Milenec lady Chatterleyové

Kapitola 9

Connii překvapoval její vlastní odpor ke Cliffordovi. A co víc, zdálo se jí, že ho vlastně neměla ráda nikdy. Nebyla to nenávist: nebyla v tom žádná vášeň. Ale hluboká fyzická ošklivost. Skoro se jí zdálo, že si ho vzala, protože se jí nějak skrytě fyzicky protivil. Ve skutečnosti si ho ovšem vzala proto, že ji duševně přitahoval a vzrušoval. Připadal jí svým způsobem jako její pán, někdo nad ní.

Teď se duševní vzrušení vyčerpalo a zhroutilo a ona si byla vědoma jenom fyzického odporu. Zdvihal se v ní z nejhlubšího nitra a ona si uvědomovala, jak dlouho už jí užírá život.

Cítila se slabá a docela ztracená. Toužila po nějaké pomoci zvenčí. Ale taková pomoc by se nenašla na celém světě. Společnost je strašná, protože je nepříčetná. Civilizovaná společnost je šílená. Peníze a takzvaná láska jsou její dvě velké mánie; peníze daleko na prvním místě. Jednotlivec si těmi dvěma způsoby dodává sebejistotu ve své nepříčetné rozervanosti: penězi a láskou. Jako třeba Michaelis! Jeho život i aktivita jsou holé šílenství. I jeho láska byla jenom jistý druh nepříčetnosti.

A Clifford právě tak. Všechny ty řeči! Všechno to psaní! Všechno to zuřivé zápolení, aby prorazil! Prostě nepříčetnost. A je to čím dál horší, opravdu mánie.

Connie se cítila vyčerpaná strachem. Ale aspoň že Clifford začínal místo na ní křečovitě lpět na paní Boltonové. Nevěděl o tom. Jako u mnoha šílenců se jeho nepříčetnost dala měřit věcmi, které si neuvědomoval; velkými pouštními oblastmi v jeho vědomí.

Paní Boltonová byla po mnoha stránkách obdivuhodná. Ale byl v ní onen zvláštní druh touhy komandovat, to nekonečné prosazování vlastní vůle, které je jedním z příznaků nepříčetnosti moderní ženy. Věřila, že jenom slouží a žije pro ostatní. Clifford ji fascinoval, protože v jednom kuse nebo velice často její vůli obracel vniveč, jakoby nějakým rafinovanějším instinktem. Jeho vůle k sebeutvrzení byla jemnější a rafinovanější než její vlastní. Právě tím jí učaroval.

Snad tím kdysi učaroval i Connii.

„To je tam dneska krásně!“ prohlásila třeba paní Boltonová svým laskajícím, přemlouvavým tónem. „Myslím, že by vám udělalo dobře, kdybyste se trochu projel venku, sluníčko svítí jedna radost.“

„Tak? Podala byste mi tamhletu knihu – tu žlutou? A odneste prosím vás ty hyacinty!“

„Ale vždyť jsou tak nádherné!“ Protáhla důrazně dlouhé á: náádherné! „A tak báječně voní!“

„Právě tu vůni nesnáším,“ namítl. „Je trochu pohřební.“

„Vážně, myslíte?“ zvolala překvapeně, trochu uražená, ale udělalo to na ni dojem. A odnesla hyacinty z pokoje, překonaná jeho vyběravějším vkusem.

„Mám vás dneska ráno oholit, nebo se radši oholíte sám?“ Pořád tím měkkým, laskajícím, úslužným, ale dirigujícím hlasem.

„Nevím. Počkala byste chvíli? Zazvoním na vás, až se rozhodnu.“

„Jak si přejete, sire Clifforde!“ odpověděla, tak poddajně a pokorně, a tiše se stáhla. Ale každé odbytí v ní hromadilo novou sílu vůle.

Když po nějaké chvíli zazvonil, objevila se okamžitě. A on jí pak řekl:

„Snad abyst…