Ropuší kletba

Mozek

Farář se věru upřímně těšil na návrat svého bratra z dalekého jihu, ale když Martin konečně vstoupil do starosvětské světnice, o hodinu dříve, než ho čekali, všechna radost zmizela.

Nechápal, v čem to bylo, pouze to vnímal, jako člověk vnímá listopadový den, kdy má pocit, že se svět rozpadne na popel.

I stará Uršula zpočátku nevydala ani hlásku.

Martin byl hnědý jako Egypťan a přívětivě se usmíval, když potřásal faráři rukou.

Určitě zůstane na večeři a vůbec není unaven, řekl. Příštích několik dní musí sice do hlavního města, potom ale chce být celé léto doma.

Mluvili o době svého mládí, kdy otec ještě žil – a farář viděl, že Martinův sklon k melancholii ještě zesílil.

„Nemyslíš si také, že jisté překvapivé, určující události se musí stát jen proto, že člověk nedokáže potlačit vnitřní strach, který před nimi má?“ byla Martinova poslední slova, než šli spát. „A pamatuješ ještě, jak hrozně jsem se tehdy vyděsil, když jsem jako malý kluk viděl jednou v kuchyni krvavý telecí mozek…“

Farář nemohl spát, v pokoji, dříve tak útulném, to leželo jako dusivá strašidelná mlha.

Je to nová situace, nezvyk, myslel si farář.

Ale nebyla to nová situace, ani nezvyk – jeho bratr sem vnesl cosi docela jiného.

Nábytek nevypadal jako jindy, staré obrazy visely, jako by je neviditelné síly tlačily ke stěnám. Člověka se zmocňovalo úzkostné tušení, že pouhé domyšlení nějaké cizí, záhadné myšlenky by muselo okamžitě přivodit neslýchanou změnu. – Jen nemyslet na nic nového – zůstaň při starém, všedním, varuje to v nitru. Myšlenky jsou nebezpečné jako blesky!

Faráři nešlo z mysli Martinovo dobrodružství po bitvě u Omdurmánu: jak padl do rukou obeidských černochů, kteří ho přivázali ke stromu. – – – Kouzelník vyšel ze své chýše, klekl si před něj a položil na buben, který držela otrokyně, ještě krvavý lidský mozek.

Potom zapichoval dlouhou jehlu do různých částí tohoto mozku, a Martin pokaždé divoce zakřičel, protože cítil každé píchnutí ve vlastní hlavě.

Co to mělo znamenat?!

Pane, smiluj se nad ním!…

Martina, ochrnutého na všech údech, dopravili tehdy angličtí vojáci do polní nemocnice.

Jednoho dne našel farář doma bratra v bezvědomí.

Právě přišel řezník s vaničkou masa, oznamovala stará Uršula, a pan Martin najednou bez důvodu omdlel.

„Tak to dál nejde, musíš do nervového sanatoria profesora Diokleciána Büffelkleina; je to věhlasný lékař,“ řekl farář, když se bratr opět probral, a Martin svolil. –

„Vy jste pan Schleiden? Váš bratr, farář, mě už o vás informoval. Posaďte se a vyprávějte, ale stručně,“ řekl profesor Büffelklein, když Martin vstoupil do ordinace.

Martin se posadil a spustil:

„Tři měsíce po té události u Omdurmánu – však víte – se poslední příznaky ochrnutí…“

„Ukažte mi jazyk – hm, žádná odchylka, mírný tremor,“ přerušil ho profesor. „Proč nevyprávíte dál?“ – – –

„… se poslední příznaky ochrnutí –“ pokračoval Martin.

„Přehoďte nohu přes nohu. Tak. Ještě víc, tak –“ poroučel profesor a klepl malým ocelovým kladívkem na místo pod pacientovou čéškou. Noha okamžitě vyjela vzhůru.

„Zesílené reflexy,“ prohlásil profesor. – „Měl jste vždycky zesílené reflexy?“

„Nevím; na koleno jsem si nikdy neklepal,“ omlouval se Martin.

„Zavřete jedno oko. Teď druhé. Otevřte levé, tak – teď pravé – dobře – reflexy na světlo v pořádku. Byl u vás reflex na světlo vždycky v pořádku, zejména v poslední době, pane Schleidene?“

Martin rezignovaně mlčel.

„Takových signálů byste si měl všímat,“ poznamenal profesor s lehkou výtkou a nařídil pacientovi, aby se svlékl.

Konala se dlouhá důkladná prohlídka, při níž lékař projevoval všechny symptomy nejhlubšího myšlení a k tomu mumlal latinská slova.

„Předtím jste přece říkal, že jste měl příznaky ochrnutí, já ale žádné neshledávám,“ řekl náhle.

„Ne, chtěl jsem jenom říct, že po třech měsících zmizely,“ odvětil Martin Schleiden.

„Tak dlouho jste už nemocen, pane?“

Martin se zatvářil zaraženě.

„Je pozoruhodné, že téměř všichni němečtí pacienti se vyjadřují tak nejasně,“ prohlásil profesor a přívětivě se usmíval, „měl byste se někdy zúčastnit takové prohlídky na francouzské klinice. Jak přesně se tam vyjadřuje i docela prostý člověk. Ostatně s vaší chorobou to není nijak zlé. Neurastenie, víc nic. – Jistě vás bude také zajímat, že nám lékařům se podařilo – právě v poslední době – přijít těmto nervovým záležitostem na kloub. Ano, je to požehnání moderní výzkumné metody, když dnes přesně víme, že existují dobré důvody, proč nepoužívat vůbec žádné prostředky, žádné léky. – Musíme jen promyšleně sledovat chorobopis! Den po dni! Divil byste se, čeho tím můžeme dosáhnout. Pochopil jste?&n…