Dobrý člověk ještě žije

Spálený dům

V polovici srpna

Zapsat sem dnešní den? Je to krušné sousto. Ještě není ani zcela stráveno. Ale jen do toho, dědku, jenom směle! Tak je nejlíp zažiješ.

Pro letní lijáky se prý lidé nestanou chudáky. Podle toho bych měl být bohatší než Krésus, protože tohoto léta mi nepřestává pršet na hřbet; a přece tu stojím nahý a holý jako to boží telátko. Sotvaže jsem přečkal tu dvojí trudnou zkoušku - Glodie se uzdravila a má stará žena také, jedna z nemoci a druhá ze života - dočkal jsem se od mocností ovládajících tento svět (to má na mne tam nahoře v nebi nějaká ženská spadeno!... Co jsem jí, k čertu, udělal?... Hrome, je do mne nějak zamilovaná!) útoku tak zuřivého, že jsem z něho vyšel nahý, zbitý, zvalchovaný, ale (a to je koneckonců hlavní) s kůží zdravou.

Třebaže vnučka byla teď už zachráněna, nijak jsem nespěchal s návratem do našeho kraje; zůstal jsem u ní a radoval jsem se z její rekonvalescence ještě víc než ona sama. Na uzdravující se děcko je právě takový pohled jako na rodící se svět; celý vesmír se vám zdá jakoby čerstvě vylíhlý a krev a mléko. Toulal jsem se tedy krajem, naslouchaje ledabyle zprávám, jež přinášely kmotry, když se vrátily z trhu. A tu jsem jednou zastříhal ušima jako starý osel, když vidí, že se blíží bič. Mluvilo se o tom, že v Clamecy v beuvronském předměstí hořelo a domy že plápolaly jako sláma. Nemohl jsem se dovědět žádné podrobnosti. Od té chvíle byl jsem jako na žhavém uhlí. Marně mi domlouvali:

„Nestarej se o to! Zlá zpráva letí jako šíp. Kdyby šlo o tebe, už dávno bys to věděl. Kdo mluví o tvém domě? V Beuvronu není jenom starý Breugnon...”

Neměl jsem stání a říkal jsem si:

„To je on... Hoří... cítím jeho dým...”

Vzal jsem hůl a šel jsem. A myslil jsem si:

„Bože můj, já hlupák! Je to poprvé, co jsem odešel z Clamecy, nic si tam neuloživ do bezpečí. Jindy vždycky, když se blížil nepřítel, odnesl jsem za hradby na druhou stranu mostu své domácí bůžky, peníze, umělecké práce, na něž jsem byl nejhrdější, nářadí a nábytek a všelijaké ty tretky, tak ošklivé a všude jenom překážející, ale tak milé, že člověk by je nedal za nic na světě, protože jsou to památky na naše ubohá štěstí... Tentokrát jsem tam nechal všecko...”

A slyšel jsem ženu, jak mi z onoho světa vyčítá mou zabedněnost. A odpovídal jsem jí:

„Tvoje vina je to, jenom pro tebe jsem tak pospíchal!”

Když jsme se tak oba řádně poštěkali (to mě aspoň dobrý kus cesty zabavovalo), snažil jsem se přesvědčit nás, že jsem se znepokojoval pro nic za nic. Přece však mi to pořád zvonilo v uších jako moucha; pořád jsem na to musil myslit; a studený pot se mi řinul potůčkem po páteři a po zádech. Vykračoval jsem statně. Prošel jsem Villiersem a začal jsem vystupovat po zvolné zalesněné stráni, když vtom na svahu vidím vozík a v něm starého Jojota, moulotského mlynáře; poznal mě, zastavil se, zdvihl bič a volá:

„Och, ty chudáku!”

Bylo mně, jako by mi někdo vrazil do břicha. Zastavil jsem se s otevřenou hubou na kraji silnice. A on povídá dál:

„Kam tam jdeš? Vrať se, Colasi! Nechoď do města. Darmo by ses zlobil. Všecko je spáleno, se zemí srovnáno. Nic tam už nemáš.”

