Mario a kouzelník

Bylo čtvrt na deset, bylo už skoro půl desáté. Chápete, že jsme byli nervosní. Kdy se dostanou děti do postele? Udělali jsme chybu, že jsme je sem přivedli, neboť by bylo příliš kruté chtít jim pokazit radost, dřív než vlastně začala. Parket se zatím docela naplnil. Mohlo se říci, že tam byla celá Torre, hosté z Grandhotelu, hosté z vily Eleonora i z jiných pensionů, známé obličeje s pláže. Bylo slyšet mluvit anglicky i německy. Bylo slyšet mluvit i francouzský, to asi mluví Rumuni s Italy. Sama paní Angiolieriová seděla dvě řady za námi, po boku svého tichého plešatého manžela, který si hladil dvěma prostředními prsty pravé ruky kníry. Všichni přišli pozdě, ale nikdo příliš pozdě; Cipolla na sebe dával čekat.

Dával na sebe čekat, to je asi to pravé slovo. Zvyšoval napětí tím, že otálel se svým vystoupením. Lidé měli sice smysl pro takovou věc, ale nakonec je to zmrzelo. Kolem půl desáté začalo publikum tleskat — je to pěkný způsob, jak dát najevo oprávněnou netrpělivost, poněvadž se jím zároveň vyjadřuje zalíbení a pochvala. Pro děti bylo už to potěšením, že se toho mohly účastnit. Všechny děti jsou rády, mohou-li tleskat. Z lidových míst se ozývalo energické volání: „Pronti?“ a „Cominciamo!“ A hle, tak tomu vždycky bývá: najednou bylo snadno začít, ať už se tomu dosud stavěly v cestu jakékoliv překážky. Zazněl úder na gong, který vyloudil z míst k stání mnohohlasé „ach!“ a opona se rozhrnula. Odhalila pódium, které připomínalo svým zařízením spíše školní světnici nežli působiště kejklířovo, a to hlavně zásluhou černé tabule, která stála vlevo v popředí na stojanu. Jinak tam bylo vidět ještě obyčejný žlutý věšák na šaty, několik slaměných židlí, jakých se užívá v té krajině, a dále v pozadí kulatý stolek, na kterém stála láhev vody se sklenicí, a vedle něho ještě zvláštní stoleček s flakonem plným žluté tekutiny a s likérovým kalíškem. Měli jsme tak asi dvě vteřiny času, abychom si všimli těchto pomůcek. Potom najednou vystoupil cavaliere Cipolla, aniž se v hledišti setmělo.

Přišel na pódium oním hbitým krokem, kterým se projevuje ochota k obecenstvu a budí klamné zdání, že příchozí urazil tímto tempem už veliký kus cesty, nežli se dostal před tvář zástupu, ve skutečnosti však stál ještě v posledním okamžiku vedle v kulise. Cipollův oblek podporoval zdání, že tento člověk sem přišel z venku. Byl to muž neurčitého věku, ale nikterak už mladý, s ostrým, rozervaným obličejem, pichlavýma očima, s vráskami okolo sevřených úst, s malými navoskovanými knírky a s tzv. muškou v dolíčku mezi spodním rtem a bradou. Byl oblečen se zvláštní komplikovanou elegancí, jakou si lze představit jen na večerní promenádě. Měl na sobě široký černý plášť bez rukávů, se sametovým límcem a s pelerínou podšitou atlasem, a přidržoval si jej vpředu rukama v bílých rukavicích, což bránilo pažím ve volném pohybu. Okolo krku měl bílou šálu a na hlavě vykroužený cylindr, pošinutý šikmo do čela. Osmnácté století žije dosud v Itálii tak jako snad nikde jinde, a s ním ty…