Dobrý člověk ještě žije

Smrt mé panímámy

Koncem července

Začínal jsem zas nabývat chuti k životu. Nebylo mi to, jak si jistě snadno domyslíte, nijak těžké. Ba zdál se mi, nevím ani proč a jak to, ještě šťavnatější než předtím, takový křehký, měkoučký a do zlata, tak nejlépe usmažený, vypečený, křupkavý v zubech a rozplývavý na jazyku. Apetit vzkříšeného. To asi Lazarovi chutnalo, když vstal z mrtvých!...

Tak tedy jednou, když jsem po radostné práci se svými druhy statečně zápasil s vidličkou, jakýsi sedlák, který právě přišel od morvanských vrchů, vstoupí a povídá:

„Mistře Colasi, předevčírem jsem viděl vaši panímámu.”

„Ty kujóne, máš to štěstí,” pravím. „A jak sejí daří?”

„Znamenitě. Už tam jede.”

„Kam jede?”

„Hlava nehlava, pane, na onen lepší svět.”

„Ten pak už nebude lepší,” prohodil kterýsi špatný vtipkář.

A jiný povídá:

„Ona odejde a tys tu zůstal. Na zdraví, Colasi! Štěstí nechodí nikdy samo.”

A já abych se nezdál jiný (ale přece mě to dojalo), povídám:

„Pijme! Bůh nás má rád, braši milí, když nás zbaví ženy, s níž si už nevíme rady.”

Ale vínko mi najednou jaksi ztrpklo; ani sklenici jsem nemohl dopít. A vzav hůl odešel jsem a ani jsem svou společnost nepozdravil. Volali za mnou:

„Kam tak spěcháš? Kam tě čerti nesou?”

Ale já jsem byl už daleko a neodpovídal jsem. Srdce se mi sevřelo... Vidíte, nic neplatí, že člověk neměl svou starou rád; třebaže jste se s ní ve dne v noci celých pětadvacet let jenom vztekali, v tom okamžiku, kdy si přijde Zubatá pro tu, která, jsouc k vám přitisknuta v úzkém loži, tak dlouho mísila svůj pot s vaším a která ve svých hubených bocích donosila sémě rodu, jež jste tam zasili, v tom okamžiku cítíte, jak vám cosi svírá hrdlo; je to, jako by umíral kus vás samých; a třebaže není nijak krásný a třebaže vám hodně překážel, je vám ho líto; i sebe je vám líto; litujete sebe, litujete ji!... Odpusť mně, Bože, ale člověk ji má rád...

Přišel jsem tam na druhý den, když se již stmívalo. Na první pohled jsem poznal, že Veliký sochař dobře pracoval. Pod zmuchlanou záclonkou zprýskaného masa bylo vidět tragickou tvář smrti. Ale nejjistějším znakem blízkého konce bylo, že když mě uviděla, řekla:

„Chudáčku, neunavil ses moc?”

Když jsem uslyšel ten laskavý hlas, hrozně mě to dojalo a řekl jsem si:

„Není už pochyby! S mou ubohou mámou je konec. Stává se zas dobrou.”

Sedl jsem si u postele a vzal jsem ji za ruku. Protože byla tak zesláblá, že nemohla mluvit, děkovala mi jenom očima za to, že jsem přišel. Abych ji rozveselil, zkusil jsem žertovat a vypravoval jsem jí, jak pěkně jsem napálil mor, když tak se mnou spěchal. Nevěděla o tom nic. Tak ji to rozčililo (k čertu, co to vždycky natropím!), že se jí chytaly mdloby. A když se zase vzpamatovala, vrátila se jí také řeč (chválabohu, chválabohu!) a také hádavost. Neboť hned mě blábolivým a chvějivým hlasem (slovům se asi nechtělo ven, nebo byla, když se dostala přes rty, úplně jiná, než ona chtěla: a to ji zlobilo), hned mě začala častovat spíláním; že prý bych se měl stydět, že jsem jí o své nemoci nic neřekl, že prý nemám srdce, že jsem horší než pes, že bych byl zasloužil, abych všemi opuštěn na tom svém hnojišti pošel. A takových laskavostí mi řekla víc. Chtěli ji uklidnit. Říkali mi:

„Běž ven! Vidíš, že jí škodíš. Odejdi aspoň na chvíli.”

