Povídka o svatbě krále Jana

POVÍDKA KOVÁŘOVA

Po dobré večeři nalil hospodský do vysokých sklenic zeleného vína, pak se rozsedli, jak kdo chtěl; ale kováře s kovářkou nutili, aby si sedli do čela stolu do měkkých kožených křesel.

Kovář se bránil, že jakživ nesedal než na tvrdém a na takovou čest nedbá. Sedl k peci na lavici, nacpal dýmku, přitlačil tabák železným roubíkem, přiložil uhlíček a počal dýmat jako výheň. Pan farář se k němu obrátil, aby počal, že nejlíp zná pana krále a nejspíše o něm dovede povědět. Ta pocta kováře těšila, vypustil kouř, pohladil ženu po ruce a počal:

„Drazí páni, co vám mám povídat? Když jsme se brali tady s mojí starou, měli jsme se rádi, ale peněz mnoho nebylo. Trochu jsem si vypůjčil, zřídil jsem si kovárnu. Naše chalupa byla pěkná jako klícka, pod přístřeškem měla loubí s lavičkou, u silnice zahrádku, radost se podívat. Však se žena také starala, ve světnici čisto denně jak o Hodu božím, na zahrádce zeleniny od jara do zimy, rezedy, karafiáty, růže voněly přes hlohový plot. Což Anči, to je hospodyně, však vidíte ještě dnes, jaká je sýkorka.“

Kovářka jako by se durdila, pleskla muže přes ruku, ale kovář se jen smál.

„Což to bylo platné, když na dolním u hospody byl starý kovář, měl všechnu práci, a já nic. Kladivo už sotva držel slabostí v rukou, ale formani byli na něj zvyklí, stavěli se v hospodě a všichni jezdili jen k němu; o mě nikdo ani nezavadil. Když přišly daně, úroky, brzy jsem byl hotov; už nebylo z čeho brát, nevěděl jsem, co počít, tak jsem se zařekl, že bych se zapsal třebas čertu, jen kdyby přinesl peníze.

Tu se kmitne takový hubený človíček v černém fráčku, bledý, oči jako uhlíky, jazyk jak břitva, repetí, co prý se mám nuzovat, peněz bude dost, jen když mu podpíšu ceduličku, že si může po sedmi letech přijít pro mne. Jaksi se mi do toho nechtělo, ale nouze je zlá věc; namaloval jsem mu na tu cedulku tři křížky. Ušklíbl se zle, proč prý neumím psát, ale nechal tak, a hned mi vysázel tolarů až radost.

Bylo po starosti a od té chvíle, jako když udělá, jeden forman přijížděl za druhým, přišli i ze dvora, ze vsi, vzal jsem tovaryše, a sotvaže jsme stačili. Po čase se narodil ženě chlapeček, silný, zavalitý, radost se na něj podívat; žena si ho hleděla jako oka v hlavě. Jednou odpoledne sedí s ním na zahrádce, bylo to o žních, tu jdou ze vsi dva poutníci, jeden zavalitý, bílý jako mléko, s lysinou, ale druhý štíhlý, krásný muž, s dlouhými vlasy a velkýma očima jako hvězdy. Díval jsem se po nich od kovadliny, jak stanuli u plotu, prosili trochu si odpočinout. Ve vsi měli plno práce, jak dostat obilí pod střechu, všudy jich odbyli. Žena je zvala dál, posadila Janíčka do trávy a běžela do domu pro trochu mléka a pro buchty. Šel jsem k nim, přivítat hosty, a ten mladší držel Janíčka na ruce, laskal ho a chlapec se k němu tulil, jako by ho dávno znal, dával mu ručičku kolem krku. Když se žena vrátila, pohladil host děcko po vláskách a povídá:

,Synku můj drahý, nechť jsi zdráv a silen, celý život hodný budeš, na radost ro…