Dobrodružný život kapitána Singletona

5

Přes moře jsme se plavili bez sebemenších vědomostí a zkušeností. Navíc jsme o cíli své cesty nevěděli nic jiného, než že leží někde směrem na západ, asi dva nebo tři stupně severně nebo jižně, a protože jsme měli jen malý mosazný kapesní kompas, který si jeden z našich druhů ponechal spíš náhodou než úmyslně, nemohli jsme pochopitelně přesně dodržovat vhodný směr.

Naštěstí nám přál vítr a udržoval nás celkem na správném kursu. Cesta nám trvala déle, než jsme předpokládali. Loď plula velmi pomalu, protože naše plachta nebyla přizpůsobena typu plavidla. Cestou jsme nezažili nic mimořádného, neboť jsme se plavili v oblasti, kde nekřižovaly žádné evropské obchodní lodi.

Pluli jsme asi osm nebo devět dní s větrem za zády, když tu jeden z našich kamarádů k naší největší radosti zvolal: „Země!“ Štěstí nám tedy přálo, vždyť nám už zbývalo vody jen na dva nebo tři dny, a to jsme ji mohli vydávat jen v malých přídělech. I když jsme zemi spatřili hned ráno, přirazili jsme k břehu až v podvečer, neboť vítr se téměř utišil a náš člun nevynikal velkou rychlostí.

Krátce po přistání námi velmi otřáslo zjištění, že jsme nedorazili k africké pevnině, ale na úplně opuštěný ostrůvek. Našli jsme tam alespoň vodu a několik divokých koz, a teprve po dalších patnácti dnech plavby jsme dopluli k břehům Afriky. Byl nejvyšší čas, právě jsme totiž už vyčerpali všechny zásoby.

Zemi jsme zahlédli patnáctý den k večeru a přes noc nás vítr zahnal až na vzdálenost dvou mil od břehu, takže jsme ráno mohli přistát. Ani jsme se nenamáhali hledat nějaké vhodné místo; kdybychom ovšem byli prozíravější, mohli jsme nalézt kousek výše příhodnou říčku. Nicméně jsme zakotvili před břehem, zapustili do dna dva kůly a k nim přivázali člun.

Nejprve jsme se porozhlédli po krajině a načerpali čerstvou vodu. Pak jsme zastřelili několik ptáků a jakéhosi divokého buvola nebo býka, sice malého, ale pečeně z něho nám velmi chutnala. Čerstvé zásoby jsme naložili do člunu a rozhodli se, že poplujeme podél pobřeží, dokud nenalezneme vodní tok, který by nás dovedl do vnitrozemí nebo k nějakému obydlenému místu. Podle záře ohňů v noci a stoupajícího kouře ve dne jsme totiž usoudili, že tu někde žijí lidé.

Konečně jsme dorazili k širokému zálivu, do něhož se vlévalo mnoho říček. Neohroženě jsme vpluli do první, na kterou jsme narazili. Jakmile jsme zahlédli na břehu několik chýší a kolem nich divochy, přistáli jsme s naším člunem v malé zátoce na severním břehu říčky a vztyčili tam vysoký kůl s kouskem bílé látky na důkaz přátelství. Domorodci našemu znamení zřejmě ihned porozuměli, protože se u nás vzápětí seběhl zástup mužů, žen a dětí, většinou úplně nahých. Nejprve kolem nás jen postávali a upřeně si nás prohlíželi, jako bychom byli přízraky a jako by se nás báli. Později se však projevili velice přátelsky. Položili jsme dlaně k ústům na znamení, že bychom chtěli pít; ihned nám rozuměli a tři ženy s dvěma chlapci odběhli a za čtvrt hodiny se vrátili s několika pohledn…