Zpěvy páteční

Ecce homo 

Před skříní výkladní zde stojím v zadumání,
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
Zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu
„Když na lid český padla persekuce“.
Dva obrazy tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě — tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz — v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny — tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí —
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí
a druzí v témže jménu bez vin umírají!

Paprsky slunce po obrazech hrají —
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu?!

Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo.
Ej — cítím podnes, jak t…