Hra s ohněm

Míťa cestuje

„Já nepojedu z Gorkého,“ prohlásil Míťa a rty se mu třásly. „Musím hlídat naftojem.“ A díval se mámě upřeně do očí, co tomu říká, jako vždycky, když si něco vymyslel. Však by si to netroufal tvrdit v Dětském domě! Vaska s Taňkou by se mu vysmáli.

Elektrárna automobilky, kde Toník pracoval, vytápěla se olejem, který přivážely parníky z Astrachanu, a naftový olej se čerpal rovnou z lodí a vedl se potrubím do nádrže. Na tom obrovském bílém rezervoáru stál rudoarmějec s puškou, černý proti slunci, nehybný jako socha, bylo ho vidět daleko široko. Byl to slavný voják, a Míťovi se nezdálo nic vznešenějšího nežli stát se zbraní na stráži v té výšce a hlídat naftojem, na který chlapci nesmějí.

Jindy byl Míťa kapitán parníku, toho největšího parníku na Volze, a zároveň siréna a houkal, až si máma ucpávala uši, když si ho vedla večer z Dětského domu.

A nyní je z kapitána strojvůdce a sedí a drží řemen, kterým se zachycuje vlakové okno, řídí lokomotivu a veze tátu s mámou do Prahy. Co asi dělají králíčkové dětského kolchozu bez Míti? Byl tam jeden stříbrný, jen Míťu spatřil, zastříhal ušima, už ho znal, že mu nese chrást, a běhal za ním jako pejsek. Aspoň stříbrňoušek kdyby jel s nimi! Míťa dostal z Dětského domu krásnou plachetnici s vlajkou na památku. Vaska ji vydlabal z vorařského dřeva, dřevo mořil, aby neprosakovalo, Serjoža dehtoval, Nikoleňka barvil, Taňka střihla plachty podle návodu svého tatínka, který sloužil jako námořník za světové války, než se dostal za dělníka do automobilky; i nitky provlékla patřičnými háčky a upevnila; plachty se daly skutečně svinovat, a loď měla opravdové kormidlo. Táta s Míťou ji vyzkoušeli ještě poslední den, a lodička krásně plavala. Darovali ji Míťovi kamarádi, s kterými hnětl lvy a velbloudy z barevné gumy a opatroval živá zvířátka a zaléval hrášek a stuchal se a zpíval a tancoval kolo při harmonice. Máma uložila Míťovu loď opatrně vedle tátova pouzdra s kružítkem do kufru, polepeného kulatými a rohatými obrázky, které se nesmějí seškrabovat, i když se odchlipuje růžek, nebo by ručička dostala! Nastoupili do vagónu jako pro obry, bylo tam dusno a tma od dřevěných okenic, a odjeli. Míťovi dělalo velkou legraci, že jsou ze sedadel na noc postele. Táta se vyšvihl do prvního patra, natáhl ruce, máma mu podala Míťu, a Míťa byl vysoko jako na naftojemu. Ale za chvíli musel dolů k mamince, aby se ze spaní neskulil.

A jeli a jeli po širé ruské zemi, oseníčko se zelenalo, bylo jaro, i břízy byly takové světlounké, viděli kouřit továrny a cvičit rudoarmějce a tesaře na stavbách a děti jít do školy a chlapce v rubaškách pohánět strakaté krávy a komsomolku řídit traktor, a někdy kodrcal po silnici, rovné jako čára podle tátova lineálu, vůz a kůň, koníček s duhou nad šíjí, a táhl vůz rovnou do nebe. A Míťa byl strojvůdce a řídil lokomotivu. Jeli a jeli, až přijeli k takové bráně s kladivem a srpem, a na té bráně stálo psáno: „Dělníci všech zemí, spojte se.“ Míťa ještě neuměl číst, ale ten nápis hned poznal jako obrázek. Museli přestoupit do jiného vlaku; táta řekl: „Heleno, hranice,“ a máma oblékala Míťovi kabát, ačkoli se Míťa bránil, že mu bude horko. Táta na to nic, nechal maminku vystoupit napřed a podal jí z vagónu na zem nejdříve Míťu a potom kufr, polepený obrázky, které se nesmějí seškrabovat nehýtkem, i když se na nich odchlipuje růžek, a ještě jeden kufr. Maminka se nedívala, to byl Míťa rád! Rozběhl se po koleji ve veselém větříčku. Červený prapor se třepetal, na hranici bylo hezky jako na venkově, světlé břízy kývaly větvemi, každý listejček chtěl utíkat – vtom táta Míťu chytil a to se neptejte, co kluk dostal. Ale Míťa neplakal, zápasil s tátou, jenže táta zvítězil.

Když se nový vlak hnul, oba mladí lidé stáli vedle sebe u okna, drželi dítě, aby vidělo, a dívali se zpátky k dřevěnému domku u lesa, k červené vlajce nad světlou březinou. Na své líbánky se dívali a na kuráž i trému mladých začátků, když se rozjeli do nového světa, Toník s kružítkem a Helenka s plezimetrem, a pomáhali dostavovat z města starých kupců socgorod. Díky, díky. Dobré to tam bylo. Viď, kamaráde. A stiskli si ruce za Míťovými zády, jako by si znova slibovali. Vlak pomalu projel branou, kam vjížděli sami dva, a nyní si vezou syna, a hraniční stanička zmizela.

„Mítěnko,“ řekla mu máma, „nikdy na to nezapomeň, kde ses narodil. V té nejstatečnější zemi na světě. A sám budeš vždycky statečný, viď.“

Jak Míťu držela u okna, dýchala mu za řeči odzadu do vlasů, a Míťu to trochu lechtalo. Ohlédl se mámě do obličeje, jestli se snad nesměje, máma se ráda smála. Ale dívala se na něho shora vážnýma očima. Míťovi se to líbilo. Vzdychl si zamyšleně, protáhl se z rozpaků a přisvědčil: „No.“

Vlakem chodil voják, to už nebyl rudoarmějec, byl to polský voják, prohraboval se lidem v zavazadlech. Máma mu již napřed sama otevřela kufr polepený obrázky, které se nesmějí seškrabovat – Míťa se jí divil. Voják odhrnul mámin doktorský kabát, otevřel tátovo pouzdro s rýsovacím nářadím, a v Míťovi hrklo: Což jestli si vezme mou loď? Ale voják přilepil na kufr cedulku, mezi kulaté a trojhranné obrázky, které se nesmějí seškrabovat nehýtkem, zasalutoval a odešel. Když zase byli sami v oddělení, máma vytáhla růžek nějaké knížky z hluboké kapsy svého dešťového pláště, ukázala na ni očima tátovi, schovala ji zas a usmála se. Co na tom bylo k smíchu? Velcí jsou někdy divní.

Táta pohlédl na hodinky, otočil šroubkem a nařídil ručičky o dvě hodiny zpátky. Když automobilka v Gorkém houká poledne, u babičky v Praze je teprve deset a děti vytahují dopolední chléb. Což to ještě nic není, ale když je u nás tma a Míťa musí na kutě, v Austrálii mají den, a děti jdou zrovna do školy. To jak se točí země kolem sluníčka; Míťovi nad tím zůstával rozum stát. A vlak jel a jel a odříkával za Helenku: prérie, pampa, pusta, step. Prérie, pampa, pusta, step. Hejna ptáků se zvedala a letěla, stáda koní se rozbíhala, někde přemýšlel o samotě čáp. Stál opravdu na jedné noze jako v Míťově obrázkové knížce; v…