Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 7

Když Connie přišla nahoru do své ložnice, udělala něco, co už neudělala dávno: vysvlékla se ze všeho a zadívala se na sebe nahá do velikého zrcadla. Nevěděla zvlášť určitě, proč nebo nač se vlastně dívá, ale přitáhla si lampu, až ji plně osvětlovala.

A pomyslela si, jako si to myslívala často, jak křehké, snadno zranitelné a skoro dojemné je takové nahé lidské tělo; trochu jakoby nedodělané, neúplné!

Říkalo se o ní, že má dost dobrou postavu, ale teď vyšla z módy: byla snad až příliš ženská, ne dost jinošská. Nebyla zvlášť vysoká, trochu skotská a pomenší, ale měla jistý plynulý, splývavý půvab, který bylo možno pokládat za krásu. Pleť měla přisnědle nazlátlou, její údy se vyznačovaly jakýmsi klidem, její tělo by bylo mělo mít plnou a splývavou kyprost, ale něco mu chybělo.

Místo aby jeho pevné splývavé křivky uzrály, tělo se jí zplošťovalo a jaksi zakysávalo. Jako by nemělo dost slunce a tepla; trochu šedivělo a bylo bez mízy.

Zklamáno ve svém skutečném ženství nedokázalo stát se chlapeckým, nehmotným a průsvitným; místo toho zneprůhlednělo.

Prsy měla dost malé a svislé jako hrušky. Ale byly nezralé, trochu trpké a visely tu beze smyslu. A její břicho ztratilo svěžest, okrouhlý lesk, jímž svítívalo, když byla mladá, v dobách toho německého chlapce, který ji skutečně tělesně miloval. Tehdy bývalo mladé a vyčkávající, mělo vlastní skutečnou tvářnost. Teď ochabovalo a trochu se zplošťovalo, bylo hubenější, ale ochablou hubeností. I její stehna, která se tak živě třpytívala ve své ženské zaoblenosti, nějak zploštěla, ochabovala a ztrácela smysl.

Celé její tělo ztrácelo smysl, matnělo a šedlo jako kus bezvýznamné hmoty. Pocítila z toho nesmírnou depresi a beznaději. Jakou má naději? Je stará, stará v sedmadvaceti letech, bez třpytu a jiskry. Stará zanedbáním a odříkáním, ano, odříkáním. Módní ženy si udržují těla svítivá jako jemný porcelán zevní péčí. V tom porcelánu nic není, ale ona nesvítí ani tak. Intelektuální život! Najednou si ho zuřivě znenáviděla, ten podvod!

Prohlédla si v odraze druhého zrcadla záda, pas a bedra. Hubla, ale jí to neslušelo. Když se zaklonila, aby se podívala, záhyb jejího pasu vzadu působil trochu unaveně, a přece vypadával tak utěšeně. A protáhlý ovál jejích kyčlí a zadku ztratil svůj lesk a kyprost. Jsou tytam! Jenom ten německý mládenec je miloval, a ten je už skoro deset let po smrti. Jak ten čas letí! Deset let po smrti, a jí je teprve sedmadvacet. Ten zdravý chlapec se svou svěží a neohrabanou smyslností, kterou tenkrát tak pohrdala! Kde by ji našla teď? Nějak se z mužů vytratila. Mají své dojemné dvouvteřinové křeče jako Michaelis; ale žádnou zdravou lidskou smyslnost, která rozehřívá krev a osvěžuje celou bytost.

Pořád ještě si myslela, že nejkrásnější na ní je protáhlý spád kyčli od důlku na konci páteře a ospalý kulatý klid zadku. Jako písečné kopečky, říkají Arabové, hebké a splývající dlouhým svahem. Tady dosud život vytrvával v naději. Jenže i tady byla hubenější, nezralá a sv…