Povídky

PO DEŠTI

„Dobře, že fouká od moře,“ řekl Guy.

„Tady někde poblíž, utopili Shelleyho,“ řekl jsem.

„To bylo níž, u Viareggia,“ řekl Guy. „Vzpomínáš si ještě, proč jsme vlastně jeli do téhle země?“

„Ano,“ řekl jsem, „ale nic z toho není.“

„Dnes večer z ní odjedeme.“

„Dostaneme-li se za Ventimiglii.“

„Uvidíme. Nerad bych jel po tomhle pobřeží v noci.“ Bylo brzy po poledni a slunce vyšlo z mraků. Pod námi leželo modré moře a bílé hřebínky vln mířily k Savoně. Vzadu za mysem se mísila hnědá voda s modrou. Daleko před námi plula při pobřeží trampová nákladní loď.

„Vidíš ještě Janov?“

„Ještě ano.“

„Ten velký výběžek před námi by nám ho měl zakrýt.“

„Uvidíme ho ještě dost dlouho. Vidím ještě i mys Portofino za ním.“

Nakonec jsme už přestali vidět i Janov. Ohlédl jsem se zpátky, když jsme vystoupili, a všude bylo jenom moře a pod námi, v zátoce, proužek pláže s rybářskými čluny, nad námi na úbočí kopce nějaká obec a po celém pobřeží samé mysy.

„Už je pryč,“ řekl jsem Guyovi.

„Ten už je hezkou chvíli pryč.“

„Ale nemohli jsme se přesvědčit, dokud jsme se nevymotali ven.“

Objevila se značka serpentiny s nápisem Svolta pericolosa. Silnice se točila po předhoří a rozbitým předním sklem nám foukal vítr. Pod mysem byl kousek rovinky přímo u moře. Vítr vysušil bláto a kola začínala zvedat prach. Na rovince jsme předjeli nějakého fašistu na kole, na zadku měl těžký revolver v koženém pouzdře. Držel se uprostřed cesty a museli jsme kvůli němu hodně vybočit. Prohlížel si nás, když jsme ho předjížděli. Před námi byl železniční přejezd. Když jsme k němu dojeli, spustili závory.

Zatímco jsme čekali, dojel i fašista na kole. Vlak přejel a Guy nastartoval motor.

„Počkat,“ křikl cyklista za vozem. „Máte špinavé číslo.“

Vystoupil jsem s hadre…