Lotr lotrovská, každým slovem mi vrážel nůž do srdce. Chtěl jsem se tvářit statečně, polkl jsem slinu, dodal jsem si odvahy a povídám:

„Ale vždyť to já všecko vím!”

„A co tedy,” praví on podrážděně, „tam jdeš hledat?”

Odpovídám:

„No přece zbytky!”

„Nic nezbylo, povídám ti, zhola nic, ani tříska!”

„Jojote, to zas žvaníš; přece mi nebudeš povídat, že oba učni a sousedé dobří se jenom dívali, jak mi hoří dům, a ani se nesnažili vytáhnout z ohně několik kaštanů, nějaký ten nábytek, jak se to mezi bratry vždycky dělá...”

„Tvoji sousedé, ty ubožáku! To přece oni založili oheň!”

To byla rána, která mě dorazila. A on povídá vítězně:

„No tak vidíš, že nic nevíš!”

Nechtěl jsem povolit.

Ale on, jsa teď jist, že on první mi oznamuje tuto smutnou zprávu, začal spokojeně a naoko zkormouceně povídat o tom nešťastném ohni:

„To ten mor,” povídá. „Jsou všichni jako blázni. Však taky proč nás ti páni z radnice a ze zámku, konšelé i prokurátor, proč nás všichni opustili! Není pastýřů! Berani se vztekli. Když v Beuvronu bylo moru čím dál víc, začali křičet: »Spalme zamořené domy!« Umluveno, uděláno. A protože tys tam nebyl, začalo se, jak se samo sebou rozumí, s domem tvým. Šlo se na to zhurta a každý přiložil své polínko: myslili, že pracují pro blaho města. A potom taky, jeden druhého popichuje. Jakmile se lidé dají do ničení, nevím, co se to děje: jsou jako opilí, ničeho nedbají, nic je nezadrží... Když to zapálili, pustili se do tance kolem ohně. Bylo to jako šílenství... »Na beuvronském mostě, tančí se tam v postě...« Kdybys je byl viděl... »Hleďte je, jak tančí...«, kdybys je byl viděl, byl bys možná i ty tančil s nimi. Dovedeš si představit, jak to dříví, jež jsi měl v dílně, hořelo a praskalo... Zkrátka a dobře, všecko to lehlo popelem!”

„To bych byl chtěl vidět. To musilo být krásné!” povídám.

A opravdu jsem si to taky myslil. Ale zároveň jsem si řekl:

„Jsem mrtev! Zabili mě.”

Ale střežil jsem se říci to Jojotovi.

„Tak tobě je to jedno?” nespokojeně povídá Jojot.

(Měl mě sice rád, ten dobrák; ale nikdy nás nemrzí - zatrolené lidské plémě! - vidět občas souseda v utrpení, i když jenom pro tu radost, že ho můžeme utěšovat.)

Odpovídám:

„Je škoda, že s tak krásným ohněm nepočkali do svatého Jana.”

A dělal jsem, jako že půjdu.

„Ty tam tedy přece jdeš?”

„Jdu. Sbohem, Jojote!”

„Ty jsi mi divná kopa.”

Práskl bičem po koni.

A já jsem šel nebo spíše tvářil jsem se, jako bych šel, dokud vůz nezmizel v zatáčce. Nebyl bych ušel ani deset kroků; nohy se mi podlamovaly; klesl jsem na patník a seděl jsem tam zmučeně jako na hrnci.

Chvíle, jež následovaly, byly chvíle trapné. Teď jsem již nemusil dělat ze sebe hrdinu. Mohl jsem být dosyta nešťastný a nebohý. A dopřál jsem si toho. Říkal jsem si: „Všecko jsem ztratil, příbytek svůj i naději, že si jej znovu vystavím, všecko, co jsem našetřil, den po dni, groš po groši, s těm…