Dobrodružný život kapitána Singletona

3

Lze si snadno představit, jakou radost jsme my čtyři první vyhoštěnci měli, když jsme spatřili připlouvat ostatní. Nejprve jsme se ovšem vylekali. Domnívali jsme se totiž, že pro nás přijíždějí, aby nás pověsili; brzy nám však vysvětlili, že jsou na tom stejně jako my, s jediným rozdílem, že jejich postavení je dobrovolné a naše nucené.

Když nám vylíčili svůj útěk, oznámili nám, že náš druh je na palubě. Neuměli jsme si představit, jak se tam dostal, protože jsme nepředpokládali, že by dokázal doplavat k lodi kotvící tak daleko. Dokonce jsme ani netušili, že by vůbec uměl plavat. Domnívali jsme se totiž, že zabloudil v lese, kde ho buď přepadla dravá zvěř, nebo přemohli domorodci. Když jsme se však dozvěděli, s jakými obtížemi byl vzat na palubu a omilostněn, už jsme si tak na svůj osud nestěžovali.

Tvořili jsme teď semknutý oddíl, celkem dvacet sedm mužů, velmi dobře vyzbrojených a opatřených vším kromě potravin. Byli mezi námi dva tesaři, dělostřelec a zejména ranhojič, který býval asistentem lékaře v Goi a s námi se plavil jako náhradník. Tesaři si přinesli všechno nářadí, ranhojič všechny nástroje a léky, takže jsme měli dost zavazadel, i když někteří z nás neměli víc než šaty na těle; k těm jsem patřil i já. Vlastnil jsem ovšem něco, co ostatní nevlastnili, totiž těch dvaadvacet zlatých moidorů, které jsem ukradl v Brazílii, a dva osmimoidory. Tyhle dvě mince a ještě jeden moidor jsem svým druhům raději ukázal, aby nikdo neměl podezření, že mám ještě víc peněz. Bylo přece známo, že jsem jenom chudý chlapec, kterého se ujali z milosrdenství a který byl svým pánem kormidelníkem využíván jako otrok, a ke všemu tím nejhorším způsobem.

Teď, kdy nás už bylo více a lépe jsme se mohli bránit, slíbili jsme si rukoudáním, že budeme držet při sobě a společně budeme žít i čelit smrti. Dohodli jsme se, že nebudeme zbytečně zabíjet zvěř, že se o kořist budeme veřejně dělit, že se ve všem budeme řídit rozhodnutím většiny a že ten, kdo bude přehlasován, nebude uplatňovat vlastní názor. Dále jsme si řekli, že z našeho středu zvolíme velitele, a toho budeme pod hrozbou smrti bezpodmínečně poslušni.

V tomto úřadě se všichni postupně vystřídáme, ale stejně nebude velitel mít právo rozhodovat bez porady s ostatními a bude se muset řídit názorem většiny.

Když jsme si stanovili tyto zásady, rozhodli jsme se opatřit si potraviny a dohodnout se s domorodci, zda budou ochotni nás zásobovat. Zprvu jsme byli spokojeni s tím, co nám poskytovali, později však začínali být na obtíž, protože to byli nevědomí, hamižní a suroví lidé, horší než domorodci v ostatních částech ostrova. Pochopili jsme, že hlavním dodavatelem potravin budou naše pušky; jenom jimi jsme si mohli zajistit dostatečné množství zvěře a ptactva, jehož tam byl nadbytek.

Zjistili jsme rovněž, že domorodce naše přítomnost nijak nezmátla. Dokonce se ani nevyptávali, proč zůstáváme u nich a proč naše loď odplula; druhý den poté, co jsme poslali člun zpět, loď vyplula směrem k jihovýchodu…