Malé básně v próze

XXX. Šňůra -- Eduardu Manetovi

“Iluze,“ pravil mi přítel, “jsou snad tak nespočetné jako vztahy lidí mezi sebou nebo jako vztahy lidí a věcí. A když iluze zmizí, to jest, když vidíme bytost nebo fakt tak, jak existuje mimo nás, zakoušíme bizarní pocit, z polovice lítost pro zmizelý fantom, z polovice příjemné překvapení nad novinkou, nad skutečným faktem. Je-li nějaký zjev samozřejmý, všední, vždycky podobný, takové povahy, že se v ní nelze mýlit, je to mateřská láska. Jest právě tak nesnadno předpokládat matku bez lásky mateřské jako světlo bez tepla; což není úplně oprávněno přičítat lásce mateřské všecky činy i slova matky, vztahující se na její dítě? A přece poslyšte tuto historku, při níž jsem byl podivně mystifikován nejpřirozenější iluzí.“
   “Mé malířské zaměstnání mne nutí k bedlivému pozorování tváří, fyziognomií, jež se mi naskytnou na cestě, a vy víte, jakou rozkoš shledáváme v té schopnosti, která činí život v našich očích živějším a význačnějším než je pro ostatní lidi. V odlehlé čtvrti, kde bydlím a kde rozsáhlé a drnem porostlé prostory ještě oddělují stavení, často jsem si všímal hocha, jehož ohnivý čtverácký obličej mě hned zaujal víc než všechny ostatní. Byl mi nejednou modelem a já ho přeměnil brzo v malého cikána, brzy v mytologického Amora. Dal jsem mu do ruky tulácké housle, trnovou korunu a hřebíky utrpení Páně i Erotovu pochodeň. Konečně se mi všecko taškářství toho uličníka tak zalíbilo, že jsem prosil jednoho dne jeho rodiče, chudé to lidi, aby mi ho laskavě přenechali, slibuje, že ho budu dobře šatit, že mu budu dávat něco peněz a že mu neuložím jiného namáhání, než aby čistil mé štětce a obstaral mé pochůzky. Ten hoch, když byl umyt, stal se roztomilým a život, který vedl u mne, zdál se mu rájem proti tomu, jejž byl nucen vést ve špinavé díře otcovské. Jen to musím říci, že ten malý klučina mne leckdy překvapil neobyčejnými krizemi předčasného smutku a že dal brzo najevo nemírnou náklonnost k cukru a likérům, takže jednoho dne, kdy jsem konstatoval, že přes četná napomenutí zase spáchal novou takovou loupež, pohrozil jsem mu, že ho pošlu zpět k rodičům. Pak jsem odešel a mé záležitosti zdržely mě dosti dlouho mimo dům.
   Jak jsem byl zděšen a ohromen, když jsem se vrátil domů, a první předmět, jenž padl mi do očí, byl můj malý klučík, čtverácký společník mého života, oběšený na výplni skříně! Jeho nohy dotýkaly se skoro podlahy; židle, kterou patrně nohou odkopl, byla poražena vedle něho; jeho hlava byla konvulsivně nachýlena k ramenu; jeho napuchlý obličej a jeho oči, široce rozevřené s děsivou ztrnulostí, mně způsobily zpočátku iluzi života. Odříznout jej nebyla věc tak snadná, jak byste mohl myslit. Byl již velice ztuhlý a já měl v sobě nevysvětlitelný odpor proti tomu, pustit jej prudce na zem. Bylo třeba jej celého podržet jednou rukou a druhou přeříznout šňůru. Ale to nebylo ještě všecko; ta potvůrka vzala provázek velmi tenký, který se zaryl hluboko do masa a nyní bylo nutno tenkými nůžkami hledat šňůru mezi oběma oteklinami, abych mu uvolnil krk.
   Opominul jsem vám říci, že jsem živě volal o pomoc, ale všichni moji sousedé odepřeli mi pomoci, jsouce v tom věrni zvykům civilizovaného člověka, jenž nikdy, nevím proč, nechc…