Dvanáct pohádek z onoho světa

KMOTRA SMRT

V chaloupce pod lesem žil podruh Škvára, měl dvanáct dětí, nikdo ze vsi už mu ani nechtěl jít za kmotra. Chaloupka byla stará, nahrbená, došky oprchalé, švestky v zahrádce plné mechu, ani nerodily, jen na políčku měl trochu brambor, těmi se živili.

Když žena porodila třinácté dítě, řekl si podruh: už dál nemohu, půjdu hledat nějakého kmotra, co by mi pomohl spravedlivě. Poprosil chalupnici, aby počkala u ženy, poslal děti paběrkovat, zabalil děťátko do ženina vlňáku a dal se na cestu.

Jde polem, naříká si, nevidí nikoho, koho by požádal. Tu se na nebi rozlije záře, živý blesk sjede k zemi, až se země otřásla, a před kmotrem stanul v plamenném šatu anděl a volal hlasem jako zvony:

„Škváro, tvůj nářek proniká nebesa. Bůh sám bude tvému děťátku kmotrem.

Ale Škvára přitiskl chlapečka k prsům, mávl rukou a bránil se:

„Ne, ne, to nemůže být, jaký by to byl spravedlivý kmotr, chudé nechává v bídě a bohatým ještě přidává!“

Anděl se zaleskl a zmizel, podruh šel dál do lesa, až přišel do skal. Najednou cítí zápach po síře, div nezemdlel, bouře hřmí, země se třese, puká, z díry vylétne chlupatý čert:

„Škváro, je nám tě v pekle líto, sám Lucifer bude tvému dítěti kmotrem.“

Ale Škvára zmáčkl v ruce hůl a křikl:

„Jedeš, potvoro pekelná, svádíš lidi k hříchu, kupuješ za peníze duše, a ty chceš být spravedlivý kmotr?“

Čert zmizel a zůstal po něm jenom smrad, podruh šel dál skalami, až došel na zelená luka, kde se táhly šedé mlhy. Na lukách potkal stařenku s plachetkou na hlavě, šourala se o berličce. Dal jí pozdravení, děkovala, ptala se, kam jde tak časně po ránu. Škvára jí vypověděl svoji bídu a stařenka pravila:

„Já jsem Smrt, a chceš-li, posloužím ti spravedlivě.“

Škvára se zaradoval:

„Kmotřičko milá, pěkně vám děkuju, vy jste kmotra spravedlivá, všem měříte rovným dílem, chudákovi jako bohatému.“

Šli spolu na faru, kmotra podržela děcko na rukou, a když bylo po křtu, zaplatila všem, co se patřilo, vyšla ven, dala děcko podruhovi a povídá:

„Kmotře, nemám, co bych vám dala, ale přijďte ke mně, snad vám mohu pomoci. Cestu najdete snadno, jděte, kam vás nohy ponesou, každý člověk ke mně trefí, jeden dříve, druhý později.“

Smrt domluvila a v tu chvíli zmizela. Škvára šel domů, dítě plakalo, chtělo pít. Žena čekala, jakého kmotra muž najde, co dobrého domů přinese, ale když přišel s prázdnou, div neplakala: co budeme, nebožáci, zítra jíst?

Škvára ji těšil, že jim snad kmotra přece něco zchystá, položil dítě k ženě do postele a dal se na cestu. Šel ke kapličce na rozcestí, pak přes starý hřbitov k Vrážskému lesu. Znal tam každý strom, nevěděl, co si počít, jak tu neznámou cestu najít.

Jde hodnou chvíli, najednou se mu zdá, že v tu stranu v lese nikdy nebyl, i stromy, skály byly tak podivné, neznámé a mezi skalami se vine stezička stále níž a níž. Už se smrákalo, konce cesty neviděl a mezi kameny jako by se míhaly plaché stíny, z temna vyhlédaly bledé tváře. Škvára hledí, zdá se mu, vždyť tamhle za pařezem sedí kmotr Fiala, co…