Duha

KAPITOLA 6
Anna Victrix

Will Brangwen měl po svatbě několik týdnů dovolené, takže si s Annou mohli plně užít času líbánek o samotě ve svém domku.

A jak míjely dny, jemu připadalo, jako by nebesa spadla na zem a on seděl s ní v novém světě mezi troskami, pod nimiž skončili všichni ostatní, jako by přežili jen oni dva blažení a mohli teď po libosti vším plýtvat. Nejdřív se nemohl zbavit provinilého pocitu, že činí nepravost. Není venku nějaká povinnost, která ho volá, a on nejde?

V noci se nic nedělo, dveře byly zamčené a ze všech stran je obklopovala tma. Pak skutečně byli jedinými obyvateli na viditelné zemi, zbytek zmizel v potopě. A protože byli sami na světě, byli také sami sobě zákonem, mohli si užívat a rozhazovat a plýtvat jako nesvědomití bohové.

Avšak ráno, když kolem rachotily vozy, děti křičely v uličce, přicházeli podomní prodavači a vyvolávali, co mají na prodej, hodiny na kostelní věži odbíjely jedenáctou a oni ještě nevstali, ani na snídani, nutně pociťoval vinu, jako by snad překračoval zákon – styděl se za to, že ještě nevstal a nepracuje.

„A co bys měl dělat?“ zeptala se ho. „Co je tu za práci? Stejně budeš jenom lenošit.“

Ale i lenošení mělo jistou úctyhodnost. Člověk byl alespoň ve spojení se světem. Zatímco teď, když si nehnutě a klidně leží v posteli, a denní světlo se přitom dere roletami dovnitř, je od světa oddělen, uzavírá se před ním a mlčky ho popírá. A to Willa trápilo.

Ale bylo to tak sladké a milé ležet a povídat si s Annou o všem možném. Bylo to sladší než sluneční svit, a ne tak prchavé. Rozčilovalo ho dokonce, že ty kostelní hodiny věčně vyzvánějí: jako by mezi jednotlivými hodinami nebyl žádný odstup, jenom zlatavý a nehybný okamžik, kdy Anna naprosto bezstarostně a šťastně konečky prstů obkreslovala jeho tvář a on se z toho těšil.

Ale připadalo mu to divné a nebyl na to zvyklý. Tak náhle musel setřást všechno to, co existovalo předtím. Jeden den žil jako svobodný mládenec v souladu se světem. Příštího dne byl s ní, tak vzdálen světu, jako by leželi zahrabáni ve tmě jako semínko. Náhle, jako když kaštan vypadne ze slupky, spadl obnažený a lesklý na měkkou, plodnou půdu a opustil tvrdou slupku světských vědomostí a zkušeností. Slyšel je ve vyvolávání podomních prodavačů, v rámusu vozů, křiku dětí. A všechno to bylo jako ta tvrdá, svlečená slupka, odhozené. Uvnitř, v hebkosti a tichu pokoje, zůstalo nahé jádro, které se chvělo v mlčenlivé činnosti, pohrouženo do vlastní skutečnosti.

Uvnitř místnosti panovala stálost, bylo to jádro živoucí věčnosti. Jen tam daleko venku, na okraji, pokračoval hluk a zkáza. Zde v samém středu stálo velké kolo nehnutě a soustřeďovalo se na sebe. Zde panovalo vyrovnané, bezchybné ticho a klid, které sahaly za hranice času, neboť zůstávaly stejné, nevyčerpatelné, neměnné, nevyčerpané.

Když leželi blízko sebe, nedotčeni a mimo dosah času či změny, jako by se octli v samém středu pomalého pohybu prostoru a rychlého chvění života hluboko, přehluboko v nich, v samém …