít prostě jako jeho dobrá žena. Co vlastně záleží na vlastním já, na formě, kterou na sebe bere život? Záleží pouze na žití ze dne na den, na té milované existenci v rámci těla, bohaté, klidné, naplněné, bez aspirací k něčemu dál, bez dalšího trápení, dalších komplikací. Neměla pravdu, byla zpupná a zlá, když chtěla to druhé, tu úžasnou svobodu, to iluzorní, marnivé naplnění, o němž se domnívala, že ho může se Skrebenským dosáhnout. Kdo je, aby chtěla nějaké úžasné naplnění pro svůj život? Nestačí snad, že má muže, děti, a střechu nad hlavou? Nestačí jí to, když to stačilo její matce? Vdá se a bude milovat svého manžela a prostě naplní své místo. To je ten ideál.

Náhle uviděla matku ve spravedlivém a pravdivém světle. Matka byla prostá a zachovala se naprosto správně. Přijala život, který jí byl dán. Netrvala s nějakou zpupnou marnivostí na tom, že si vytvoří život tak, aby jí vyhovoval. Matka měla pravdu, hlubokou pravdu, a ona, Ursula, ji neměla, byla špatná, marnivá.

Zachvátil ji příval pokory a v této pokoře jakýsi otrocký klid. Vydala své údy tomuto otroctví, milovala je, nazývala je klidem. V tomto stavu si sedla a napsala Skrebenskému.

Hodně jsem vytrpěla, od té doby, co jsi odjel, a tak jsem opět našla sama sebe. Ani Ti nemohu vypovědět, jak si vyčítám své ošklivé a zvrácené chování. Bylo mi dáno Tě milovat a poznat Tvou lásku ke mně. Ale místo abych vděčně, na kolenou, vzala, co mi Bůh dával, chtěla jsem vlastnit Měsíc, trvala jsem na tom, že chci mít Měsíc. A protože jsem ho nemohla mít, muselo jít stranou vše ostatní.

Nevím, jestli mi můžeš někdy odpustit. Umírám hanbou, když si pomyslím, jak jsem se k Tobě chovala v poslední době, a nevím, zda Ti ještě mohu pohlédnout do tváře. Popr…