Alenka v říši divů

8 - NA HŘIŠTI U KRÁLOVNY

Poblíž vchodu do zahrady stál velký růžový keř. Růže, které na něm rostly, byly bílé, u něho však stáli tři zahradníci a pilně je natírali na červeno. Alence se to zdálo velmi podivné, šla tedy blíže, aby je pozorovala, a právě když k nim došla, slyšela jednoho z nich, jak praví: "Ty si už dej pozor, Pětko, a nestříkej po mně barvou, nebo... !"

"Já za to nemohu," řekl Pětka mrzutě. "Sedma mi vrazil do lokte." Načež se naň Sedma podíval a řekl: "Tak, tak, Pětko! Jen to vždycky sveď na druhého!"

"Ty raději nemluv!" řekl Pětka. "Jenom včera jsem slyšel Královnu, jak říkala, že bys zasloužil, aby ti srazili hlavu!"

"A pročpak?" řekl zahradník, jenž byl promluvil první. Do toho tobě nic není, Dvojko!" řekl Sedma.

"A je mu do toho!" řekl Pětka, "a taky mu to řeknu. - Bylo to za to, žes kuchaři přinesl tulipánové kořeny místo cibule."

Sedma praštil štětkou o zem a zrovna začal: "No, ze všech nespravedlivostí - " když náhodou zavadil pohledem o Alenku, která stála a poslouchala je - a náhle se zarazil; druzí dva se též ohlédli, a všichni tři se hluboce poklonili.

"Neřekli byste mi," řekla Alenka trochu nesměle, "proč ty růže natíráte?"

Pětka a Sedma neřekli nic a jen se podívali na Dvojku. Dvojka začal tichým hlasem: "No - totiž - vidíte, slečno - tohle to tu měl být červený růžový keř a my sem zasadili omylem bílý: a kdyby to Královna uviděla, přišli bychom všichni tři o hlavu, víte. Tak vidíte, slečno, děláme, co nejlepší dovedeme, dříve než přijde, abychom - - "

V té chvíli Pětka, jenž se úzkostlivě díval ke vchodu do zahrady,Vykřikl: "Královna! Královna!" a všichni tři zahradníci se ihned vrhli tváří na zem. Rozlehly se kroky, a Alenka se ohlédla, dychtivá spatřit Královnu.

Nejprve kráčelo deset vojínů, nesoucích píky; ti všichni se postavou podobali zahradníkům: byli podlouhlí, placatí, a ze čtyř rohů jejich těl jim vyrůstaly nohy a ruce. Potom šlo deset dvořanů, oděných v kárované šaty; kráčeli v dvojstupu jako vojíni. Za nimi šly královské děti; bylo jich deset a hopkovaly vesele ve dvojicích, držíce se za ruce; byly vesměs ozdobeny srdíčky. Nato kráčeli hosté, povětšině Králové a Královny, a mezi nimi uviděla Alenka Bílého Králíka. Mluvil spěšně a rozčileně, usmíval se všemu, co kdo řekl, a přešel kolem ní, aniž si jí povšiml. Za ním šel Srdcový Kluk jako panoš, nesa královskou korunu na sametové podušce, a na konci tohoto krásného průvodu kráčel Srdcový Král s Královnou.

Alence napadlo, že by snad také měla padnout tváří k zemi jako zahradníci, ale nedovedla se upamatovati, že by kdy byla slyšela o takovémhle pravidle o královských průvodech. "A k čemu by vlastně byly průvody," pomyslela si, "kdyby se všichni lidé měli položit tváří k zemi a nic neviděli?" Zůstala tedy stát, kde byla, a čekala.

Když průvod přišel až k ní, všichni se zastavili a pohlédli na ni, a Královna řekla přísně: "Kdo je to?" Řekla to Srdcovému Klukovi, jenž se v odpověď jen poklonil a usmál.

"Hlupáku!" řekla Královna, netrpěl…