Citadela

XCV

A byla noc a já chtěl v tichu své lásky opět vystoupit na horu a pozorovat město, které pode mnou ztichne a znehybní --- ale uprostřed cesty mě zastavil soucit, neboť jsem zaslechl, jak z kraje stoupá nářek, a zatoužil jsem mu porozumět.

Vycházel od dobytka ve stájích. A od zvířat polních a nebeských i od zvířat na březích vod. Od těchto jediných, jež mohou během životní pouti vydat určité svědectví, protože rostlinstvo jazyk nemá a člověk, zpola žijící duchem, se už pozvolna naučil mlčet. Neboť když na někom pracuje vřed, pohleď, jak takový člověk zatíná zuby a mlčí a jak se bolest proměňuje nad jeho rozrušeným tělem v duchovní strom, který vyhání kořeny a větve do říše, jež není říší věcí, ale jejich smyslu. Proto tě také mlčící bolest naplní větší úzkostí než bolest, která křičí. Mlčící bolesti je plný pokoj. Plné město. Neutečeš jí na žádnou vzdálenost. Jestliže bude tvá milá daleko od tebe trpět a ty ji miluješ, potom jsi v moci jejího utrpení, ať budeš kdekoli. Slyšel jsem tedy nářek života. Neboť život ve stájích, na polích a na březích vod pokračoval dál. V chlévech bučely krávy, které právě slehly. Z močálů zpitých žabím skřehotáním stoupal hlas lásky. Slyšel jsem také hlas prolité krve, pískání tetřeva, kterého chytila liška, mečení kozy, obětované pro tvůj pokrm. Občas se ozval řev šelmy a krajina rázem umlkla, proťata náhle tichem, v němž vyvstal na všem živém úzkostný pot. Neboť šelma jde za ostrým pachem strachu, který je přinášen větrem. Jakmile zařvala, všechna kořist se pro ni rozzářila jako světélkující dav. Strnutí zvířat na zemi, na nebi a na březích vod pak zase povolilo a znovu začal nářek šestinedělí a lásky a prolité krve.

"Ach," řekl jsem si, "to všechno jsou zvuky jízdy, neboť život je předáván z pokolení na pokolení a tento pochod časem je jako těžký vůz, jehož náprava skřípe ..." A tehdy jsem také konečně pochopil cosi z úzkosti lidí, neboť i lidé se takto předávají, vystupujíce pokolení za pokolením sami ze sebe. A toto dělení, jako kdyby se vždy protrhla a opět zcelila tělesná tkáň, se neúprosně opakuje dnem i noci, v městech i po venkově. Pocítil jsem tu pozvolnou a neustálou proměnu ve vlastním nitru jako ránu.

"Ale ti lidé," řekl jsem si, "nežijí z věcí, nýbrž z jejich smyslu, a jistě si tedy předávají nějaká hesla. Proto také, sotva se dítě narodí, hledí je naučit své řeči. jako by je učili tajnému kódu, který je klíčem k pokladu. Aby přenesli do dítěte to zázračné dědictví, usilovně se snaží v něm otevřít průjezdní cesty. Neboť je těžká k vyjádření, obtížná a křehká ona žeň. jež má být předána od jednoho pokolení k druhému.

Pravda, ta ves je plná světla. A tento vesnický dům je plný jímavosti. Kdyby se však nové pokolení usadilo v domech, o nichž by nevědělo nic krom toho, jak jich užívat, co by si počalo v takové poušti? Má-li tvým dědicům poskytnout strunný nástroj patřičné potěšení, musíš je naučit umění hudby, a mají-li se stát lidmi, kteří budou cítit jako lidé, musíš je naučit tomu, aby zpod rozličnosti věcí uměli vyčíst tvář tvého domu, tvého panství a říše. Jinak bude nové pokolení tábořit ve městě jako barbar, jenž se v něm usadil násilím. A jakou radost by mohly tvé poklady poskytnout barbarům? Barbaři nebudou vědět, co s nimi, neboť jim bude chybět klíč tvého jazyka. Pro ty, kdo odešli do hrobu, byla ta vesnice dík smyslu svých zdí, stromů, studánek a domů cosi jako harfa. A příběh každého stromu byl jiný. A zvyky každého domu jiné. A každá zeď měla své vlastní tajemství. A když ses tu pak procházel, bylo to jako hudba, neboť každým svým krokem jsi vytvářel tón podle svého přání. Ale barbar, který jen táboří, nedokáže ves rozezpívat. Nudí se tu a střetá s nemožností do čehokoli proniknout, a proto raději zdi zbourá a všechny tvé věci rozmetá. Protože neumí nástroje použít, z pomsty ho raději zapálí, aby tím získal alespoň trochu světla. Pak ho to omrzí a začne zívat. Neboť má-li být oheň krásný, musíš vědět, co pálíš. Například svíce, kterou zapaluješ svému bohu. Ale i když ti barbar zapálí celý dům, nic mu to neřekne, neboť to nebude plamen oběti."

