Smrt v Benátkách

Ještě téhož dne večer po večeři se stalo, že v zahradě před hotelem vystupovala skupinka pouličních zpěváků z města. Stáli, dva muži a dvě ženy, u železného sloupu obloukové lampy a vzhlíželi bíle ozářenými obličeji k velké terase, kde lázeňská společnost při kávě a chladivých nápojích přihlížela lidovému vystoupení. Hotelový personál, liftboyové, číšníci a zaměstnanci hotelové kanceláře, postávali a poslouchali u dveří ke dvoraně. Ruská rodina, dychtivě a do podrobností vychutnávající ten požitek, dala si do zahrady snést proutěné židle, aby byla blíž zpěvákům, a seděla tam vděčně v půlkruhu. Za panstvem stála jeho stará otrokyně s šátkem na hlavě, ovinutým jako turban.

Mandolína, kytara, harmonika a kvikající housle se činily pod rukama žebravých virtuosů. S instrumentálními skladbami se střídala zpěvní čísla, a mladší z žen, s ostrýma kvákavým hlasem, sdružila se v toužebný milostný dvojzpěv se sladce falzetujícím tenorem. Ale jako skutečný talent a hlava skupiny se jednoznačně projevoval druhý z mužů, s kytarou, jakýsi buffobaryton, přitom skoro bez hlasu, ale mimicky nadaný a s pozoruhodně účinným komickým talentem, často se odpoutal od skupiny ostatních se svým velkým nástrojem v náručí a pronikl při hraní až k rampě, kde jeho šaškoviny byly odměněny povzbuzujícím smíchem. Zejména Rusové v přízemí byli nadšeni jeho tak jižní pohyblivostí a povzbuzovali ho potleskem a voláním, aby si počínal stále troufaleji a jistěji.

Aschenbach seděl u balustrády a ochlazoval si občas rty směsí šťávy granátových jablek a sodové vody, která rubínově jiskřila ve sklenici. Jeho nervy dychtivě vnímaly ty dudavé zvuky, ty vulgární a unylé melodie, neboť vášeň ochromuje vyběravý vkus a spouští se zcela vážně s půvaby, které by střízlivost přijala s humorem nebo je s nevolí odmítla. Poskoky kejklíře zkřivily jeho rysy ve ztuhlý, až bolestivý úsměv. Seděl tu nedbale, jeho nitro bylo však napjato krajní pozorností, neboť šest kroků od něho se opíral o kamenné zábradlí Tadzio.

Stál tam v bílém přepásaném obleku, který si někdy bral k hlavnímu jídlu, s neodmyslitelným a vrozeným půvabem, levé předloktí opřeno o zábradlí, nohy zkřížené, pravou ruku v bok, a díval se dolů na pouliční zpěváky s výrazem, který byl sotva úsměv, jen vzdálená zvědavost, zdvořilá ochota. Někdy se vzpřímil, a vypínaje hruď, stáhl si krásným pohybem obou paží bílou halenu koženým pásem. Někdy však také — stárnoucí muž to viděl s vítězoslávou, se závratným porozuměním a také se zděšením — váhavě a opatrně nebo také rychle a náhle, jako by šlo o přepadení, otočil hlavu přes levé rameno k místu svého milence. Nesetkal se s jeho očima, neboť potupná obava nutila pobloudilce, aby úzkostlivě krotil své pohledy. V pozadí terasy seděly ženy, jež bděly nad Tadziem, a věci dospěly tak daleko, až se zamilovaný musil obávat, že je nápadný a podezřelý. Dokonce s jakýmsi ustrnutím postřehl několikrát na pláži, v hotelové hale a na náměstí svátého Marka, že volají Tadzia zpátky z jeho blízkosti, ž…