Dobrý člověk ještě žije

První jarní skřivan

O Hromnicích musí skřivan vrznout,

i kdyby měl zmrznout

2. února

Blahoslaven budiž svatý Martin! Práce mi už neslouží. Zbytečno dřít se. Napracoval jsem se v životě už dost. Užijme také trochu dobrých časů. A tak si sedím za stolem, korbel vína po pravici a kalamář po levici; a krásný, zbrusu nový sešit na mne otvírá svou náruč. Na tvé zdraví, milý hochu, a popovídejme si trochu! Dole hromuje má žena. Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!

Jaké blaho, ty můj chlupáči, ty věčně žíznivý břicháči, sedět si tak pěkně tváří v tvář!... (To mluvím s tebou, ty pijácká, krásně zarudlá papuko, ty zajímavá, smíchem zajíkavá bambulo, s tím dlouhým burgundským nosem, jenž trčí úkosem jako klobouk na tři facky.) Ale pěkně tě prosím, jenom to mi pověz, jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?... Copak snění, to ještě ujde, ale psát o tom, o čem sním... Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal... Není to dokonalé bláznovství? Pro koho to vlastně píši? Jistě ne pro svou slávu; nejsem přece hlupák, vím chválabohu dobře, zač stojím!... Pro svá vnoučata? Co zůstane ze všech těch mých lejster za nějakých deset let? Moje panímáma na ně žárlí a pálí všecko, co najde... Pro koho tedy? - No přece pro sebe! Pro svou vlastní potěchu. Byla by to má smrt, kdybych nepsal. Nejsem jenom tak nadarmo vnukem toho svého děda, který nemohl nikdy usnout, dokud si před spaním nepoznamenal, kolik korbelů vyzunkal a zase ze sebe vyžbluňkal. Musím si popovídat; a tady v Clamecy se v jazykových turnajích nikdy nevybiju dosyta. Musím se vymluvit, jinak mě všecko tísní jako toho barbíře krále Lávry. Mám trochu prostořeký jazyk, a kdyby mě někdo slyšel, jistě bych neušel hranici. Ale tím hůř, na mou věru! Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou. Rád si k večeru přežvýkám, jako ti naši velicí bílí volci, všecko, co jsem za den do sebe vsoukal. Jak je příjemné ohmatat, pohladit, pohrát si se vším, co člověk přes den myslil, viděl a nasbíral; vychutnat zobáčkem, okusit a znovu ochutnat, nechat rozplývat na jazyku a pomalu, pomalu polykat, vypravovat si zvolna všecko, co nebylo možné v klidu smlsat, protože to člověk jen tak ve spěchu zachytil! Jak to lahodí, obcházet ten svůj malý vesmír a říkat si hrdě:

„Je můj! Tady jsem pánem a vladařem já. Není tady ani zima, ani mráz. Ani král, ani papež, ani války. Ani má stále hromující panímáma...”

No ale teď bych měl ten svůj vesmír trochu popsat!

Především mám sebe - a to je v celé té věci nejlepší - mám sebe, Colase Breugnona, dobrého chlapíka, Burgunďana, člověka kulatých způsobů a kulatého bříška, daleko za prvním mládím, dobře odzvoněných padesát, ale ještě s páteří pevnou a zuby zdravými, s okem bystrým jako ryba a s vlasy pevně držícími v kůži, třebaže už zašedlými. Neříkám ovšem, že bych nebyl raději, kdyby byly tmavší, ani že bych ohrnoval nos, kdybyste mi nabídli, abych zmládl o dvacet nebo o třicet let. Ale celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka! Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte, že to není nic, prohánět se za dnešních časů celých padesát let po cestách Francie?... Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!... Ale počkej, Colasi! Hrabat se v tom budeme až zítra. Začnu-li dnes, jakživ to nedokončím... Zatím udělejme jenom soupis všeho toho svého zbožíčka.

Mám dům, ženu, čtyři kluky, dceru (provdanou, chválabohu!), zetě (bez toho to nejde!), osmnáct vnoučat, šedivého osla, psa, šest slepic a vepříka. No, jsem to boháč! Nasaďme si řádně okuláry a podívejme se na ty své poklady zblízka. O těch posledních mluvím ovšem jenom tak, na památku. Zažily války, vojáky, nepřátele a také přátele. Vepřík byl nasolen, oslík kulhá, sudy jsou vypity, kurník vyjeden.

Ale ženu, tu mám, namoutě, tu věru mám! Jen ji slyšte, jak burácí. Na toto štěstí nelze zapomenout: ten krásný ptáček je můj, můj a jenom můj: já jsem jeho šťastným majetníkem. Saprlotský Breugnone! Celý svět ti ji závidí... Ale, pánové, stačí, řeknete-li slovo. Chcete-li ji někdo z vás, prosím, račte si posloužit!... Je to žena hospodárná, čilá, čistotná a bezúhonná, zkrátka ctností plná (ale neztloustla z toho a já, hříšník, zpovídám se a vyznávám, že než sedm hubených ctností mám raději jeden baculatý hřích... Ale buďme ctnostní, když to jinak nejde...). Hoj, jak statečně si počíná, ta naše Marie milosti prázdná, naplňujíc celý dům svým kostnatým tělem, slídíc, supíc, hubujíc, skučíc, bručíc a běhajíc od sklepa po střechu, prohánějíc prach a šíříc všude strach! Bude tomu pomalu třicet let, co jsme se vzali. Ďas ví proč! Měl jsem rád jinou, ale ta se mi jenom vysmívala; tato zase chtěla mne a já jsem nechtěl ji. Bylo to tenkrát takové bledé tmavovlasé děvčátko a jeho tvrdé oči by mne byly zaživa snědly a pálily jako dvě kapky vody prožírající ocel. Ráda mě měla, tak hrozně ráda, že by z toho snad byla umřela. Když mě tak pořád pronásledovala (jsou ti muži hlupáci!), tak trochu ze soucitu, trochu z ješitnosti, hodně také z omrzelosti, abych se konečně zbavil té posedlosti (věru, neklamný prostředek!), udělal jsem to jako ten trumbela, který jenom proto, aby ho déšť nesmočil, do vody skočil: stal jsem se jejím mužem. A od té doby ji mám, mám tu vtělenou ctnost pěkně doma. …