Cesta do hlubin študákovy duše

Kapitola 3
O STUDENTSKÉM HUMORU, ČILI VÝSTIŽNĚJI ŘEČENO (ČTENÁŘ LASKAVĚ DOVOLÍ), O STUDENTSKÉ SRANDĚ

Netvářil bych se při tom slově provinile, kdyby šlo o bujarou, humoristickou povídku, ale naši úvahu budou pravděpodobně čísti estéti čili krasoduchové a těm třeba vysvětlit, že ono skvělé slovo je daleko přiléhavější než akademický název humor, při němž si leckdo vzpomene na různé humoristické časopisy a nápadně zesmutní.

K poznání duše študákovy je nezbytno seznámiti se s touto stránkou jeho života. Jedna obtíž se tu naskýtá, a sice problém, jak psát o humoru humoristicky. Je to jako by někdo napsal pojednání o hudbě v podobě kvarteta. Tohle může dopadnout tragicky. Už začátek nevěští nic dobrého. Autor má psát úvahu a místo toho se baví se čtenářem. Raději kdyby si udělal nějakou osnovu za A, za B, za C atd. Poněvadž však osnovy jsou proto, aby se jich spisovatel nedržel, bude raději vyprávět nesoustavně, co o věci ví. Osnovu obstarají študáci sami, až budou tuto kapitolu rozbírat při hodině češtiny. V první knížce o študácích setkávali jsme se se studentským humorem na každém kroku. Zbývá tedy pohovořit o něm přehledně a jaksi rozšafně.

Studentský humor je humorem kolektivu, jež má společné osudy, trampoty a svízele. Každá taková společnost, která úpí pod vedením nebo velením nějakého nadřízeného, zpříjemňuje si život psinou, ať jsou to již vojáci, studenti, úředníci, skauti v letním táboře nebo trestanci. Je známo, že už římští legionáři si dělali legraci ze svých imperátorů a zpívali posměšné písničky o Caesarově pleši a o jeho milostných pletkách.

Studenti mají dvojí humor. Je to jednak taková nespoutaná junácká psina, která bují všude, kde je více mladých lidí pohromadě. Je to prostě legrace pro legraci. Je projevem překypující energie a fyzického i duševního zdraví, čili, sportovně řečeno, dobré kondice. Proto říká študák, daří-li se někomu junácké fóry, že je ve formě čili “v konvici”.

Druhý humor je vlastně satira. Útočná satira, posměšky, které jsou obranou slabých proti silným, porobeným proti utlačovatelům, zkoušených proti zkoušejícím. Zmírňují drtivost koulí a pomáhají lépe snášeti případný neúspěch.

Řečtí i římští vojevůdcové - pozor, pan profesor vykládá - rádi poslouchali posměšné písničky svých vojáků. Viděli v nich nejen výsměch, ale i známku obliby a popularity vůdcovy. A mimoto věřili, že se těmito žertovnými rýmovačkami oslabuje závist bohů, kteří nemají rádi příliš vynikající jedince. Škodolibý a ješitný starověký bůh se již chystal srazit slavného muže z jeho výšin, poněvadž v něm čul nekalou soutěž, upustil však od svého záměru, když uslyšel vojenskou odrhovačku o plešatém imperátoru. Soudil, že takový komický plešoun mu nemůže být nebezpečný.

Budiž ke cti pedagogů pověděno, že i někteří kantoři, prozatím sporadicky, zachovávají tento velkodušný postup a doufajíce, že zášť bohů (ministerských asi) se zmírní, tolerují posměšnou studentskou poezii. Není jich moc, ale jsou.

Byl jednou jeden ústav a tam se sešel ve sborovně ohromně “správnej mančaft”. Tenkráte vydávala kvanta téhož ústavu náramně divoký časopis, oplývající básněmi a kresbami velmi smělými. Zradou mrzkého šplhouna dostal se jeden výtisk do sborovny, která si na něm báječně pochutnala. Nikomu však nenapadlo, aby mladé tvůrčí duchy zbytečně plašil. Šplhoun dodával dál jednotlivá čísla a páni prófové se na ně těšili stejně srdečně jako nic netušící třída.

Jsou ovšem také jiní kantoři, kteří vidí v nevinné básničce, týkající se jejich vznešené osoby, důvod ke krevní mstě na dítku a celém jeho příbuzenstvu, ale k tomu přijdeme, až budeme pátrati v propastech duše vychovatelské.

Prameny psiny na účet profáků jsou téměř nevyčerpatelné. Vděčným předmětem je ústroj pana profesora, vousy, cvikr, brýle, jeho oblíbená rčení, která někdy dorůstají básnické výše, například: “Ty potvoro indoevropská, na modro natřená, za ocas vytažená”, gesta a pohyby, omyly vševědoucích učenců, přeřeknutí, různé koníčky a témata, o nichž rád vypráví, způsob, jakým zuří, když upadne v spravedlivý hněv, jeho obávaný notes atd.

Například možno napsat detektivní povídku, v níž jsou zapleteni všichni členové sboru a každý případně užije svého oblíbeného úsloví. Nebo se složí výpravná báseň o podivné potvoře, která se vyskytla v místním rybníku. Celý sbor tam ihned pádí, aby obludu vědecky určil, eventuelně zajal a zařadil do školních sbírek. V boji s nestvůrou užívá ovšem latinář konjunktivů, matematik vzorců, češtinář dí: “Má to vnitřní hloubku” a snaží se zrůdu dojmout procítěným přednesem, chemik “si vzal na to jed”, fyzik parostroj atd. Tato poezie má prastarou tradici a tvořili ji už naši pradědové. Nemusí to být ani mořská obluda, někdy to je věc daleko choulostivější a vyskytne se právě před sborovnou, jak vidno z úvodních veršů dávné epopeje: “Před sborovnou ‘něco’ leží, celý sbor tam ihned běží.”

Mezi propadajícími nešťastníky vyskytují se hojně “prokletí básníci”, kteří píší nenávistné jamby, v nichž jsou zavilí kantoři podrobeni různému mučení, jsou všelijak tupeni a šleháni satirou.

Tak například talentovaný epik se slušnou sbírkou sardelí přebásnil pekelný výjev z Dantova Inferna, kde vylíčil celý p. t. sbor, jak se svíjí v strašlivých mukách, přičemž mučící nástroje byly obsluhovány vesměs repetenty a “propadlíky”. Člověku se zajisté velmi ulehčí, když popíše v šťavnatých verších mučednickou smrt přísného prófy.

Nelze míti mládeži za zlé, že velmi často cvičí svůj vtip na kosmetických a tělesných vadách svých vychovatelů. Není to tak cynické a zlomyslné, jak to na prvý pohled vypadá. Je to taková neotesanost mládí, které se směje všemu, ať se to líbí starým, nebo ne. Dětem je k smíchu i pohřeb, a vždycky, když je třeba býti vážným, má mládež nejvíce chuti srdečně se zachechtat.

Odnesou to zejména všelijaká výročí, pietní oslavy, akademie a jiné důstojné podniky. Při přednášce pana ředitele za slavnostního ticha někdo najednou vyprskne a malér je hotov.

Takového rázu je také věčně svěží psina při v…