Dobrodružný život kapitána Singletona

9

Příštího dne jsme vystoupili na horský vrchol a před námi se rozprostřel opravdu nečekaný rozhled, protože až kam oko dohlédlo, na jih nebo na západ, nebylo vidět nic jiného než úplnou pustinu, bez stromů, bez trávy, bez vody. Zemi pokrýval jakýsi tlustý, černý mech, který však nemohl sloužit jako potrava ani lidem, ani zvířatům.

Kdybychom měli větší zásoby potravin a vody, byli bychom se přece jen odvážili do této divočiny, i když bychom se nakonec museli vrátit, protože i dál na sever nebylo nic jiného než pustina, jenže to jsme tehdy netušili. Tolik zásob jsme však neměli a nevěděli jsme, kde a jak si je opatřit. Skolili jsme sice dole pod horami několik menších dravců, ale na zvěř, která by byla jedlá, jsme nenarazili. Stalo se nám to poprvé. Dravci, které jsme zastřelili, vypadali jako kříženci buvola s antilopou, ale ani jednomu z nich se nepodobali. Neměli rohy, kopyta měli jako krávy a hlava a šíje byly pěkně utvářeny jako u antilop. Potom jsme ještě zabili tygra, dvě lvíčata a jednoho vlka, ale naštěstí jsme na tom nebyli tak zle, abychom museli jíst jejich maso.

Před tímto truchlivým výhledem jsem obnovil návrh, abychom se obrátili k severu, dorazili k Rio Grande neboli Nigeru a odtud pokračovali směrem na západ do nějaké anglické faktorie na Zlatém pobřeží. Všichni se mnou živě souhlasili, kromě dělostřelce. Chtěl, abychom tedy šli alespoň směrem k severozápadu, kde snad narazíme na nějakou řeku, která buď výše na severu vtéká do Rio Grande nebo níže k jihu protéká Zlatým pobřežím, takže bychom stejně došli k svému cíli a usnadnili si cestu. Kromě toho se domníval, že v povodí řek bude úrodná krajina, která by nám po celou dobu poskytovala potraviny.

Jeho rada byla dobrá a zasloužila si být přijata. Otázkou teď ovšem bylo, jak uniknout z tohoto strašného místa. Za námi byla pustina, která nás už stála pětidenní pochod, a neměli jsme zásoby pro zpáteční cestu. Před námi se rozprostírala podobná divočina. Horský hřeben, na němž jsme stáli, vypadal alespoň trochu úrodně, a proto jsme se rozhodli, že půjdeme podél jeho východního úpatí směrem k severu tak dlouho, jak jen to bude možné, a přitom se budeme snažit opatřit si jídlo.

Nesměli jsme ztrácet čas a hned příštího rána jsme se vydali na cestu. Dopoledne jsme došli k několika pramenům čisté pitné vody. Z obavy, že bychom už třeba nenarazili na další prameny, naplnili jsme měchy vodou a znovu vyrazili vpřed.

Protože horské svahy se přímo hemžily zajíci, neměli jsme o potravu nouzi. Byli jiní než ti, kteří žijí v Anglii, větší a ne tak rychlí, ale měli velmi chutné maso. Ulovili jsme jich značný počet a náš malý krotký leopard z oné vypleněné černošské vesnice je honil jako cvičený pes a každý den jich několik zabil. Nesežral však žádného z nich, dokud jsme mu ho sami nedali. Nasolovali jsme je, vysušili na slunci a vzali je s sebou. Myslím, že jsme jich měli naloženo asi tři sta; nevěděli jsme totiž, zda ještě nějaké na další cestě potkáme. Pod horami jsme šli asi osm ne…