Polyeuktos

AKT DRUHÝ.

SCÉNA PRVNÍ.

Severus, Fabianus.

SEVERUS: Co Felix k obřadům vše připravovat velí, smím šeptat modlitbu, jíž proniknut jsem celý? Rci: spatřím Pavlínu a krásným zrakům vzdám ten svrchovaný hold, s nímž pospícháme v chrám?

Vždyť jsem ti neskrýval, co v tento kraj mne pudí; vše jiné záminkou a potěchou mé hrudi; že obětovat chci? jen kouzlu jejích vnad; jen její božstvo chci v svém srdci uctívat.

FABIANUS: Můj pán ji spatřit smí.

SEVERUS: Ó, jak mé srdce jásá, když pohled popřeje ta nejdražší mi krása!

Však, zda jsem ještě tím, v nějž věří její cit? Zda u ní vzpomínku lze na mou lásku zřít? Zda bledost, ruměnec můj příchod v líc jí vhání, zda šťasten být, zda vše smím čekat od shledání?

Spíš smrt – než vnutit jí svůj od císaře list, bych sňatek nabídl a souhlasem byl jist; list pro Felixe mám, jí nemá hrozbou svírat, neb jejím přáním já se nikdy nechtěl vzpírat, a v strast-li vrhla ji má sudba nebohá, svých práv se zřeknu všech, sám sebe přemoha.

FABIANUS: Se smíš ji zřít: toť vše, co je mi možno říci.

SEVERUS: Proč třese se tvůj hlas? Proč bledost na tvé líci? což – na to odpověz – mne ráda nemá již?

FABIANUS: Ó pane, odejděm, ó pane můj, mne slyš: své zraky pozvednout rač k cíli strmějšímu, dost jiných milenek ti nalézti lze v Římu; když lásku vyzná ten, kdo všechny převýší, i nejvznešenější ho ráda vyslyší.

SEVERUS: Jak směšně zbabělé se zdá mi pomyšlení, že mému osudu Pavlína rovna není! Líp sudby užila, to také můj buď cíl: své štěstí miluji, jen jí bych vydobyl. Tvých nepříhodných slov mi déle nelze snésti, jdu k jejím nohám klást to vznešené své štěstí, jímž oblažil mne boj, když místo ve věnec jsem doufal pouze v skon, co smutný milenec. Má pocta její jest, jí náleží má sláva, já nemám ničeho, než co mi ona dává.

FABIANUS: Můj pane, nepřej si ji vidět, vyslyš mne.

SEVERUS: Aj, vysvětli mi, proč, toť věru přílišné. Což byla výsměchem tvá prosba přivítána?

FABIANUS: Mně v hrdle vázne hlas: Pavlína…

SEVERUS: Nuž?

FABIANUS: Je vdána.

SEVERUS: Tvou ruku! vrávorám, jsem blesku ranou sklán. Tak i čistá jasna blesk, tak zcela nečekán.

FABIANUS: Ó pane, pane můj! kde odvaha je muže?

SEVERUS: Ach, neochvějný duch co pomoci mi může! I nejmužnější ctnost vší síly pozbýt smí, i velké srdce lká v tak velkém neštěstí, a, žár tak vznešený když láskou v duších plane, smrt zarmucuje míň, než slovo neček…