Malé básně v próze

XXVI. Oči chudých

Ah! vy chcete vědět, proč vás dnes nenávidím. Vám bude nejspíše méně snadno to pochopit než mně vám to vysvětlit; neboť jste, myslím, nejkrásnější příklad ženské nedovtipnosti, jaký lze vůbec najít.
   Strávili jsme spolu dlouhý den, jež se mi zdál krátkým. Slíbili jsme si ovšem, že všechny naše myšlenky nám budou oběma společné a že duše nás obou od nynějška splynou v jedinou; -- sen, v němž celkem vzato není nic originálního, leda to, že byl sněn všemi lidmi, nikým však uskutečněn.
   Večer, když jste byla trochu znavena, zachtělo se vám usednout před novou kavárnou, tvořící nároží nového boulevardu, jenž, ač ještě pln rumu, ukazoval již slavnostně svou nedokončenou nádheru. Kavárna zářila. Ba i plyn plýtval vším žárem prvního rozžehnutí a osvětloval ze všech sil stěny, oslepující bělostí, oslňující hlatě zrcadel, zlato lišt a rohů, pážata s buclatými tvářemi tažená smečkou psů, dámy, usmívající se na sokola, který jim seděl na ruce, nymfy a bohyně, nesoucí na hlavě ovoce, paštiky a zvěřinu, Heby a Ganymedy, podávající vztaženou paží malou amforu na čaj nebo dvojbarevný obelisk různých zmrzlin: celou historii a celou mytologii ve službě labužnictví.
   Právě před námi na ulici stál jakýsi dobrý muž, asi čtyřicátník, s umdlenou tváří, s prošedivělým vousem, jenž držel za ruku malého hocha a na druhé ruce nesl malou bytost, ještě příliš slabou…