Lenochovy myšlenky

O tom, jak pečovat o ženy
a jak je zvládnout

Hovořil jsem onehdy s jednou ženou na téma svatební cesty. Zeptal jsem se jí: „Doporučovala byste dlouhou svatební cestu, nebo jenom prodloužený víkend?“ Obestřelo nás ticho. Z toho jsem usoudil, že se spíš dívá zpátky do minulosti než kupředu.

„Radila bych dlouhou svatební cestu,“ odvětila nakonec, „tak měsíc, jako za starých časů.“

Byl jsem neodbytný: „Ale já jsem se domníval, že v moderní době se tyto záležitosti stále zkracují.“

„Moderní je hledat únik před vším, čemu by bylo moudřejší postavit se čelem. Osobně si myslím, že čím dřív je po všem ať už v dobrém, či ve zlém – čím dřív muž i žena znají pravdu – tím lépe.“

„Čím dřív je po všem, co tím myslíte?“ zeptal jsem se.

Pokud ta žena měla vůbec nějakou chybu, o čemž pochybuji, byl to jistý sklon k záhadám.

Přešla místnost, stoupla si k oknu a dívala se ven.

„Jeden starověký národ, nevím už který, dodržoval zvyk,“ řekla s pohledem stále upřeným na mokrou, lesknoucí se ulici, „podle něhož muž a žena, kteří se do sebe zamilovali, nebo si mysleli, že jsou zamilovaní, měli utvořit pár a potom jít strávit svatební noc do chrámu. A kněz je vedl temnými chodbami a zákoutími chrámu do velké komnaty, kde přebýval hlas jejich Boha. Tam je kněz nechal o samotě, zabouchl za nimi těžké dveře a tam sami v tichu komnaty vykonali svou oběť. V noci k nim promluvil ten hlas a ukázal jim jejich budoucí život. To, jestli si dobře vybrali, zda jejich láska vytrvá nebo pohasne. Ráno se vrátil kněz, odvedl je zpátky na světlo a oni byli zase mezi svými. Nikdo se jich ale nesměl ptát a oni zase nesměli nic prozradit, kdyby se někdo náhodou zeptal. Víte, v našem devatenáctém století svatební cesta do Brightonu, Švýcarska nebo do Ramsgate, záleží na okolnostech a možnostech a je podle mě pouze jinou formou té noci strávené o samotě v chrámu před oltářem toho zapomenutého Boha. Naši synové a dcery se žení a vdávají, my je políbíme a blahopřejeme jim, stojíme ve dveřích, házíme rýži, staré pantofle a přejeme jim hodně štěstí. A on nám zamává rukou v rukavici, ona zatřepetá svým kapesníčkem z okna kočáru a my vidíme jejich u-směvavé tváře a slyšíme jejich smích, dokud nezmizí za rohem, kam naše pohledy nedohlédnou. Pak si jdeme po svých a zanedlouho se s nimi znovu setkáme a vidíme, že jejich tváře poněkud zestárly a zvážněly. A já vždycky uvažuji nad tím, co jim ten hlas řekl během té krátké chvíle, co jsme je neviděli. Nemělo by však pochopitelně cenu se jich vyptávat. Ani by nám pravdu neřekli, i kdybychom se přece zeptali.“

Moje přítelkyně se zasmála, odvrátila se od okna a opět se posadila k čaji. Další návštěvníci přicházeli a my jsme začali hovořit o obrazech, divadelních hrách a lidech.

Měl jsem však pocit, že by nebylo moudré řídit se pouze její radou, jakkoli jsem si vždycky vážil jejího názoru.

Žena bere život příliš vážně. Bůh ví, že život vážná věc pro většinu z nás je. A právě proto není dobré ho brát vážněji, než je třeba.

Chlapeček a holči…