Dobrý člověk ještě žije

Král pije

Svatého Martina, 11. listopadu

Ráno bylo dnes nezvykle vlahé. Ve vzduchu se vznášela taková lahoda jako pohlazení hebkou kůží. Hladila vás jako kočka, když se o vás otírá. Řinula se oknem jako zlaté muškátové. Nebe pozdvihlo svá mlžná víčka a dívalo se na mne bleděmodrým smírným okem; a za oknem na střeše jsem viděl úsměv světlého slunečního paprsku.

Cítil jsem takovou jakousi unylost - já, staroch a snílek - jako mladík. (Zřekl jsem se stárnutí, ubývá mi let; bude-li to tak pokračovat, bude ze mne brzy batole.) Mé srdce bylo plno jakéhosi chimérického očekávání jako u toho dobrého Rogera, vzdychajícího po Alcině. Díval jsem se na vše rozněžnělým okem. Nebyl bych toho dne ublížil ani kuřeti. A můj pytel zlomyslnosti byl úplně prázdný.

Myslil jsem, že jsem sám, ale najednou jsem zahlédl Martinu, jak sedí v jednom koutě světničky. Nezpozoroval jsem vůbec, že vešla. A ona sama mi, ačkoli to není její zvyk, nic neřekla; posadila se tam s nějakou ruční prací a vůbec se na mne nedívala. Cítil jsem, že bych se měl s tím svým blahem někomu svěřit. A řekl jsem jenom tak nazdařbůh (každý námět se hodí k tomu, abys mohl navázat hovor):

„Proč dnes ráno zvonil hlavní zvon?”

Pokrčila rameny a řekla:

„Svatého Martina.”

Hned jsem ze svých mlžných výšin spadl na zem. Jakže! V tom svém blouznění jsem nadobro zapomněl na patrona své obce! Vyhrkl jsem:

„Dnes je Martina?”

A náhle jsem v tom zástupu Plutarchových pánů a paní mezi svými přáteli novými uviděl přítele starého (je také z jejich rodu), rytíře, jenž půlí mečem plášť.

„Och, Martínku, starý můj brachu, copak je možné, že jsem zapomněl na tvůj svátek?”

„Ty se tomu divíš?” promluvila Martina. „Však je čas! Zapomínáš na všecko, na Pána Boha, na rodinu, na ďábly i na svaté, na Martina i na Martinu, nic neznáš, leda ty své zatrolené knihy.” Smál jsem se; pozoroval jsem již dříve, jak zlostně se dívala pokaždé, když ráno přišla a viděla, že ležím s Plutarchem. Ještě žádná žena nikdy nemilovala knihy nezištně; vidí v nich buď sokyně, nebo milence. Ať svobodná, nebo provdaná, osnuje při čtení lásky a podvádí muže. A proto když vidí číst nás, hned větří a vyčítá zradu.

„Tím je vinen Martin,” povídám. „Nebývá ho už vidět. A půlka pláště mu přece zůstala. Tu si nechává; to není nijak hezké. Co chceš, dceruško? Není radno nechat se v životě zapomenout. Kdo se nechá zapomenout, na toho se zapomíná. Pamatuj si toto naučení.”

„Já ho nepotřebuji,” řekla. „Jsem-li někde já, každý o tom ví.”

„To je svatá pravda, tebe je dobře vidět a ještě lépe slyšet. Jenom dnes ráno jsem se nedočkal tvého každodenního křiku. Proč jsi mě o to oloupila? Schází mi to. Pokřič trochu.”

Ale ona ani hlavu neobrátila a řekla:

„Nic neuslyšíš. A já s tebou nemluvím.”

Pohlédl jsem na její umíněnou tvář, jak se kousá do pysku a hryže jeho okraj. Vypadala smutně a sklíčeně; a mé vítězství mě tísnilo. Řekl jsem jí tedy:

„Pojď mě aspoň políbit. Na Martina sice ano, ale na Martinu jsem nezapomněl. Máš dnes svátek, tak pojď, mám pro tebe dárek. Pojď si pro něj.”

Zamračila se a řekla:

„Ještě si dělej hloupé vtipy!”

„Nežertuji,” povídám. „Jenom pojď a uvidíš.”

„Nemám kdy!”

„Ó, dcero zvrhlá, jakže, ty že nemáš kdy dát mi pusu?” S nechutí vstala a nedůvěřivě se přiblížila.

„Jakou čertovinu mi to zas chystáš?”

Vztáhl jsem k ní ruce:

„Tak hezky,” povídám, „pěknou pusu.”

„A dárek?” zeptala se.

„Máš jej, máš jej přece zde: já sám jsem to.”

„Krásný dárek. Takový havran!”

„Škaredý nebo krásný, dávám vše, co mám, a vzdávám se ti bez podmínek na milost a nemilost. Dělej si se mnou, co chceš.”

„Svoluješ a půjdeš dolů?”

„Vzdávám se ti jako spoutaný.”

„A slibuješ mi poslušnost? A dovoluješ, abych tě měla ráda, abych tě vodila, hubovala, hýčkala, ošetřovala i pokořovala?”

„Vzdal jsem se své vůle.”

„Och, jak se ti teď pomstím! Ach, ty můj drahý staroušku! Ty zlý! Jak jsi hodný! Tvrdohlavče! Nazlobil ses mě dost a dost!”

Políbila mě, zatřásla mnou jako peřinou a přitiskla si mě do klína jako děcko.

Nechtěla čekat ani chvíli. Zabalili mě teple. A Florimond s pomocníky v plátěných čepicích mě postrkovali jako pecen do pece, z úzkého chodiště nohama napřed a s hlavou nahoře, dolů do velikého lůžka v jasném pokoji, kde mě Martina s Glodií uložily, škádlily a dvacetkrát mi opakovaly:

„Teď tě máme a máme; pevně tě držíme, ty tuláku!...”

Jak je mi dobře!

A od té doby jsem lapen; svou hrdost jsem odhodil do starého železa; já, staré batole, se podrobuji Martině... A přece, třebaže se ani nezdá, řídím v domě všecko já.

Martina teď často sedává u mne. A povídáme si. Vzpomínáme si, že již kdysi, dávno je tomu, jsme tak sedávali vedle sebe. Ale tenkrát byla ona sama uvázána za nožku; vymkla si ji, když chtěla jednou v noci (ta zamilovaná kočka!) vyskočit oknem a běžet za svým milencem. Nedbaje vymknutí, naprášil jsem jí tenkrát, co se do ní vešlo. Dnes se tomu směje a říká, že jsem ještě dost netloukl. Ale tehdy jsem mohl bít a hlídat, jak jsem chtěl; třebaže jsem lišák mazan…