Polyeuktos

SCÉNA TŘETÍ.

Pavlína, Stratonika.

PAVLÍNA: Jdi, nedbaje mých slz, jen vzdoru svého dbalý, spěj smrti vstříc, již v snách mi bozi zvěstovali; jdi, staň se obětí svých zkázonosných snah, běž, vběhni na dýku, již nastavuje vrah.

Hle, Stratoniko má, toť obraz dnešních času: slyš, muži našeho jak poslouchají hlasu; bez moci prosba má, bez moci pláč i vzdech, to konec obvyklý je mužských přísah všech. Pokud jsou milenci, pod naší úpí vládou, jak před královnami před námi v prach se kladou; po svatbě každý však chce královati sám.

STRATONIKA: Vždyť také Polyeukt je láskou připiat k vám. Když teď vám odpírá, proč vzdaluje se. říci, je opatrný spíš, než nedůvěřující. Nuž, nermuťte se již a slovům věřte mým: Ze důvod jakýs měl, svůj důvod skrývat, vím, ač netuším ni já, proč tajně se tak choval. Je dobře vždy, by choť nám cosi zatajoval, svou volnost podržel a tak se nesnížil, by říkal, krok co krok, co cesty jeho cíl, Je srdce jedno jen, jež lidi pojí dva. však v smutku dvojité si city uchová; a jestli třesoucí se strachem vidí vás, řád sňatku nekáže, by také on se třás‘. On cítit nemůže tu hrůzu, vás jež jímá; neb Armeňanem on, vy občankou jste Říma, a jistě znáte přec dvou našich národů v těch citech základní a plnou neshodu: Sen čímsi nicotným zdá našemu se duchu, nám naděj nevnuká, ni obavu, ni tuchu; však u vás Římanů má posvátný jej cit za věrné zrcadlo, v němž osud možno zřít.

PAVLÍNA: Nechť národ Arménský snů sebe míň se bojí, přec, myslím, hrůza tvá by rovnala se mojí, sen kdyby jako můj na duši tvou se snes‘, ba, kdybych slovem jen ti svěřila svůj děs.

STRATONIKA: Již proslovit svůj bol, nám bývá konejšivé.

PAVLÍNA: Nuž, slyš. Však ještě cos ti svěřit musím dříve, bys pochopila, proč má slova smutná jsou, a slabost poznala i první lásku mou. Smíť žena počestná se přiznat beze studu ke zmatku smyslů svých, když nepodlehla pudu; jen v boji s úklady se daří pravá ctnost: je podezřelý duch, jenž bez zápasu rosť.

Já v Římě vyrostla, já v Římě milovala; po římském rytíři má touha, žel, se vzpiala. Měl jméno Severu. Můj, prosím, promiň žal, jejž zvuk ten předrahý mým ňadrům vylákal.

STRATONIKA: Je týž to, nedávno jenž nad Peršanů těly svou duši vydechl, když vyrval nepříteli Decia císaře? týž, který pádem svým los bitvy rozhodl, že triumfoval Řím? týž, tolik nepřátel jenž pro svého sklál pána, až jeho mrtvola, tou spoustou pochována, se nalézt nemohla? týž, k jehož paměti tak slavný náhrobek dal císař stavěti?

PAVLÍNA: Ach, ano, on to byl, a nikdy v našem Římu zor čistší nejasnil se muži čestnějšímu. Ty, družko má, jej znáš, i řeknu toto jen: byl cílem touhy mé, byl touhy důstojen. Než k čemu důstojnost, v cíl vyhlídky kde není?

Byl velký věhlasem, však nemnoho měl jmění: žel, krutá překážka, pro kterou pramálo ctných milenců svou při u otců vyhrálo.

STRATONIKA: Ku vzácné věrnosti jak vábná příležitost!

PAVLÍNA: Rci raděj, ku vzdoru, jenž dřív či pozděj v lítost se musí obrátit. Ta podezřelá ctnost krok dívčí vede tam, kde mizí počestnost.

Co vášní velikou já plála po Severu, chtěl otec chotěm sám svou obšťastniti dceru, a já se chystala, jej z jeho rukou vzít, a nikd…