Dobrý člověk ještě žije

Romain Rolland

69 

Elektronická kniha: Romain Rolland – Dobrý člověk ještě žije (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rolland03 Kategorie: Štítek:

Popis

Romain Rolland: Dobrý člověk ještě žije

Anotace

Historický román odohrávající se v 17.st. v Burgundsku.
Hlavní hrdina má nejraději společnost vesnického faráře a notáře, kumpány stejného ražení, jako je sám. Po smrti ženy zůstává sám v neustále opravovaném domku pod hradbami a odmítá žít u svých 4 synů. Nakonec se musí uchýlit ke své dceři, která je povahově jeho věrnou kopií, ale ani uprostřed velké rodiny neztrácí svůj optimismus, lásku k životu a jeho darům.

Romain Rolland – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Colas Breugnon

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dobrý člověk ještě žije“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Četba Plutarcha

Konec října

Teď jsem byl chycen za nožičku... Za nohu! Bože dobrý, nemohls mi zlomit, když se ti to už zlíbilo, žebro nebo ruku a nechat mi ty mé běhy? Naříkal bych stejně, ale ne tak na hromadě. Ach! Zlý, špatný! (Budiž pochváleno jeho svaté jméno!) Člověk by řekl, že stále jenom hledá, jak by vás potrápil. Ví přece, že dražší než všechny statky pozemské, než práce, pitky, láska a přátelství je mi ta, kterou jsem si sám dobyl, dcera ne boží, ale lidská, má drahá svoboda. A právě proto mě v té klícce uvázal za nohu. Lišák, ten se asi směje! A tak teď ležím na zádech jako chrobák a pozoruji pavučiny a trámy na stropě. To je teď má svoboda!... Ale to zas prr, brachu, ještě mě nemáš! Spoutej si mé tělo, svaž, přivaž, otoč přece ještě jednou, jak se to dělá, když se slepice otáčí na rožni!... Máš mě teď? A co duch, co s tím uděláš? Haha, ten odlétl i s fantazií! Hleď je chytit! To bys potřeboval dobré nohy. Moje kmotřička fantazie nepokulhává. No tak si ji chytej, přítelíčku!...

Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl v mizerné náladě. Jazyk mi zůstal, a proto jsem ho užíval a nadával jako špaček. Nebylo tenkrát radno přiblížit se ke mně. Ale věděl jsem přitom dobře, že jsem svým pádem vinen sám. Och, věděl jsem to až příliš dobře. Každý, kdo ke mně přišel, mi to troubil do ucha:

„Říkali jsme ti to! Bylo ti toho třeba, šplhat kdesi jako kočka? Takový starý šedivec! Varovali jsme tě. Ale ty nikdy nedbáš. Pořád musíš něco shánět. No tak si teď sháněj! Dobře ti tak...”

Pěkná útěcha! Dokazovat vám pro vaše obveselení, když ležíte jako Lazar, že jste hlupák! Martina, zeť, přátelé a všichni ostatní, známí i neznámí, kteří mě chodili navštěvovat, jako by se byli smluvili. A já jsem musil vyslechnout všechny ty jejich výčitky bez hnutí, sedě jako v pasti a pukaje zlostí.

Ba i to skvrně Glodie mi řeklo: „Nebyls hodný, dědečku; dobře ti tak!”

Hodil jsem po ní čepicí a zvolal jsem:

„Dejte mi svatý pokoj!”

A tak jsem zůstal sám, ale nebylo to o nic lepší. Martina, hodné děvče, naléhala, aby se má postel snesla dolů do světničky za krámem. Ale já (přiznávám se, že bych tomu byl vlastně velice rád), ale já, u všech rohatých, řeknu-li jednou ne, tak je to ne! A potom taky: ono to není nijak příjemné ukazovat lidem svou bezmocnost. Martina se k tomu neúnavně vracela a bzučela mi pořád kolem uší, jak to dovedou jenom mouchy a ženy. Myslím, že bych byl povolil, kdyby nebyla tolik mluvila. Ale byla příliš svéhlavá: od rána do večera by byla vytrubovala své vítězství, kdybych svolil. Řekl jsem jí, aby si hleděla svého. A to ovšem dělal každý, jenom mne nechali užírat se nudou v tom mém podkroví. Ale nenaříkej, Colasi, sám jsi to tak chtěl!...

