Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 6

„Proč se vlastně dneska muži a ženy nemají doopravdy rádi?“ zeptala se Connie Tommyho Dukese, který byl víceméně jejím orákulem.

„Ale mají! Dokonce bych řekl, že od té doby, co bylo vynalezeno lidské plémě, neměli se muži a ženy nikdy tak rádi jako dnes. Opravdu rádi! Podívej se na mne… já mám vážně ženy radši než muže; jsou statečnější a člověk s nimi může být upřímnější.“

Connie se nad tím zamyslela.

„No třeba, ale nikdy s nimi nic nemáš.“

„Já? A co jiného dělám právě teď, nežli že s jednou z nich naprosto otevřeně mluvím?“

„Jistě, mluvíš…“

„A co bych mohl víc, kdybys byla muž, než s tebou naprosto otevřeně mluvit?“

„Snad nic. Ale žena…“

„Žena chce, aby ji člověk měl rád a mluvil s ní, a zároveň aby ji miloval a toužil po ní; kdežto mně se zdá, že se ty dvě věci vzájemně vylučují.“

„Ale neměly by!“

„Voda by nepochybně neměla být tak mokrá, jako je; přehání tu svou mokrost. Ale je taková! Mám ženy rád a mluvím s nimi, a proto je nemiluju a netoužím po nich. Necítím prostě ty dvě věci zároveň.“

„Já myslím, že bys měl.“

„Prosím. Fakt, že by něco mělo být jinak, než to je, nepatří do mého oboru.“

Connie o tom uvažovala. „To není pravda,“ namítla. „Muži přece dokážou milovat ženy i s nimi mluvit. Nechápu, jak by je mohli milovat, kdyby s nimi nemluvili a nebyli s nimi přátelští a důvěrní. Jak by mohli?“

„Jo, to já nevím,“ odpověděl. „Jaký smysl má zevšeobecňovat? Znám jenom svůj vlastní případ. Mám ženy rád, ale netoužím po nich. Rád s nimi mluvím, ale mluvení s nimi, třebaže mě s nimi v jednom smyslu důvěrně sbližuje, mě od nich propastně dělí, pokud jde o líbání. Tak vidíš! Ale neber mě jako všeobecný příklad, pravděpodobně jsem jenom zvláštní případ: jeden z mužů, který má ženy rád, ale vůbec je nemiluje, a dokonce je nenávidí, když ho nutí, aby jim lásku předstíral nebo se tvářil, že mu zamotaly hlavu.“

„Ale nejsi z toho smutný?“

„Proč bych byl? Ani za mák! Dívám se na Charlieho Maye a na ostatní muže s těmi jejich pletkami… Ne, vůbec jim je nezávidím. Kdyby mi osud poslal ženu, kterou bych chtěl, beze všeho. Protože ale neznám žádnou, kterou bych chtěl, a nikdy jsem žádnou takovou neviděl… mám zkrátka nejspíš rybí krev, ale opravdu mám některé ženy moc rád.“

„Máš rád například mne?“

„Moc! A přece mezi námi nejde o žádné líbání, že?“

„Vůbec ne!“ řekla Connie. „Ale nemělo by jít?“

„Proč, proboha? Mám rád Clifforda, ale co bys tomu řekla, kdybych se s ním začal líbat?“

„Není v tom nějaký rozdíl?“

„V čempak, pokud jde o nás? Jsme všichni inteligentní lidské bytosti a otázka mužství nebo ženství tady nehraje roli. Prostě nehraje roli. Jak by se ti líbilo, kdybych se teď začal chovat jako nějaký kontinentální sameček a začal se předvádět se sexem?“

„Bylo by mi to protivné.“

„Tak vidíš! Říkám ti, jestli je ve mně vůbec něco samčího, nikdy jsem se nesetkal se samičkou svého druhu. A nepostrádám ji, mám ženy jenom rád. Kdo mě donutí milovat je nebo jim předstírat lásku a pouštět se s nimi do té sexuální hry?“