Malé básně v próze

VII. Blázen a Venuše

Jaký to podivuhodný den! Širý park se svíjí pod palčivým okem slunce, jako mládí pod vládou Lásky.
   Všeobecná extáze věcí se neprojeví ani zašuměním; i vody jako by usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech lidských, to zde je orgie mlčelivá.
   Řekl bys, že ve světle stále rostoucím předměty víc a více jiskří, že vznícené květiny hoří touhou závodit s azurem nebes silou barev a žár, jímž vůně stávají se viditelnými, že povznáší je k slunci jako dýmy.
   A přece v této všeobecné rozkoši zpozoroval jsem bytost zarmoucenou.
   U nohou obrovské Venuše jeden z těch umělých bláznů, jeden z těch dobrovolných šašků, určených k tomu, aby rozesmáli krále, když pojmou je Výčitky nebo Nuda, zakuklený v nápadný a směšný oblek, na hlavě s růžky a rolničkami, všecek schoulený na podstavci, zdvíhá oči plné slzí k nesmrtelné Bohyni.
   A jeho oči praví: “Jsem poslední a nejosamělejší z lidí, zbavený lásky a přátelství, a mnohem nižší v tom, než nejméně dokonalá zvířata. A přece i já jsem stvořen, abych chápal a cítil nesmrtelnou Krásu! Ach! Bohyně! měj slitování s mým skutkem a s mým šílenstvím!“
   Ale neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač do dálky svýma mramorovýma očima.