Život proti smrti

Živá sláma

„Jestlipak mně naši dobře opatřili peřiny,“ vzpomněla si Halačka, „ona je švagrová někdy liknavá. Aby mi ve sklepě nezplesnivěly. Já už se těším jako děcko na čistou postel.“

Zatím nocovaly v provlhlých houních o hladu a v zimě na syrové zemi, zas u nějakého městečka.

„Postele už se nedočkáme,“ řekla beznadějně Eva.

„Co povídáš. Že ti není hanba. Dcerka, jsi mladá. To ti řeknu, jak jsem stará bába, v rajchu bych nechtěla složit kosti, kdepak. Jak to říkala Keto? Všechno bude.“

Ale kdy? Ale jak? To marné putování. Když lidé konspirovali a sabotovali, vydávali se v smrtelné nebezpečí, ale mělo to smysl, pracovali pro svobodu. Kdežto tady –

Maminku trápila bolavá noha, sténala. Blažena nemohla usnout hladem. Trochu té krupičky a střípek čokolády, co jim kradmo podstrčili francouzští dělníci, s nimiž se potkaly, to bylo dávno totam. Jen začala dřímat, matka ji tahá za rukáv.

„Blaženo! Blážo!“

Blažena něco nevrle zabručela, překulila se na druhou stranu a udeřila přitom Milču do obličeje.

„Děvčata, honem, nálet!“

Tady nebyla siréna, aby je varovala, a SS se o ně nestarali.

Motory letadel vrčely, hučelo to nocí, rachot se nebezpečně stupňoval, jakoby nahý pod širým nebem, a vrcholil v dunění nad hlavou dvojnásob děsivém potmě v neznámé končině. Sehnuté postavy běžely k lesu, klopýtaly, porážely jedna druhou v zmatku, vstávaly zas a utíkaly dál.

„Počkejte na mne,“ volala Eva jako dítě na rodiče a doháněla lidické ženy.

„Češky, kde jste, Češky? Držte se pohromadě,“ křičí i Blažena, vlekouc matku, a všemi jazyky tábora se ozývalo totéž volání.

„Venez vite, vite. Où êtes-vous, vous autres Françaises?“79 Polky, kde jsou Polky? Jako by si byly řekly, národy se svolávaly; v úzkostech a strachu děti se utíkaly k matce vlasti, každý se držel svých rodných v čas pohromy.

Jedno dunění se vzdalovalo a už se hrnulo nové. Motory bombardérů hřměly, jako by na nebi bylo nádraží a rychlíky vám burácely rovnou nad hlavou. Podle síly řevu musela to být děsná tíha, takový stroj. Blažena trnula, jak se vůbec udrží v povětří – vždyť oni letí rovnou na nás, děsila se s pochopitelnou vztahovačností člověka, který v poledne prožil útok hloubkařů, a hrůzou utíkala, co mohla, táhnouc za sebou maminku. Vyběhly s Milčou až na pokraj lesa; spatřily světlo a užasly.

Snad blázním, napadlo Blaženu. Nebo se mi to snad jen zdá.

Plno podlouhlých žlutých pochodní stálo ve vzduchu, tak, prostě v prázdnu. Rakety visely v tetelivém povětří jako světelné krápníky. Zastavily se a nespadávaly. Obzor se zimničně zatřásl, stavení města, kterým transport nedávno procházel, se osvětlila a najednou z nich začaly vyletovat na různých místech plameny všech barev – hned po nich hněvivý dým a bim a prásk a bouch a bum – všechny ženy, jak tu byly, vrhly se do trávy. Země se třásla, nebe dunělo, vzduch se tetelil a ženská těla se chvěla nárazy vzduchu, zimou a zděšením.

Potom se octly v nějaké stodole – jak tam doběhly, Blažena se nepamatovala. Střecha nad hlavou jí připadala v tu chvíli jako spása. Z tmy venkovského stavení na ni dýchlo mírem a domovem, obklopila ji starodávná, věrná vůně slámy. Ale když se tam chtěla zavrtat a upravit kutloch mamince, hmátla na něco živého, a nebýt z koncentráku, jistě by byla vykřikla. Jenže lágr ji naučil potlačovat leknutí a překvapení.

I to dítě jen zapípalo.

Objevilo se, že sláma dýchá, že je to živá sláma, že se do ní schovalo plno malých dívčinek. Třásly se po suchých tělíčkách jako osikové listí a nemohly anebo nechtěly ze sebe slova vypravit. Jak se jim některá z žen přiblížila, choulily se a ucukávaly. Jedno děcko se dokonce chtělo dát na útěk, Blažena je zachytila včas. Blesk střihl pootevřenými vraty stodoly a v jeho krátkém světle zahlédla, že je děvčátko bledé jako oliva a drobounké a černé jako saze, s ohromnýma očima.

„Je podobná naší Věnince, když byla malá, nezdá se ti?“ zašeptala Blaženina matka.

„Nebojte se nás, dcerečky, nebojte, my vám neublížíme,“ chlácholila je Halačka úleckou mluvou chův a ukolébavek.

Děti nerozuměly česky. Ale podle nápěvu vět pochopily, že to s nimi paní myslí dobře. Děvčátka se začala pošťuchovat a špitat mezi sebou podivnou řečí. Polsky to nebylo, německy to nebylo, rusky ani francouzsky také ne, to by vězeňkyně z Ravensbrücku rozeznaly. Jak jen švadronily, ty děti?

Jidiš, napadlo Kazmarovou.

Ach bože, děti, děti. Nebyly jejich. Ale lidické ženy pro ně vytahovaly poslední poschovávané kůrky a hladily je a chlácholily. Blažena s matkou už docela přijaly za svou tu „sazičku“, která chtěla utíkat, a uložily ji mezi sebou na slámě. Každá z lidických matek doufala pověrčivě: co prokáži těmhle…