Malé básně v próze

XXIII. Samota

Jeden lidumilný novinář mi pravil, že samota člověku neslouží; a aby podepřel svou tezi, citoval, jako všichni nevěřící, slova Církevních Otců.
   Vím, že ďábel rád chodí po místech suchých a že Duch vraždy a oplzlosti se zázračně rozplameňuje na místech osamělých. Ale možná, že tato samota je nebezpečná jen duši lenivé a toulavé, která ji zalidňuje svými vášněmi a svými chimérami.
   Jest jisto, že mluvka, jehož největším potěšením je mluvit z katedry nebo z tribuny, byl by ve velikém nebezpečí stát se na ostrově Robinsonově zuřivým šílencem. Nežádám na svém novináři odvážných ctností Crusoëových, ale přeji si, aby nepronášel obvinění proti těm, kdož milují samotu a tajemství.
   Jsou v našich žvástavých rasách individua, která by s menším odporem se smířila s trestem smrti, kdyby jim bylo dovoleno z popraviště promluvit důkladnou řeč bez obavy, že Santerrovi tamboři jim nevčasně nepřetrhnou řeč.
   Nelituji jich, poněvadž tuším, že jejich řečnické výlevy jim připravují stejné rozkoše, jakých…