Lenochovy myšlenky

O přípravě a praktickém využití
elixírů lásky

Čas od času má jeden můj přítel nutkání pokládat mi otázky v tomto duchu: Dáváš přednost černovláskám, nebo blondýnám? Jiný by se třeba zeptal: Líbí se ti spíš vysoké ženy, nebo malé? A třetí zase: Myslíš, že příjemnější jsou veselé, nebo vážné? Ocitám se ve stejné pozici jako kdysi dávno jistá okouzlující mladá dáma vybraného vkusu, jíž zneklidnění rodiče, přibývající léta a neklesající rodinné výdaje položili otázku, který z těch mnoha vhodných mužů, kteří se jí dvoří, se jí nejvíc líbí. Ona se pokusila odpovědět a to ji přivedlo do nesnází. Nemohla se rozhodnout, který se jí líbí nejvíc. Všichni byli tak sympatičtí. Nebylo možné, aby vybrala jednoho na úkor všech ostatních. Byla by bývala nejradši, kdyby si mohla vzít celou tu partu, jenže to, jak se správně domnívala, bylo neuskutečnitelné.

Mám dojem, že se té mladé dámě podobám ani ne tak šarmem a krásou, ale neschopností rozhodnout se, když mě někdo pokládá výše zmíněné otázky. Je to totéž, jako kdyby se vás někdo zeptal na vaše oblíbené jídlo. Jsou dny, kdy má člověk potěšení z vejce a čaje. Jindy sní o lososu, a dnes se dožaduje humrů. Zítra bude mít člověk pocit, že humry už nemůže ani vidět, a rozhodne se, že si dopřeje klidu s chlebem, mlékem a rýžovým pudinkem. Kdyby mě někdo náhle požádal, abych řekl, jestli dávám přednost zmrzlině nebo polévce, bifteku nebo kaviáru, byl bych dost v rozpacích.

Mám rád vysoké i drobné, černovlasé i blondýny, veselé i vážné.

Nemějte mi to, dámy, za zlé, chyba je ve vás. Každý správně uvažující muž je univerzálním milovníkem. Jak by tomu mohlo být jinak? Jste tak různorodé, a přesto každá z vás svým způsobem okouzlující. A mužské srdce je veliké. Ani si, milá čtenářko, nedovedeš představit, jak veliké mužské srdce je. V tom je právě jeho potíž – a někdy také tvoje.

Nesmím snad obdivovat smělou orchidej, protože také miluji lilii? Nesmím snad vtisknout polibek sladké fialce, když vůně královské růže je mi vzácná?

„Jistěže ne,“ slyším, co mi odpoví Růže. „Jestli se vám líbí, tak já jsem s vámi skončila.“

„Když vás zajímá ta nestoudná ženská,“ prohlásí chvějící se Lilie, „tak nejste ten, za kterého jsem vás považovala. Sbohem.“

„Běž si za tím svým děckem, za tou Fialkou,“ vykřikne Orchidej a nafoukaně pohodí hlavou. „Skvěle se k sobě hodíte.“

A když se vrátím k Lilii, řekne, že mi už nemůže věřit. Viděla mě s těmi ostatními a považuje mě za větroplacha. Její jemná tvářička je plná bolesti.

Musím tedy žít nemilován jen proto, že miluji až příliš mnoho.

Divím se, proč se mladí muži vůbec žení. Musí to být strašně obtížný výběr.

Jednou večer jsem se procházel po Hyde Parku. Kapela královské gardy hrála hudbu, která povznášela srdce, a velký dav lidí se slunil a dopřával si sladkého potěšení, které si anglický dříč málokdy užívá. Moji pozornost uchvátily především ženy. Myslím, že velká většina z nich byly prodavačky, kloboučnice a jiné, které patří do nižší střední třídy. Oblékly si své nejlep…