Ale já jsem se smál, skláněje se nad její postel, a řekl jsem:

„No tak sláva! Zas tě poznávám! To je ještě naděje! Zase jsi už tak hádavá...”

A vzav její hlavu, její starou třaslavou hlavu do svých drsných dlaní, políbil jsem ji srdečně, dvakrát, na obě líce. A tu se rozplakala podruhé.

Tak jsme tam zůstali v klidu, bez řečí, sami dva v pokoji, kde červotoč v trámci ťukal to své suché tik tak pohřebního orloje. Lidé odešli do vedlejší světnice. Ona těžce lapala dech a viděl jsem, že chce mluvit.

Řekl jsem jí:

„Neunavuj se, mámo! Za těch pětadvacet let jsme si už všecko řekli. My si přece rozumíme i beze slov.”

Ona povídá:

„Nic jsme si neřekli. Já musím mluvit, Colasi, jinak by ráj... do něhož nevejdu...”

„Ale vejdeš, vejdeš!” chlácholím ji.

„...Jinak by mi ráj byl trpčí než pekelná žluč. Bývala jsem na tebe, Colasi, zlostná a jedovatá...”

„Ale ne, ale ne,” povídám. „Trochu kyselosti, to vyhání z těla nezdravosti...”

„...žárlivá, zlobivá, hašteřivá, hrubá! Celý dům jsem plnívala svou hněvivostí; a tobě jsem ji dávala cítit, kde jenom jsem mohla...”

Popleskával jsem jí ruku:

„Ale to přece nic nedělá. Já mám dobrou kůži.”

A ona bez dechu pokračovala:

„Ale to všecko bylo jenom proto, že jsem tě měla ráda.”

„Ha, no to jsem měl vědět!” povídám a směji se. „Inu ovšem, každý má svůj způsob. Ale proč jenom jsi mi to neřekla! Ten tvůj způsob nebyl příliš jasný.”

„Měla jsem tě ráda,” začala zase. „A ty, tys mě neměl rád. Právě proto jsi byl dobrý a já jsem byla zlá; neboť jsem tě nenáviděla proto, žes mě neměl rád; a ty, tobě to bylo jedno... Tys měl svůj smích, Colasi, stejný smích jako dnes... Bože! Ten se mě natrápil! Ty ses do něho zamotával, abys nezmokl; a já pak na tebe mohla vylévat svou zlost, jak jsem chtěla, nikdy se mně, ty paličáku, nepodařilo pokropit tě. Ach, ty ses mě nasužoval! Nejednou, Colasi, jsem z toho měla na kahánku.”

„Ubohá ženo,” povídám, „to jenom proto, že nemám rád vodu.”

„Už zas se směješ, ty lišáku!... Ale jenom se směj; dobře máš. Smích člověka zahřívá. Právě teď, když se mi chlad země táhne k nohám, cítím jasně, zač tvůj smích stojí; půjč mi ten svůj plášť. Jenom se po chuti směj, muži; dnes ti to už nemám za zlé. A odpusť mi, Colasi.”

„Bylas hodná žena,” povídám, „počestná, statečná a věrná. Nebylas možná vždycky milá. Ale kdo z nás je dokonalý: to by přece bylo zneuctěním Toho tam nahoře, který jediný je dokonalý, jak říkají (já jsem to ovšem nebyl zjišťovat). A v černých hodinách (neříkám nočních, kdy je každá kočka černá, ale v hodinách těch let, kdy byla bída a krávy hubené), tehdy jsi už nebývala tak škaredá. Bylas hodná, nikdy ses neštítila práce; a tvá nevrlost se mi zdávala skoro krásná, když jsi ji stavěla proti zlému osudu…