Malé básně v próze

XXXIV. Již!

Již stokrát slunce, zářivé nebo zasmušilé, vytrysklo z té obrovské mořské kádě, jejíž břehy lze stěží postřehnout. Stokrát se, zářící nebo zamračené, opět ponořilo ve svou nesmírnou večerní lázeň. Již hezkých pár dní mohli jsme pozorovat protější stranu firmamentu a luštit nebeskou abecedu svých protinožců. A každý cestující vzdychal a reptal. Řekl bys, že přiblížení země přivádí jejich bolest v zoufalství. “Kdy už,“ říkali, “přestaneme spát spánkem, jímž otřásá mořská vlna, jejž ruší vítr, který chrápe silněji než my? Kdy budeme moci zažívat v nehybné lenošce?“
   Byli mezi nimi takoví, kteří myslili na svůj krb, kteří litovali svých nevěrných a protivných žen a svého křiklavého potomstva. Obraz vzdálené země přiváděl všechny v takové šílenství, že by byli, myslím, jedli trávu s větším nadšením než dobytek.
   Konečně byl ohlášen břeh; a viděli jsme, přibližujíce se, že je to nádherná, oslnivá země. Zdálo se, že hudba života odtamtud zaznívá v neurčitém šumění a že z těch břehů, bohatých na zeleň všedních odstínů, vydychuje na několik mil rozkošná vůně květin a ovoce. Ihned se všich…