Dobrý člověk ještě žije

Bréveský farář

Začátkem dubna

Sotvaže byly cesty vyčištěny od těch nevítaných hostí, rozhodl jsem se, že půjdu bez průtahu navštívit drahého Chamaille v jeho vísce. Neměl jsem ovšem strach o něho. Ten kujón se dovede ubránit! Ale to je jedno, člověk je klidnější, když vidí vzdáleného přítele na vlastní oči... A potom také, bylo záhodno protáhnout si trochu údy...

Odešel jsem tedy, nešpitnuv nikomu ani a, ani b, a šel jsem pohvizduje si po břehu řeky ploužící se podél úpatí lesnatých vršků. Na mlaďounkém lupení se perlily kapičky drobného blahodárného deště, slzičky jara; deštíček se chvílemi odmlčoval a potom se zas pokojně rozšuměl. V háji pískala zamilovaná veveřice. Na lukách štěbetaly husy. Kosi zpívali z plna hrdla a datel kdesi vyťukával své „titi-pýt!...”

Cestou jsem se rozhodl, že se v Dornecy stavím pro svého druhého přítele, notáře mistra Paillarda: jako tři Grácie musíme být všichni tři, máme-li být „komplet”. Zastihl jsem ho v jeho studovně, jak si zapisuje do poznámek počasí, sny, jež v noci měl, a jak na politiku nahlížel. Před ním ležela na stole vedle De legibus otevřená Proroctví Nostradomova. Trčí-li člověk po celý život doma, vynahrazuje si to duch a probíhá se tím volněji po pláních snu a v houštích vzpomínky; a když on sám nemůže řídit tuto kulatou oběžnici, čte v budoucnosti, co se se světem stane. Vše prý je psáno: to rád věřím, ale přiznávám se, že se mi dosud nikdy nepodařilo dočíst se v Nostradamových proroctvích něco o budoucnosti dříve, než se naplnila.

Spatřiv mě, dobrý Paillard zazářil; a celý dům, shora dolů, se rozezvučel naším bujarým smíchem. Je to radost, dívat se na toho obtloustlého človíčka s poďobanou tváří, s širokými lícemi, se zarudlým nosem, s očima přimhouřenýma, čilýma a zchytralýma, s výrazem mrzoutským, hubujícího na počasí i na lidi, ale v jádře znamenitého šprýmaře, věčného posměváčka a mnohem lepšího vtipálka než já. Září, když se mu podaří nabulíkovat vám s vážnou tváří nějakou úžasnou pitominku. A krásný je na něho pohled, když vážně sedí s lahví v ruce u stolu (chutě pojídaje a ruče popíjeje) a pobrukuje si svou písničku. Ježto byl rád, že mě vidí, svíral mi ruce svými prackami, velikými a těžkými, ale stejně jako on čtveráckými a čertovsky obratnými v ovládání nástrojů a nářadí, v pilování, dlabání, vázání i řezbaření. Všechno v domě si vyrobil sám; a není to sice všecko krásné, ale všecko je to vyrobeno jeho rukou; a krásné nebo škaredé, je to uděláno k jeho podobě.

Jenom tak, aby nevyšel ze zvyku, postěžoval si na to i na ono; a já, abych mu odporoval, jsem shledával to i ono dobrým. On je doktor Čímdálhůř a já zase Čímdállíp: a tím se bavíme. Huboval na své klienty; a je ovšem nutno přiznat, že s placením příliš nespěchají; vždyť některé jeho pohledávky jsou staré pětatřicet let; a on, ačkoli by jistě potřeboval, nespěchá příliš, aby je dostal. A jestliže někteří přece zaplatí, je to jenom náhodou, že si na to vzpomněli; a platí in natura: košem vajec, párkem kuřat. Je to tak zvykem; a milý doktor by je urazil, kdyby žádal peníze. Nadával jako špaček, ale nechával je na pokoji; a myslím, že on sám, kdyby byl na jejich místě, by to dělal zrovna tak.

Jeho vlastní jmění mu naštěstí stačilo. Majeteček pěkně zaokrouhlený, přinášející pravidelný výnos jako kvočna. Málo potřeb. Starý mládenec; ale žádný sukničkář; a o jídlo a pití se u nás postarala Příroda; stůl je stále prostřen v našich polích. Naše vinice, štěpnice, rybníky, lesy a háje, to jsou nevyčerpatelné špižírny. Největší jeho výdaj býval za knihy - rád je ukazoval, ale jenom z dálky (mizera, nepůjčí nic) - a na tu nezdolnou zálibu, s níž pořád okukuje (necuda!) paní Lunu těmi skly, která teprve nedávno došla z Holandska. Zbudoval si na střeše mezi komíny takovou rozviklanou rozhlednu a tamodtud vážně pozoruje, jak se točí obloha; snaží se na ní rozluštit základní příčiny našich osudů; ale nerozumí tomu ani za mák. Ostatně sám tomu nevěří, ale tváří se, jako by věřil. A to chápu: je to jistě radost vidět z okna, jak se po obloze procházejí hvězdičky jako po ulici holčičky; člověk si k nim spřádá všelijaké příběhy, zápletky, romány: a pravda, nebo lež, zajímavé je to vždycky.

Dlouho jsme se přeli o tom zázračném úkaze, o tom krvavě ohnivém meči, který letěl minulou středu nocí. A každý to znamení vykládal po svém a každý ovšem zuby nehty hájil svůj výklad. Ale nakonec jsme se dohodli, že ani já, ani on jsme nic neviděli. Neboť právě toho večera si můj milý hvězdář před svým přístrojem schrupl. Jakmile člověk není již sám ten hloupý, smiřuje se se svým údělem. A to jsme oba vesele udělali.

Vyšli jsme pevně rozhodnuti, že o tom farářovi neřekneme slova. Šli jsme polem, prohlížejíce si pozorně, jak to všechno pučí, růžové proutky v keřích a ptáky stavějící hnízda; a v dálce nad plání kroužil k nebi jako kolo ostříž. Vyprávěli jsme si, smějíce se hlučně, tu čertovinu, kterou jsme nedávno provedli Chamaillovi. Paillard a já jsme se několik měsíců do krve dřeli, abychom naučili velikého kosa, zavřeného v kleci, nějaké hugenotské písničce. A potom jsme ho pustili do zahrady našeho milého faráře. Protože se mu tam vedlo dobře, stal se učitelem všech ostatních kosů v obci. A Chamaille, protože ho jejich kacířský chorál rušil, když četl breviář, křižoval se, huboval a myslil, že se v jeho zahradě zahnízdil sám ďábel; vyháněl ho zaklínáním a jednou v tom vzteku, schován za okenicí, toho zpívajícího zloducha zastřelil. Ale nedal se napálit tak úplně. Neboť když toho ďábla zabil, s chutí ho snědl.

Za ustavičného hovoru jsme došli k cíli své cesty.

Bréves jako by spal. Domy u cesty ospale zívaly, otvírajíce dveře jarnímu slunci a zvědavým nosům chodců. Žádná lidská tvář, jenom na kraji jednoho příkopu zadeček nějakého klučiny: větral se tam a vypouštěl přebytečnou vodu. Ale čím více jsme se, Paillard a já, vedouce se pod paží a povídajíce si, blížili ke středu městečka po cestě, na níž byla roztroušena sláma a kravince, tím jasněji jsme slyšeli jako by bzukot podrážděných v…