Hodinář

„Cože? Opravit? Aby znovu šly?“ ptal se udiveně starožitník, vysunul brýle na čelo a zaraženě se na mne podíval; „Proč vlastně chcete, aby znovu šly? Mají přece jen jednu rafiji – a žádná čísla na ciferníku,“ dodal, pozoruje zamyšleně v ostrém světle lampy, „jenom květinové obličeje, hlavy zvířat a démonů místo hodin.“ Počal počítat a tázavě se na mne podíval: „Čtrnáct? Vždyť dělíme den na dvanáct dílů. Nikdy jsem ještě neviděl tak podivnou věc. Radím vám, nechte je jak jsou. Již dvanáct hodin v jediném dnu je dost těžko ke snesení. Z tohoto ciferníku lze vyčíst správný čas? Kdo by se namáhal? Jen blázen.“

Nechtěl jsem mu říci, že celý život jsem byl takovým bláznem; že nikdy jsem neměl jiné hodinky a snad proto jsem přišel brzy tam, kde bych měl vyčkat – a mlčel jsem.

Antikvář z toho usoudil, že trvám na svém přání, aby hodiny opět šly. Potřásl hlavou a nožíkem ze slonoviny opatrně otevřel skříňku vykládanou drahokamy, na které byla v emailu namalována postava z bájesloví, stojící na kvadrize: muž s ženskými prsy a kohoutí hlavou, místo nohou dva hadi, v pravé ruce držící slunce a v levé bič.

„Pravděpodobně stará rodinná památka,“ dohadoval se starožitník. „Neříkal jste před chvílí, že zůstaly stát dnes v noci? Na druhé hodině? Ona malá buvolí hlava se dvěma rohy představuje druhou hodinu, že?“

Nebyl jsem si vědom, že bych byl něco podobného říkal. Avšak hodiny se v minulé noci opravdu zastavily o druhé hodině. Možná, že jsem o tom mluvil. Nemohl jsem si vzpomenout, cítil jsem se ještě příliš malátným. V onu dobu jsem měl těžkou srdeční křeč a již jsem věřil, že musím zemřít. Když mne opouštělo vědomí, přisál jsem se ještě k myšlence, aby se hodiny nezastavily. V soumraku blížící se mdloby musil jsem zaměnit pojmy hodiny a srdce. Možná, že umírající myslí podobně. Zastavují se snad hodiny tak často v poslední hodince jejich pánů? Neznáme ještě oněch magických sil, které jsou někdy v nějaké myšlence obsaženy.

„To je zajímavé,“ prohodil po chvíli starožitník a držel zvětšovací sklo v blízkosti lampy tak, že oslepující ohnisko dopadlo ostře na hodiny, a ukázal na slova, vyrytá na vnitřním zlatém víčku. Četl jsem: Summa Scientia Nihil Scire.

„Zajímavé,“ opakoval antikvář, „hodiny jsou zhotoveny BLÁZNIVÝM. Byly vyrobeny v našem městě. Věřím, že se nemýlím. Těchto exemplářů je velmi málo. Nikdy bych nevěřil, že mohou opravdu jít. Pokládal jsem je za hračky. Jeho koníčkem bylo napsat na všechny hodiny, které zhotovil heslo: „Nejvyšším věděním je nic nevědět.““

Nepochopil jsem, co mínil. Kdo mohl být oním bláznem, o němž mluvil? Hodiny byly velmi staré – pocházely od mého dědečka – avšak to, co nyní řekl starožitník, znělo, jakoby onen BLÁZNIVÝ, z jehož rukou hodiny vyšly, ještě dnes žil! Dříve, než jsem se mohl otázat, viděl jsem v duchu – jasněji a ostřeji, jakoby procházel právě pokojem – muže, jdoucího zimní krajinou, vysokého, štíhlého starce bez klobouku s plným, větrem vlajícím sněhobílým vlasem. Hlavu měl podivně malou proti vysok…