Předtucha

KVINTÁN

Co se Ivan včera natrápil, že mámu nepustí – učiněné slzavé údolí. A nyní, když se k němu sehnula, aby ho políbila na rozloučenou, prohodil roztržitě: „Tak nazdar.“ Vymkl se jí, mrskl sebou a pádil za kluky, jen se mu hlava třepala. Cilka měla pravdu: ani po matce nevzdechne. To je dobře! Naštěstí děti jsou děti. Ale nebyla snad Anna kapku zklamaná? Potom ve vlaku František se jí rouhal.

Václav viděl už večer, že s otcem ani s matkou nepořídí. Postaví si hlavu a provedou svou. Rodiče by zasloužili! A zač? Naopak! Není od nich správné, že mu přihrávají? Pro jeho plán s Karlem je to zrovna výhoda. Měl vztek na sebe i na ně, první popadl kufřík a se vzdornou ochotou hrnul se s ním k brance. Za plotem čekal najatý vůz, který je doveze k rychlíku.

Byl to jen mžik; zastavili se u hrachorů, na kraji zahrady, v městských šatech, které už je vyjímaly z lichnovského prostovlasého života, sami dva, vracejíce se do tajemností rodičů z dětství, když spolu odcházejí od hošíka do divadla, a usmívali se trochu cize, jako v pablesku neznámé země. Václav měl zrovna na jazyku: „Nejeďte,“ ale cítil, že by byl směšný, už ani necekl, nastavil matce tvář, aby se to raději odbylo, a podrobil se loučení. Nemohl je ani cítit, tyhle komedie. Ivan s Jarmilou jsou chytří. To věřím! Jeden uteče a druhá zaspí!

„Ne, nechte ji,“ bránila matka Cilce, která chtěla jít žábu probudit; přece se patří, aby přála rodičům šťastnou cestu. „Vždyť jsme si dali sbohem už večer. Ona teď tak krásně spí. V noci se nějak přehazovala, ale není horká, sahala jsem na ni. Kdybyste snad něco potřebovali –“

Následovaly ryze rodičovské připomínky, rady a zaručování – slyšeli jsme je nejméně desetkrát. Václav se neklidně díval tu na hodinky, tu na vůz – k němuž venkovský řidič přišněroval kufřík – a pokašlával, přešlapoval a trpěl. Posedl ho chvat na odjíždějící. Pospíchal místo nich. Byl jako na trní.

„Naši prozatímní adresu má Cilka,“ řekl otec. „Budeme tam zítra po poledni a ještě ten den vám zatelefonujeme.“

Václav se už nepřemohl.

„Abyste jeli!“ vyhrkl. „Je čas, nebo zmeškáte,“ a div nezadupal. Kdo ví, jestli postáli před vozem tři minuty. Jemu to připadalo, že věčnost. Nesnášel loučení. Cilka podala paní kabát do vozu.

„Ať ho nikde nenechají, to jim povídám! Jim by to bylo podobné.“

Otec se vyhnul z okna.

„A pozdravujte Jarmilu!“

Matka se ohlédla, okno blesklo a odjeli.

Václava proniklo ostré uspokojení. Oddychl si, jako po operaci. Už se nedá nic dělat. Skoncovalo se to a dost. Dobře že je po nejistotě.

Ano, to se řekne.

Jak se vraceli od silnice, proti nim běží Jarmila. Jako střelená, šaty nakřivo, jak do nich nakvap skočila.

„Kde je táta s mámou?“ křičí.

„Kde by byli? Odjeli.“

„Neblbni; vážně? Kolik je hodin?“

„To víš,“ na to Cilka, „kvůli tobě bude čekat rychlík. Všade přijdeš s křížkem po funuse.“

Václav se po Cilce ostře ohlédl.

„Proč jste mě nevzbudili?“ vyčítala jim Jarmila, „proč jste nic neřekli, proč jste mě nechali spát?“

„V noci štěkáš na měsíc,“…