Dobrodružný život kapitána Singletona

16

A nyní zpět k mému vyprávění, které se už pomalu chýlí ke konci, alespoň pokud se týká mých cest v této části světa. Plavili jsme se nyní po širém moři a mířili jsme k severu, hledajíce místo, kde bychom mohli výhodně prodat svůj náklad koření. Do anglických faktorií jsme se neodvažovali. Nebáli jsme se sice těch dvou či tří lodí, které každá faktorie vlastnila, a také jsme nepočítali s tím, že by proti nám něco podnikli, vždyť ani neměli příkaz od vlády proti nám zakročit. Prostě se nám nechtělo zaplést se do nějaké šarvátky a raději jsme se jim vyhnuli. Z podobných důvodů jsme nechtěli vyhledávat holandské faktorie, protože jsme koření získali v území, kde výlučně obchodovali Holanďané, a ti by naši podnikavost určitě považovali za vměšování do svých zájmů.

Zbývalo nám tedy jedině plout do Goy a prodat zboží Portugalcům. Právě jsme se chystali přistát v Marganu, ale po poradě s Williamem jsme usoudili, že se portugalské osadě přece jen raději vyhneme a že pod jeho velením vyšleme šalupu do Suratu, ležícího severněji, aby se tam vydával za řádného obchodníka a pokusil se zboží prodat.

Museli jsme postupovat co nejobezřetněji, a proto jsme se rozhodli odstranit z šalupy všechna děla a vybrat pro ni takové námořníky, z nichž nikdo nebude chtít odejít na břeh nebo se pouštět do rozhovoru s náhodnými návštěvníky lodi. Nato William přestrojil jednoho ranhojiče a starého ostříleného lodivoda za kvakery a naučil je vyjadřovat se jejich způsobem. Starému lodivodovi byla svěřena úloha kapitána šalupy, ranhojičovi úloha lodního lékaře, kterým ostatně byl, a William dělal správce lodního nákladu. A takto vystrojeni vypluli do Suratu.

Měl bych ještě uvést, že jsem si několik dní předtím všiml malého ostrova nedaleko břehu, který měl úzkou hlubokou zátoku. Tam jsme se mohli dobře ukrýt a vůbec nás nebylo vidět z některé z faktorií, kterých bylo na pobřeží velmi mnoho. V zátoce jsme přeložili na šalupu náklad, který jsme hodlali prodat. S osmnáctičlennou posádkou pak šalupa zamířila k Suratu a zakotvila nedaleko osady.

William a ranhojič se přepravili na břeh v rybářském člunu, patřícím místním Indům, a brzy se seznámili s několika Angličany, kteří se zabývali obchodem. Angličané byli ochotni nakoupit nabízené zboží, jen se jim zdálo, že ho je příliš mnoho. Tato potíž však byla překonána hned druhého dne, kdy přivedli dva další kupce. Z jejich rozhovoru William seznal, že nakoupené věci chtějí dovézt do Perského zálivu a tam ho prodat. Z toho usoudil, že s dalším zbožím bychom tak mohli naložit sami; ovšem tohle teď nebyla jeho okamžitá starost. S obchodníky se dohodl, ti si najali čluny a všechno zboží přeložili z šalupy na širém moři. Zaplatili dobrou cenu, celkem asi třicet pět tisíc osmimoidorů a dva velké diamanty v hodnotě asi tří set liber.

Po zaplacení je William pozval na palubu, tam je pohostil a veselý starý „kvaker“ je tak pobavil svou květnatou mluvou, že se zpili do němoty a museli přenocovat na lodi.

V rozhovoru jim William li…