Duha

KAPITOLA 8
Dítě

Od samého začátku dítě rozechvívalo v mladém otci jakýsi hluboký, silný cit, který si sotva odvažoval připustit, tak byl silný, a vycházel z temna v něm. Když slyšel dítě křičet, zmocňovala se ho hrůza kvůli ozvěně z neprozkoumaných končin v něm samém. Musí ty končiny v sobě, nebezpečné a hrozivé, poznat?

Držel děcko v náručí a chodil sem a tam trýzněný křikem svého masa a krve. Tady křičelo jeho vlastní tělo a krev! Ten hlas, který vlastně vycházel z něho, z těch hlubin v něm, mu byl z duše protivný.

Někdy v noci dítě plakalo a plakalo, noc tlačila a spánek také tížil. V polospánku natáhl ruku na dětský obličejík, aby dítě umlčel. Ale cosi mu ruku zadrželo: ten nelidský, nesnesitelný, nepolevující pláč ho zadržel. Byl tak neosobní, bez příčiny či cíle. A přece na něj přímo reagoval, jeho duše se ozývala na ten šílený pláč. Naplňovalo ho to hrůzou, téměř šílenstvím.

Naučil se tomu podvolit, podřídit se těm hrozným, skrytým zdrojům, jež byly prapůvodem jeho živoucí tkáně. Nebyl tím, čím si myslel, že je! Pak tedy ať je tím, čím je, neznámý, mocný, temný.

Zvykl si na děťátko, už věděl, jak zvednout a podržet to malé tělíčko. Děcko mělo krásnou kulatou hlavičku, která ho vášnivě dojímala. Byl by bojoval do poslední kapky krve, aby tu nádhernou a dokonale kulatou hlavičku ubránil.

Naučil se znát ty ručičky a drobná chodidla, podivné, nevidomé, zlatohnědé oči, ústa, která se otvírala pouze k pláči, k sání či k podivnému, bezzubému smíchu. Už dokonce skoro chápal ty klátící se nožičky, zpočátku spíš odporné. Uměly tak zvláštně kopat, měly svou hebkost.

Jednou večer znenadání uviděl toho drobného tvorečka, jak se nahý převaluje na matčině klíně, a udělalo se mu zle z toho, jak je to stvoření bezmocné, zranitelné a nepodstatné; ve světě tvrdých povrchů a proměnlivých výšek bylo zranitelné a nahé všude. A přesto se tvářilo docela blaženě. A přesto v jeho slepém, strašlivém pláči nebyla slepá, odvěká hrůza jeho zranitelné nahoty, hrůza z toho, že je tak naprosto odevzdané, bezmocné v každém ohledu. Nemohl snést, když dítě plakalo. Srdce se mu sevřelo a stálo na stráži před celým vesmírem.

Ale čekal, až děsivý strach těchto dní přejde; věděl, že se blíží radost. Viděl krásné smetanově bílé a chladné ouško dítěte, tmavé vlásky vyčesané do bronzového lesku, podobného bronzovému prášku. A čekal, až se dítě stane jeho, až se na něj podívá a odpoví mu.

Žilo odděleně od něj, ale bylo to jeho dítě. Jeho tělo a krev se nad ním rozechvívaly. Tiskl si dítě k hrudi a poplácával je s vítězným smíchem. A dítě ho už poznalo.

Když se na něj dívaly ty nově otevřené, nově začínající oči, chtěl, aby ho vnímaly, aby ho poznaly. Pak si připadal, že pro dítě skutečně existuje. Dítě ho poznalo a ten obličejík se na něj zvláštním způsobem zasmál. Přitiskl si děcko k hrudi, poplácával je a vítězně se smál.

Zlatavě hnědé oči dítěte se postupně rozzářily a rozšířily při pohledu na temně prozářenou tvář mladíka. Dítě znalo matku lépe, chtělo matku …