Smrt v Benátkách

Když se vrátil do hotelu, prohlásil v kanceláři ještě před večeří, že ho nepředvídané okolnosti nutí, aby zítra ráno odjel. Litovali, vystavili mu účet. Pojedl a strávil vlahý večer v houpací židli na zadní terase četbou novin. Než ulehl, připravil si úplně zavazadla na cestu.

Nespal zrovna nejlépe, protože ho zneklidňoval nastávající opětný odjezd. Když ráno otevřel okna, bylo nebe stále ještě zataženo, ale vzduch se zdál svěžejší, a už se v něm také probouzela lítost. Nebyla to výpověď ukvapená a pochybená, neopodstatněný projev přechodné nevolnosti? Kdyby s ní byl trochu vyčkal, kdyby se byl nevzdával tak rychle a zkusil, zda se nepřizpůsobí benátskému vzduchu nebo zda se nezlepší počasí, měl by teď před sebou místo spěchu a námahy dopoledne na pláži jako včera. Teď je pozdě. Musí odjet a chtít, co chtěl včera. Oblékl se a sjel v osm hodin k snídani do přízemí.

Když vešel, nebyli ještě v bufetové místnosti žádní hosté. Přicházeli po jednom, zatímco seděl a čekal na objednané jídlo. S šálkem čaje u úst viděl, jak přicházejí polské dívky se svou průvodkyní; přísné a po ránu svěží, se zarudlýma očima kráčely k svému stolu v rohu u okna. Hned potom se k němu přiblížil vrátný se smeknutou čepicí a vybízel ho, aby se již zvedl. Že automobil je připraven, aby jej a jiné cestující dovezl k hotelu Excclsior, odkud motorový člun dopraví panstvo soukromým kanálem hotelové společnosti na nádraží. Že čas kvapí. — Aschenbach soudil, že času je dost. Do odjezdu vlaku mu zbývala víc než hodina. Zlobil ho hotelový mrav, dostat odjíždějícího hosta předčasně z domu, a naznačil vrátnému, že si přeje v klidu posnídat. Vrátný zdráhavě odešel, objevil se však za pět minut nanovo. Že vůz nemůže déle čekat. Tak ať jede a vezme s sebou jeho kufr, odpověděl Aschenbach podrážděně. Že on sám v danou chvíli pojede veřejným parníkem a že ho prosí, aby starost, jak se odtud dostane, byla ponechána jemu. Zřízenec se uklonil. Aschenbach rád, že se ubránil dotěrnému pobízení, dojedl beze spěchu snídani, dal si dokonce ještě od číšníka podat noviny. Byl už opravdu nejvyšší čas, když konečně vstal. Náhodou v témž okamžiku vešel skleněnými dveřmi Tadzio.

Jak šel ke stolu svých sester, zkřížil cestu odcházejícímu Aschenbachovi, sklopil před šedovlasým mužem s vysokým čelem skromně oči, ihned poté svým líbezným způsobem k němu zase vzhlédl měkkým a plným pohledem a byl ten tam. Sbohem, Tadzio! pomyslil si Aschenbach. Viděl jsem tě nakrátko. A zatímco proti svému zvyku to, co myslil, skutečně utvářel svými rty a říkal si pro sebe, dodal ještě: „Buď požehnán!“ Pak už se chystal k odjezdu, rozdílel spropitné, byl vyprovázen malým, tichým recepčním úředníkem v dlouhém francouzském kabátě a opustil hotel pěšky, jak přišel; potom se, následován hotelovým sluhou, který mu nesl příruční zavazadlo, ubíral bíle kvetoucí alejí napříč přes ostrov k přístavišti parníků. Došel tam, usedl — a co přišlo potom, byla jízda utrpení, plná strastí, cesta všemi hlubinami lítosti.

Byla to dobř…