Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 2

Connie s Cliffordem přijeli domů na Wragby na podzim roku 1920. Slečna Chatterleyová, dosud znechucená bratrovým odpadlictvím, odjela pryč a žila v malém bytě v Londýně.

Wragby byl dlouhý nízký starý dům z hnědého kamene, s jehož stavbou se započalo zhruba v polovině osmnáctého století a k němuž se přistavovalo, až vznikl rozsáhlý konglomerát bez valné osobitosti. Stál na návrší v pěkném starém dubovém parku, ale nablízku bylo bohužel vidět komín tevershallské šachty s mračny páry a kouře a o něco dál na vlhkém a zamlženém úbočí kopce nevábně roztroušenou vesnici Tevershall, vesnici, která začínala skoro u bran parku a táhla se v naprosto beznadějné ošklivosti dlouhou a ponurou míli: řady ubohých, malých, ukoptěných cihlových domků s víky černých břidlicových střech, s ostrými rohy, vyzývavě zpustlých a bezútěšných.

Connie byla zvyklá na Kensington nebo na skotskou vysočinu nebo na sussexské duny; to byla její Anglie. Se stoicismem mládí vzala jediným pohledem na vědomí svrchovaně bezduchou ošklivost uhelného a železářského vnitrozemí a dál se o ně nestarala: brala je jako něco neuvěřitelného, o čem se nepřemýšlí. Z dost stísňujících pokojů na Wragby slyšela hrkání třídicích sít, supění parostroje na spouštění důlních klecí, řinkot huntů a chraplavé pohvizdování důlních lokomotiv. Tevershallské haldy hořely, hořely už celá léta, a bylo by stálo tisíce uhasit je. Musely tedy hořet. A když odtamtud vál vítr, což bylo často, dům byl plný čmoudu z toho sirného spalování výmětů zemského nitra. Ale i za bezvětrných dnů bylo ve vzduchu vždycky cítit něco podzemního: síru, železo, uhlí nebo kyselinu. Dokonce i na jarní čemeřici se ustavičně usazoval mour, neuvěřitelně, jako černá mana z oblohy posledního soudu.

Prostě to tu bylo, osudově předurčeno jako všechno ostatní! Bylo to dost ohavné, ale proč se proti tomu bouřit? Odkopnout to člověk nemohl. Trvalo to dál. Život, jako všechno ostatní! Na nízkém temném stropě mraků hořely v noci rudé skvrny a třásly se, naskakovaly, bobtnaly a opět se svrašťovaly jako bolestné spáleniny. To byly pece. Zpočátku Connii fascinovaly jakousi hrůzou; připadala si, že žije v podzemí. Pak si na ně zvykla. A ráno pršelo.

Clifford prohlašoval, že se mu na Wragby líbí než v Londýně. Že tenhle kraj má svou vlastní krutou vůli a lidé kuráž. Connii napadlo, co mají kromě toho; určitě ne oči ani mozky. Lidé tu byli stejně divocí, beztvární a pochmurní jako krajina a právě tak nevlídní. Jenomže v jejich hrdelním splývavém nářečí a v klapotu jejich ocvočkovaných důlních bagančat, když táhli po asfaltu domů z práce, bylo něco strašlivého a jaksi tajemného.

Nikdo mladého milostpána domů nevítal, žádné oslavy, žádná deputace, ba ani jediný květ. Jenom zmoklá jízda autem po temné mokré cestě prodírající se ponurými stromy ke svahu parku, kde se pásly šedivé zmoklé ovce, na návrší, kde se roztahovalo tmavohnědé průčelí domu, a hospodyně se svým manželem, kteří se třepetali při zemi jako nejistí nájemci, připrave…