Ropuší kletba

Gustav Meyrink

3,26 

Elektronická kniha: Gustav Meyrink – Ropuší kletba (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: meyrink03 Kategorie:

Popis

E-kniha Gustav Meyrink: Ropuší kletba

Anotace

O autorovi

Gustav Meyrink

[19.1.1868-4.12.1932] Německy píšící spisovatel Gustav Meyrink (vlastním jménem Gustav Meyer) se narodil roku 1868 ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra a bavorské dvorní herečky. Ve svém díle byl ale silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Od roku 1884 žil Meyrink v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888....

Gustav Meyrink: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ropuší kletba“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Opál

Miss Huntová měla na prstě opál, jenž vzbudil všeobecný obdiv.

„Ten prsten jsem zdědila po otci, který sloužil dlouho v Bengálsku, a pochází z majetku nějakého bráhmana,“ řekla a špičkami prstů přejela přes velký třpytící se kámen. „Takový lesk se najde jen na indických špercích. – Nevím, jestli je to tím, jak je vybroušen, nebo osvětlením, ale někdy mi připadá, jako by ten lesk měl v sobě něco pohyblivého, neklidného, jako by to bylo živoucí oko.“

„Jako živoucí oko,“ opakoval zamyšleně Mr. Hargrave Jennings.

„Domníváte se, že na tom něco je, Mr. Jenningsi?“

Hovořilo se o koncertech, bálech a divadle – o všem možném, ale řeč se stále vracela k indickým opálům.

„Mohl bych vám o těchto kamenech, o těchto takzvaných kamenech, něco povědět,“ řekl konečně Mr. Jennings, „ale obávám se, že slečně Huntové by se její prsten už možná nikdy nelíbil. Ovšem když chvilku počkáte, podívám se do svých papírů po tom rukopisu.“

Společnost byla velmi napjatá.

„Tedy poslouchejte, prosím. (Co vám tady budu číst, je úryvek z cestovních zápisků mého bratra – tehdy jsme se rozhodli, že to, co jsme společně zažili, neuveřejníme.)

Tedy: U Mahavalipuru se táhne džungle v úzkém pruhu až k moři. Vodní cesty, podobné kanálům a zřízené vládou, protínají zem od Madrásu až téměř k Trichinopolisu, ale její nitro je neprobádané, neprostupná divočina, ohnisko horečky.

Naše expedice právě dorazila, tmaví tamilští sluhové vyložili všechny stany, bedny a kufry ze člunů a domorodci je dopravili mezi hustými rýžovými políčky, z nichž jen tu a tam čněly do výše skupiny vějířovitých palem jako ostrovy ve vlnícím se světle zeleném jezeře, do skalního města Mahavalipuru.

Plukovník Sturt, můj bratr Hargrave a já jsme si ihned přivlastnili jeden z malých chrámů, které jsou vytesány, lépe řečeno vyřezány z jedné jediné skály a představují skutečné zázraky starodrávidského stavebního umění. Tyto plody bezpříkladné práce indických Svatých mužů – přestože tu po staletí zněly hymny nadšených vyznavačů Velkého Vykupitele – slouží dnes bráhmanskému kultu Šivy, stejně jako sedm posvátných pagod s vysokými sloupovými síněmi, vytesaných ze skalního hřbetu.

Z roviny stoupaly cáry kalné mlhy, vznášely se nad rýžovými poli a loukami a dávaly v jakoby duhovém oparu tušit obrysy buvolů, kteří táhli hrubě tesané indické káry a vraceli se domů. Ta směs světla s tajuplným šeřením těžce doléhá na smysly a jako čarovná vůně jasmínu a šeříků ukolébává duši do snů.

V rokli vedoucí ke skalám se utábořili naši maráthští vojáci ve svých pestrých malebných oděvech a červených a modrých turbanech a nárazy vln z otevřených jeskynních chodeb pagod, táhnoucích se porůznu podél pobřeží, duněly a rozléhaly se jako hučící chvalozpěv moře na Šivu Ničitele.

Jak se den skláněl za pahorky a noční vítr se proháněl starými síněmi, tím hlasitěji a dunivěji se k nám vzdouvaly tóny vln.

Sluhové přinesli do našeho chrámu pochodně a odešli do vesnice ke svým krajanům. Posvítili jsme si do všech výklenků a koutů. Skalními stěnami vedlo mnoho temných chodeb a fantastické sochy božstev v tanečních postojích, se vztaženými dlaněmi a tajuplně ohnutými prsty, kryly svými stíny vchody jako strážci prahu.

Málokdo ví, že všechny tyto bizarní postavy, jejich vzájemné uspořádání i postoje, počet i výška sloupů a lingamů naznačují nesmírně hluboká tajemství, jaká si my lidé Západu stěží umíme představit.

Hargrave nám ukázal ornament na jednom podstavci, hůl se čtyřiadvaceti suky, na níž vlevo i vpravo visely šňůry, které se dole rozdělovaly: symbol představující páteř člověka, a vedle ní obrazy vysvětlující extáze a nadsmyslové stavy, do nichž se jogín dostává na cestě k zázračným silám, když soustředí své myšlení a cítění na příslušné úseky páteře. –“

‚To Pingala, veliký proud sluneční energie,‘ lámaně vysvětloval Akhil Rao, náš tlumočník.

Vtom mě plukovník Sturt popadl za paži: ,Tiše – – – neslyšíte nic?‘

Napjatě jsme naslouchali směrem do chodby, jejíž vchod zakrývala obrovská socha bohyně Kálí Bhairab a která vedla kamsi do temnot.

Pochodně praskaly – jinak ticho jako v hrobě.

Číhavé ticho, které ježí vlasy, v němž se duše chvěje a cítí, že něco tajemně děsivého vpadne do života jako blesk, jako exploze, která vyrazí z koutů a výklenků, a z temnot neznáma nevyhnutelně přivede smrt.

V takových okamžicích se z rytmu bušícího srdce prodírá sténající úzkost – podobna slovům, jako je bublavé, příšerné blekotání hluchoněmých: u-ger, u-ger, u-ger.

Naslouchali jsme marně – už se nic neozvalo.

‚Znělo to jako výkřik z hloubi země,‘ zašeptal plukovník.

Zdálo se mi, jako by se kamenná socha Kálí Bhairab, démona cholery, hýbala: v kmitavém světle pochodní se šest paží netvora vlnilo sem a tam, černě a bíle namalované oči plápolaly jako pohled šílence.

‚Pojďme na vzduch, ke vchodu do chrámu,‘ navrhl Hargrave, ‚tohle je příšerné místo.‘ –

Skalní město leželo v zeleném světle jako nějaká zkamenělá zaklínací formule.

Měsíční třpyt pros…