Mé srdce, tak jak je

(109) F. NADAROVI
Honfleur 14. května 1859

1.

Můj dobrý Nadare, jsem jako duše v očistci. Byl jsem tak zpozdilý, že jsem nechal odjet matku na menší cestu, aniž jsem si jí řekl o peníze, a jsem tady sám; nechybí mi maso ani chleba, ale nemám ani šesták a výsledkem té rány je, že jsem vystaven spoustě nepříjemností. A tak mi napadlo, pokud by Ti to nebylo naprosto na obtíž, že by ses mohl smilovat a poslat mi (žel okamžitě) poštovní poukázkou 20 franků, které Ti vrátím prvního, nebudeš-li se příliš smát tomuhle slibu. – Musím totiž v tu dobu do Paříže. Budeš-li tak laskav a vzpomeneš-li si na mne do páté, mohu mít Tvou odpověď pozítří ráno. Ch. Baudelaire, Honfleur, Calvados, tahle adresa naprosto stačí.

Aby sis mohl udělat obraz o mých nesnázích, které jedině mohou omluvit tak směšnou žádost, představ si, že jsem potřeboval zajet na pár hodin do Le Havru (nemysli si hned, že snad proto, abych si zahýřil) a že kvůli těm penězům nemohu.

2.

V jedné zdejší kavárně výjimečně odebírají Tvůj časopis, takže mám to potěšení vidět před sebou defilovat ztřeštěnosti, křivdy, lichotky hlupákům a vůbec všechny ty bizarnosti, z nichž se skládá Nadarova výjimečná povaha. Posledně se Ti stalo, že sis spletl Poea s Hoffmannem, když sis tropil šprýmy z lidí, kteří mají vášeň pro kočky. Věz, že u Poea žádné KOČKY nejsou, až na jednu, které vyrazí oko a pak ji pověsí; místo ní se objeví později jiná, rovněž jednooká, která nakonec přispěje k odhalení zločinu. A docela nedávno sis, nevím proč, usmyslil, abys po mne při řeči o jakémsi belgickém nebo polském básníkovi hodil nepříjemným slovem. Je mi trapné být pokládán za knížete zdechlin. Zřejmě jsi nečetl plno mých věcí, které jsou jen samý muškát a růže. Ostatně Tys takový blázen, že sis možná řekl: „A teď mu udělám radost!“

3.

Kdybys byl anděl, šel by ses dvořit jistému Moreauovi, obchodníkovi s obrazy v Laffittově paláci v Laffittově ulici. Já to míním udělat kvůli celkové studii o španělském malířství, kterou chystám. A vymohl bys na tom chlapíkovi, aby Ti dovolil udělat si dva pěkné snímky Vévodkyně z Alby od Goyi (arciautentického Arcigoyi). Kopie (v přirozené velikosti) jsou ve Španělsku, kde je viděl Gautier. Na jednom obraze je vévodkyně v lidovém kroji; na protějšku je nahá a v téže póze, vleže na zádech. Kouzlo obrazů zvyšuje už sama triviálnost té pózy. Kdybych chtěl vůbec někdy užít Tvého odporného žargonu, řekl bych, že ta vévodkyně je setsakra majdaléna; výraz zlý, vlasy jak Silvestre a ňadra, zakrývající podpaždí a šilhající sursum i do stran zároveň. Kdybys byl velice bohatý anděl, poradil bych Ti, abys je koupil; je to příležitost, která se už nenaskytne. Představ si galantního a drsného Boningtona nebo Devériu. Ten chlapík, co je má, chce za ně 2400. Pro zažraného milovníka španělského malířství to je nepochybně málo, ale ve srovnání s tím, co za ně dal, je to zase nesmírně mnoho. Přiznal se mi totiž, že je koupil od Goyova syna, který se ocitl v krajní nouzi. – Řekneš-li tomu člověku, že chceš udělat několik obrázků, bude se Ti to bát dovolit, právě proto, že jsi tak známý. Ostatně kráse Goyů rozumí lidé obecně dost málo, a tak uděláš dobře, uděláš-li jen dvě kopie, jednu pro sebe a jednu pro mne. Rozhodneš-li se pro to, hleď, ať je neuděláš příliš malé. To by jim ubralo na charakteru.

Když Ti všechno tohle píšu, je mi obzvlášť nepříjemné, že se budeš smát jako blázen, až budeš všechna tahle doporučení číst. – Ale to není konec.

4.

Co to je za německého umělce, co udělal jakýsi zázračný nebo fantastický hon, který se prodává u Goupila? Všichni mi radí, abych se na něho obrátil. Nechci už toho věcného Malassisova přítele Duveaua, aby mi dělal frontispisy, které potřebuji ke svým článkům o Poeovi (por…