Letec a živly

Když Saint-Exupéry odevzdal svému americkému nakladateli Reynalu Hitchcockovi Zemi lidí, tomu se zdál text příliš krátký. Saint-Exupéry použil tedy poznámek ze svých letů do Patagonie a přidal pro americké čtenáře ještě jednu kapitolu. Takto rozšířená kniha vyšla v překladu Lewise Galantiera v r. 1939 pod názvem Wind, Sand and Stars.

Saint-Exupéry v této kapitole, otištěné 16. srpna 1939 v Marianne, líčí jeden svůj zážitek z konce r. 1929, kdy na palubě stroje Late 25 zahajoval leteckou linku do Patagonie.

Když Joseph Conrad líčí tajfun, o mohutných vlnách, tmě a divoké vichřici se skoro ani nezmíní. Tím se nezabývá. V podpalubí plném čínských vystěhovalců však kymácení lodi zpřeházelo páté přes deváté, jejich zavazadla, rozbilo bedny a smíchalo jejich skrovné poklady. To zlato, které peníz po penízku nastřádali během života, vzpomínky, navzájem si podobné, a přesto každá osobní, to všechno se propadá zpátky v chaos, vrací se k anonymitě, mísí se v nerozpletitelnou změť. Conrad nám ukazuje jen lidskou tragiku tajfunu.

Tuto neschopnost podat svědectví znal každý z nás. Kdykoli jsme se po bouři konečně zas všichni shromáždili pod ochranou číšnice v malé restauraci v Toulouse jako v ovčíně, nikdy jsme se nepokoušeli peklo vylíčit. Naše vyprávění, naše gesta, naše silná slova by byla vyvolala u kamarádů jen úsměv, jako když se chlubí dítě. Není to náhoda. Divoký cyklon, o němž budu hovořit, byl skutečně tím nejúchvatnějším zážitkem, jaký mě kdy potkal; a přesto nedokážu tu bouři za určitou hranicí její zuřivosti popsat jinak, než vršením stále dalších, nic už neříkajících superlativů, které vyvolají nanejvýš pocit trapného přehánění.

Pochopil jsem časem, že tato neschopnost má svůj hluboký důvod: člověk chce popsat drama, které neexistovalo. Nedaří se mu vyvolat pocit hrůzy, protože si tu hrůzu vymyslel až dodatečně, až při vzpomínání. Skutečnost hrůza neprovázela.

Začínám proto své vyprávění o tom, jak jsem zažil vzpouru živlů, s pocitem, že budu líčit drama, jež je nesdělitelné.

Letěl jsem z Trelew na Comodoro Rivadavia v Patagonii. Letí se tam nad zemí hrbolatou jako starý kotel. Nikde jinde nejeví půda tak zřetelně svou opracovanost. Větry hnané tlakovými výšemi od Tichého oceánu přes průrvu v hřebenu And k Atlantiku nabývají v těsném stokilometrovém kaňonu na rychlosti a všechno cestou smetají. Jedinou vegetací na půdě odrané až na dřeň jsou naftové věže, tyčící se tam jako hořící les. Nad oblými vrchy, kde větry zanechaly jen zbytky tvrdého štěrku, tu a tam strmí ostrá zubatina až na kost oholených hor, podobných lodním přídím.

Po tři letní měsíce dosahuje rychlost větrů u země až sto šedesáti kilometrů v hodině. Moji kamarádi a já jsme ty větry dobře znali. Jakmile jsme za trelewskou stepí vletěli do oblasti, kde řádí, hned jsme je poznávali podle jakéhosi šedomodrého oparu a v očekávání divokých poryvů jsme si utahovali o jednu dírku pás a popruhy. Tou chvílí nám začínal svízelný let, plný skluzů do neviditelných děr. Čekala ná…