Ten obraz pokolení, usazeného v ulitě jiných pokolení jako vetřelec, mi ležel v hlavě. A uvědomoval jsem si. jaký podstatný význam mají obřady, které člověka v mé říši nutí předávat nebo přijímat dědictví. Já pro svou říši potřebuji lid pevně usazený, a ne kočovný, který odnikud nepochází.

Přikládám proto podstatný význam povinnosti dlouhých obřadů, jimiž jako bych sešíval trhliny ve svém lidu, aby se z jeho dědictví nic neztratilo. Je pravda, strom se o semena nestará. Pokud je sebere vítr a odnese, je dobře. Je pravda, ani hmyz se o vajíčka nestará. Odchová je slunce. Ale to všechno, co mají strom či hmyz, je pouze z těla a tělem je předáváno dál.

Ale co bude s tebou, jestliže tě nikdo nevezme za ruku, aby ti ukázal zásoby medu, který naprosto nepochází z věcí, nýbrž z jejich smyslu? Písmenka v knize zajisté vidíš. Ale klíč k básni ti musím darovat cestou bolesti. Proto například vyžaduji slavné pohřební obřady. Nejde tu totiž jen o to, uložit tělo do země. Ale posbírat --- jakoby z vázy, jež se rozbila --- dědictví, které ten mrtvý opatroval, a nic z něho neztratit. Zachránit všecko je těžké. Trvá to dlouho, než je po mrtvém vše posbíráno. Dlouho je třeba ho oplakávat, rozjímat o jeho životě a slavit jeho výročí. A mnohokrát se musíš vrátit, aby ses podíval, zda jsi na něco nezapomněl.

Anebo svatby, při nichž se chystá k proloupnutí nový život. Neboť když se dům za vámi zavře, stane se sklepem, sýpkou a zásobárnou. Kdo by dokázal říci, co všecko obsahuje? Umění lásky, umění smíchu, umění vychutnat báseň a ciselovat stříbro, umění plakat a rozjímat, všechno to umění budete muset i vy shromáždit, abyste je mohli předat dál. Chci, aby vaše láska byla jako loď s nákladem, která má překlenout propast od jednoho pokolení k druhému, a ne souložnictví. v němž byste byli planými podílníky na planých zásobách.

Anebo obřad zrození, neboť právě zde je ona trhlina, kterou je třeba spojit.

Vyžaduji proto obřady, když se vdáváš či ženíš, když slehneš a když umíráš, když se loučíš a když se vracíš, když začínáš stavět a když začínáš bydlet, když svážíš sklizeň do stodol a když zahajuješ vinobraní a když je vyhlášena válka nebo mír.

A proto také žádám, abys vychovával děti ke své podobě. Neboť ono dědictví se do příručky nevejde a žádný vychovatel jim je nemůže předat. Tvou zásobu vědění a tvůj skrovný výprodej myšlenek mu snad jiní než ty předat mohou, bude-li však od tebe odtrženo, pak ztratí to, co nelze nijak vyslovit a co se do příručky nevejde.

Budeš je vytvářet ke svému obrazu, aby se později nevleklo smutně vlastí jako po prázdném tábořišti a nenechalo její poklady shnít jen proto, že by k nim neznalo klíč.