Polyeuktos

Pierre Corneille

2,42 

Elektronická kniha: Pierre Corneille – Polyeuktos (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: corneille03 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Pierre Corneille: Polyeuktos

Anotace

Klasicistní drama francouzského dramatika Pierra Corneille Polyeuktos bývá považováno za vrcholné klasické dílo, které se věnuje otázkám víry. Životní příběh svatého Polyeukta, arménského šlechtice, který přijal křesťanskou víru a jehož mučednická smrt přivede ke křesťanství i jeho ženu a tchána, guvernéra Arménie.

O autorovi

Pierre Corneille

[6.6.1606-1.10.1684] Francouzský dramatik a lyrik Pierre Corneille se narodil roku 1606 v Rouenu do normandské úřednické rodiny jako nejstarší ze 7 dětí (jeho mladší bratr Thomas byl také úspěšným dramatikem). Nejprve studoval u jezuitů a poté na právnické fakultě. V roce 1624 byl přijat do stavu obhájců při rouenském soudním dvoru. Obhajoby však nikdy nepronášel pro vadu řeči. O čtyři...

Pierre Corneille: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Polyecte

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Polyeuktos“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

AKT DRUHÝ.

SCÉNA PRVNÍ.

Severus, Fabianus.

SEVERUS: Co Felix k obřadům vše připravovat velí, smím šeptat modlitbu, jíž proniknut jsem celý? Rci: spatřím Pavlínu a krásným zrakům vzdám ten svrchovaný hold, s nímž pospícháme v chrám?

Vždyť jsem ti neskrýval, co v tento kraj mne pudí; vše jiné záminkou a potěchou mé hrudi; že obětovat chci? jen kouzlu jejích vnad; jen její božstvo chci v svém srdci uctívat.

FABIANUS: Můj pán ji spatřit smí.

SEVERUS: Ó, jak mé srdce jásá, když pohled popřeje ta nejdražší mi krása!

Však, zda jsem ještě tím, v nějž věří její cit? Zda u ní vzpomínku lze na mou lásku zřít? Zda bledost, ruměnec můj příchod v líc jí vhání, zda šťasten být, zda vše smím čekat od shledání?

Spíš smrt – než vnutit jí svůj od císaře list, bych sňatek nabídl a souhlasem byl jist; list pro Felixe mám, jí nemá hrozbou svírat, neb jejím přáním já se nikdy nechtěl vzpírat, a v strast-li vrhla ji má sudba nebohá, svých práv se zřeknu všech, sám sebe přemoha.

FABIANUS: Se smíš ji zřít: toť vše, co je mi možno říci.

SEVERUS: Proč třese se tvůj hlas? Proč bledost na tvé líci? což – na to odpověz – mne ráda nemá již?

FABIANUS: Ó pane, odejděm, ó pane můj, mne slyš: své zraky pozvednout rač k cíli strmějšímu, dost jiných milenek ti nalézti lze v Římu; když lásku vyzná ten, kdo všechny převýší, i nejvznešenější ho ráda vyslyší.

SEVERUS: Jak směšně zbabělé se zdá mi pomyšlení, že mému osudu Pavlína rovna není! Líp sudby užila, to také můj buď cíl: své štěstí miluji, jen jí bych vydobyl. Tvých nepříhodných slov mi déle nelze snésti, jdu k jejím nohám klást to vznešené své štěstí, jímž oblažil mne boj, když místo ve věnec jsem doufal pouze v skon, co smutný milenec. Má pocta její jest, jí náleží má sláva, já nemám ničeho, než co mi ona dává.

FABIANUS: Můj pane, nepřej si ji vidět, vyslyš mne.

SEVERUS: Aj, vysvětli mi, proč, toť věru přílišné. Což byla výsměchem tvá prosba přivítána?

FABIANUS: Mně v hrdle vázne hlas: Pavlína…

SEVERUS: Nuž?

FABIANUS: Je vdána.

SEVERUS: Tvou ruku! vrávorám, jsem blesku ranou sklán. Tak i čistá jasna blesk, tak zcela nečekán.

FABIANUS: Ó pane, pane můj! kde odvaha je muže?

SEVERUS: Ach, neochvějný duch co pomoci mi může! I nejmužnější ctnost vší síly pozbýt smí, i velké srdce lká v tak velkém neštěstí, a, žár tak vznešený když láskou v duších plane, smrt zarmucuje míň, než slovo neček…