Apokalypsa

SEDMNÁCT

Než se však podíváme na tuto druhou část, věnujme krátce pozornost převládajícím symbolům – především symbolům číselným. Celé schéma je natolik zcela založeno na číslech sedm, čtyři a tři, že se můžeme docela dobře pokusit zjistit, co tato čísla znamenala pro člověka v dávnověku.

Číslo tři bylo číslem posvátným a je dosud, neboť je číslem trojice – číslem Boží podstaty. První vědci či filozofové nám o dávnověkých náboženstvích toho možná odhalují nejvíc. První vědci převzali dochované nábožensko-symbolické představy a přetvořili je ve skutečné „ideje“. Víme, že lidé v dávnověku vnímali číslo konkrétně – v podobě teček nebo řady kamínků. A číslo tři považovali pythagorejci ve své primitivní matematice za číslo dokonalé, protože nešlo rozdělit a nebylo možné vytvořit mezeru uprostřed. Pokud jde o tři kamínky, je to určitě pravda. Integritu tří zničit nelze. Pokud člověk odstraní jeden kamínek na obou stranách, střední kámen zůstává stále ve stabilní poloze a rovnováze mezi těmi oběma dalšími – je jako tělo ptáka mezi dvěma křídly. Dokonce ještě ve třetím století byli lidé přesvědčeni, že jde o dokonalý a božský stav bytí.

Rovněž víme, že Anaximandros v pátém století formuloval „Neomezené“, nekonečnou substanci, jako něco, co mělo při svém prvotním tvoření po stranách dva „prvky“ – svůj velký „pár“ složený z teplého a studeného, suchého a vlhkého, z ohně a temnoty. Trojice byla počátkem všeho. A tato myšlenka byla součástí dávnověkého dělení žijícího kosmu na tři části, než došlo k vyčlenění ideje Boha.

V závorce poznamenejme, že svět v dávnověku byl zcela religiózní a zároveň bezbožný. Když lidé stále ještě žili v těsné fyzické shodě jako hejno ptáků hřadující na drátě – v těsné fyzické jednotě a pradávné kmenové shodě, v níž jednotlivce nebylo téměř možné vyčlenit – a když ještě kmen takříkajíc objímal kosmos, byl s ním v nahém spojení a celý kosmos žil a byl naopak spojen s tělem člověka, nebylo místo, kam by se mohla vetřít idea Boha. Až poté, co se člověk začal cítit jako vyčleněný jedinec, když klesl až k vědomí sama sebe, a tudíž k vědomí odloučenosti – až poté, co v mytologickém smyslu přestal jíst ze Stromu života a snědl ovoce Stromu poznání, a když poznal, že je odloučen a izolován –, teprve tehdy se objevil pojem Boha, jenž měl dělat prostředníka mezi člověkem a kosmem. Samotné nejstarší lidské představy jsou čistě religiózní a není v nich žádný Bůh nebo bohové. Bůh a bohové nastoupili až poté, co člověk „klesl“ až k vědomí izolovanosti a osamělosti. Myšlenky nejstarších filozofů – Anaximandrovo božské „Neomezené“ s dvěma božskými prvky a Anaximenův božský „vzduch“ – se vracejí zpět k pojetí kosmu ještě před Boží existencí. Tito filozofové sice dobře znají bohy šestého století, ale neprojevují o ně nijak zvláštní zájem. Dokonce i první pythagorejci, kteří byli konvenčně zbožní, projevovali mnohem hlubší religiozitu, pokud šlo o pojetí dvou prvotních forem – ohně a noci či ohně a temnoty –, přičemž temnotu považovali za jakýsi hustý vzduch nebo páru. Byla to mez a neomezené – a noc, tedy neomezené, nacházela svou hranici v ohni. Tyto dvě prvotní formy, mezi nimiž působilo napětí protikladů, projevovaly svou totožnost právě onou protikladností. Herakleitos praví, že všechno se směňuje za oheň a že slunce je každý den nové. „Rozhraní jitra a večera – Medvědice a naproti Medvědici mezník jasného Dia.“ Jasný Zeus je zde pravděpodobně jasnou modrou oblohou, jejíž hranicí je…