Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 19

Drahý Clifforde, obávám se, že došlo k tomu, cos předvídal. Opravdu jsem se zamilovala do jiného muže a doufám, že se se mnou rozvedeš. Bydlím teď s Duncanem v jeho bytě. Psala jsem ti, že byl s námi v Benátkách. Jsem hrozně nešťastná kvůli tobě, ale snaž se to brát klidně. Už mě vlastně nepotřebuješ a já bych nesnesla vrátit se na Wragby. Opravdu se pro tebe nehodím, jsem nejspíš moc netrpělivá a sobecká. Ale nemůžu se už vrátit a žít s tebou. A je mi to všecko tak strašně líto, kvůli tobě. Ale když se nenecháš moc rozčilit, uvidíš, že ti to nebude tak strašně vadit. Osobně jsi o mě vlastně tolik nestál. Tak mi odpusť a zbav se mě.

Clifforda tenhle dopis vnitřně nepřekvapil. Vnitřně věděl už dlouho, že ho Connie opouští. Ale naprosto odmítal připustit si to navenek. Proto ho to navenek postihlo jako strašná rána a otřes. Na povrchu si udržoval důvěru k ní naprosto nedotčenou.

A takoví jsme. Silou vůle oddělujeme své vnitřní intuitivní poznání od toho, co si vědomě přiznáváme. To vyvolává stav strachu nebo neblahé předtuchy, ve kterém rána, když pak dopadne, působí desetkrát drtivěji.

Clifford byl jako hysterické dítě. Hrozně paní Boltonovou vyděsil, když ho našla sedět v posteli, smrtelně bledého a vytřeštěného do prázdna.

„Ale sire Clifforde, copak je to s vámi?“

Žádná odpověď! Polekala se, že snad ho ranila mrtvice. Rozběhla se k němu a ohmatala mu obličej a změřila tep.

„Bolí vás něco! Pokuste se mi povědět, kde vás bolí? Povězte mi!“

Žádná odpověď!

„Propánakrále! Tak zatelefonuju do Sheffieldu pro doktora Carringtona a doktor Lecky by mohl přiběhnout hned.“

Vykročila ke dveřím, když ji dutým hlasem zarazil:

„Ne!“

Zůstala stát a upřeně se na něj zadívala. Měl žlutý a prázdný obličej, jako obličej idiota.

„Chcete říct, že doktora nemám volat?“

„Ne! Nechci ho,“ ozval se hrobový hlas.

„Ale sire Clifforde, jste přece nemocný a já si to nemůžu vzít na zodpovědnost. Musím poslat pro doktora, nebo bych to odnesla já.“

Pauza, a potom dutý hlas řekl:

„Nejsem nemocný. Moje žena se nevrátí.“ – Bylo to, jako by promluvila socha.

„Nevrátí? To myslíte milostivá paní?“ Paní Boltonová postoupila o krůček k posteli. „Ale tomu nevěřte! Můžete se spolehnout, že se milostivá paní vrátí.“

Socha na lůžku se nezměnila, ale přisunula jí po pokrývce nějaký dopis.

„Přečtěte si to!“ řekl hrobový hlas.

„Ale jestli je to dopis od milostivé paní, milostivá paní by jistě nechtěla, abych četla její dopis vám, sire Clifforde. Můžete mi říct, co píše, jestli si přejete.“

„Přečtěte si to!“ opakoval hlas.

„Inu, když musím, udělám to, abych vás poslechla, sire Clifforde.“

A přečetla si ten dopis.

„To mě tedy milostivá paní překvapila,“ řekla pak. „Slíbila tak svatosvatě, že se vrátí!“

Na obličeji v posteli jako by se prohloubil výraz divokého, ale nehybného zoufalství. Paní Boltonová to pozorovala znepokojeně. Věděla, s čím má co dělat: s mužskou hysterií. Neošetřovala nadarmo vojáky, poznala přitom ledacos o téhle velice nepříjemné …