Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 15

Na podnose se snídaní ležel dopis od Hildy. „Tatínek jede tenhle týden do Londýna, a já si pro tebe přijedu příští čtvrtek, tedy 17. června. Buď připravená, abychom mohly hned vyrazit. Nechci na Wragby ztrácet čas, je to strašná díra. Zůstanu patrně přes noc v Retfordu u Colemanových, takže k tobě se dostanu ve čtvrtek k obědu. Mohly bychom pak vyjet po svačině a přespat třeba v Granthamu. Nemá cenu trávit večer s Cliffordem. Jestli nerad vidí, že jedeš, neměl by z toho stejně žádné potěšení.“

Tak! Už zase s ní někdo postrkuje po šachovnici!

Clifford její odjezd viděl nerad, ale jenom proto, že v její nepřítomnosti ztrácel jistotu. Její přítomnost mu naopak z nějakého důvodu dávala pocit jistoty a volnosti dělat věci, kterými se zabýval. Trávil spoustu času v dolech a lámal si hlavu skoro beznadějnými problémy, jak vytěžit své uhlí co nejhospodárněji a pak je také prodat. Věděl, že by měl najít nějaký způsob, jak ho využit nebo je zpracovat, aby je nemusel prodávat či zlobit se s tím, že je prodat nedokáže. Ale kdyby vyráběl elektřinu, dokázal by pak prodat nebo zužitkovat ji? A zpracovat uhlí v tekuté palivo bylo ještě příliš nákladné a složité. Aby se průmysl udržel v chodu, potřeboval další průmysl, hotové šílenství.

Bylo to skutečně šílenství a jenom šílenec v tom mohl mít úspěch. No, Clifford tak trochu šílený byl. Connie si to aspoň myslela. Sama jeho zaujatost a ostrovtip v důlních záležitostech jí připadaly jako projevy šílenství, samy jeho nápady byly inspirovány nepříčetností.

Vykládal jí o všech svých vážných plánech a ona ho poslouchala s jakýmsi údivem a nechávala ho mluvit. Pak proud ustal, Clifford si zapjal amplión a dostal prázdný výraz, zatímco jeho plány se v něm patrně rozvíjely dál jako nějaký sen.

A každý večer teď hrál s paní Boltonovou oko, tu hru vojáků v zákopech, o hazardní šestipencové sázky. A při karbanu zase upadal do jakéhosi bezvědomí nebo prázdného opojení či opojení prázdnotou, nebo co to vlastně bylo. Connii byl pohled na něho v tom stavu nesnesitelný. Ale když odešla spát, karbanil s paní Boltonovou do dvou či do tří ráno, nerušeně a s podivnou vášní. Paní Boltonovou ta vášeň strhávala stejně jako Clifforda, tím spíš, že skoro vždycky prohrávala.

Jednou Connii řekla: „Prohrála jsem včera večer se sirem Cliffordem třiadvacet šilinků.“

„A to od vás ty peníze vzal?“ zděsila se Connie.

„Inu ovšem, milostivá paní! Čestný dluh!“

Connie jim za to ostře vyčinila a na oba se rozzlobila. Mělo to ten výsledek, že sir Clifford zvýšil paní Boltonové plat na sto liber ročně, aby měla s čím hazardovat. Zatím se Connii zdálo, že Clifford ve skutečnosti čím dál víc odumírá.

Konečně mu řekla, že sedmnáctého odjíždí.

„Sedmnáctého!“ poznamenal. „A kdy se vrátíš?“

„Nejpozději dvacátého července.“

„Hm, dvacátého července.“

Podíval se na ni zvláštním prázdným pohledem, roztěkaně jako dítě, ale s podivně prázdnou stařeckou zchytralostí.

„Nenecháš mě na holičkách, viď, že ne?“ řekl.

„Jak to?“

„Zat…