Ale důvod, ten pravý důvod, proč jsem se tak vzpínal, jsem neřekl. Není-li člověk ve vlastním domě, je-li u druhých, bojí se, aby nepřekážel, nerad by jim byl něčím zavázán. Špatná zásada, chce-li být člověk všemi milován... Zapomněli na mne úplně. Což o mně už nevěděli?... Nikdo již nepřicházel na návštěvu. I Glodie mě opustila. Slýchával jsem ji, jak se dole směje; a když jsem ji tak slyšel, smál jsem se v duchu také; ale také jsem vzdychal... „Nevděčnice!” Vyčítal jsem jí to, ale tušil jsem, že bych na jejím místě jednal stejně... „Jen se bav, děvče!” Ale člověk, když se nemůže ani hnout, musí přece dělat tak trochu Joba nadávajícího na hnojišti.

Jednou, když jsem rozmrzele ležel na tom svém, přišel Paillard. Na mou věru, nepřivítal jsem ho nijak skvěle. Seděl přede mnou v nohách postele. V ruce držel posvátně nějakou zabalenou knihu. Pokoušel se o rozhovor a zabočoval bez úspěchu tu na tu, tu na onu věc. Úsečně a vztekle jsem škrtil každý jeho pokus. Nevěda již, co by řekl, pokašlával a poťukával na pelest. Prosil jsem ho, aby přestal. Ztichl a neodvažoval se už ani pohnout. A já jsem se v duchu smál a myslil jsem si:

„Přítelíčku, teď máš výčitky svědomí? Kdybys mi byl půjčil tenkrát, když jsem tě prosil, peníze, nebyl bych býval nucen dělat zedníka. Zlomil jsem si nohu: tu máš! Dobře tak! Neboť jenom tvá lakota mě přivedla tam, kde jsem!”

Neosmělil se už říci ani jediné slovo; a tu já, taky se přemáhaje, abych udržel jazyk za zuby, ačkoli jsem zmíral touhou zamrskat jím, jsem vybuchl:

„No tak, mluv přece,” řekl jsem. „Či myslíš, že sedíš u postele umírajícího? Nechodíme, k čertu, na návštěvy mlčet jako ryby! Mluv tedy, anebo běž! A nekoulej očima! Nevrť pořád tou knihou! Co to vlastně máš?”

Chudák Paillard vstal:

„Vidím, že tě dráždím, Colasi. Půjdu tedy. Přinesl jsem ti zde knihu... vidíš, je to Plutarch, Životy slavných mužů, přeložené biskupem auxerským, panem Jakubem Amyotem. Myslil jsem si...”

(Nebyl ještě úplně rozhodnut...)

„...že bys možná našel...”

(Bože, to ho stálo sebepřemáhání!...)

„...potěšení, nebo útěchu chci říci, v jeho společnosti...”

A já, protože jsem věděl, jak ten starý lakomec, milující své knihy ještě víc než své tolary, trpěl, když je měl půjčit (dotkl-li se někdo některé knihy v jeho bibliotéce, zatvářil se jako bezbranný milenec, který vidí, jak nějaký lotr chumlá jeho krásku), byl jsem dojat velikostí této oběti.

Řekl jsem mu:

„Kamaráde starý, jsi lepší než já; já jsem zvíře; hrubě jsem tě přivítal. Pojď, starouši, dej mi pusu!”

Políbil jsem ho. Vzal jsem knihu. Nejraději by mi ji byl zase sebral.

„Budeš na ni hodně opatrný?”

„Neměj strach,” řekl jsem, „pod hlavou ji budu mívat.”

S lítostí odcházel; a nezdál se zcela uklidněn.

 

A já jsem zůstal sám s Plutarchem Chaironejským, s malým svazečkem, břichatým, silnějším, než jak byl dlouhý, s tisícem a třemi sty stran hustě potištěných a plně využitých: slov tam bylo nacpáno jako obilí v pytli. Řekl jsem si:

„To je píce pro tři osly bez přestání na tři roky.”

Napřed jsem se bavil tím, že jsem si prohlížel na začátku každé kapitoly kruhovité obrázky s uřezanými a vavřínovým listím obloženými hlavami těch slavných lidí. Nechybělo jim už nic než snítka petrželky do nosu. Myslil jsem si:

„Nač jsou mi ti Řekové a Římané? Jsou mrtví, nadobro mrt…