Iluze

VÝSTUP TŘETÍ

CLINDOR, představující Théagena;
ISABELLA, představující Hippolytu;
LYSA, představující Clarinu.

CLINDOR

Jak, kněžno, hledáte, kam byste se mi skryla?
Toť ony sladkosti, jež jste mi přislíbila?
Toť roztoužení je, jež láska vstříc mi nese?
Ne, neprchejte mi a pranic nebojte se;
vždyť odjel Florilame a žárlivost má dříme.

ISABELLA

A jste si tím tak jist?

CLINDOR

Ach, jaké neštěstí mé!

ISABELLA

Mne neoslepíš už, já, nevěrníče, bdím;
i v nočních temnotách vše příliš jasně zřím!
Hle, podezření má už jistotou se stala,
a všechna pochybnost teď zcela za své vzala.
Tvá vlastní ústa teď tě prozradila mžikem.
Ó jak jsi diskrétním a chytrým milovníkem!
Jak nad svým tajemstvím ty prozřetelně bdíš,
když za důvěrnici svou choť si vyvolíš!
Kde tvoje sliby jsou, tvá láska že je mojí?
Co z lásky udělals? Co ze přísahy svojí?
Když jsem ji přijala – jen v mysli vrať se zpátky –
co bylo jměním mým a jaké tys měl statky,
a přec jsem nedala svou ruku sokům tvým;
jen prostý voják byls; čím byl jsi proti nim!
V svém domě otcovském co lásky zažila jsem!
A přec jsem odešla, a za tvou bídou šla jsem,
a po svém únosci jsem rámě vztahovala,
bych jemu ruku svou i velkou lásku dala.
Jak divných osudů a náhod ve vleku
já ocitnula se hned po svém útěku!
Co trýzní a co muk jen vytrpěla jsem,
než štěstí vyneslo tě k dnešním hodnostem!
Když srdce tvoje dnes je jiné lásky chtivé,
tož tam mne uveď zas, zkad vyrval jsi mne dříve.
Já všeho odvážit se z lásky k tobě chtěla;
ne z touhy po slávě; jen abych tebe měla.

CLINDOR

Už nevyčítej mi ni útěk, ni svou lásku.
Vždyť, milujeme-li, vše rádi dáme v sázku.
K mé duši upjala jsi tenkrát srdce svoje,
a více nežli ty, šla za mnou touha tvoje.
Ne, ničím nebyl jsem; však připomeň si dál,
že co do statků nás ten útěk vyrovnal,
a že mi útěchu jen slabou skytnul asi
lesk tvého bohatství, jež s sebou nevzala jsi.
Z mé strany pouze meč byl mojím údělem,
a s tvojí láska tvá; víc vskutku neměl jsem;
v těch cizích končinách můj meč mi přines slávu,
však stokrát láska tvá mne mohla státi hlavu.
Že otce ztratilas, i statky, lituj jen!
Zlost měj, že po boku teď chodíš princezen!
Vrať ve svoji se vlast a zkus, zda nalezneš
tam jmění, hodnosti, jež tady svými zveš.
Máš vůbec důvodů si na cos stěžovat?
Zda jsem ti ublížil, neb k čemus nutil snad?
Či chladným býval jsem, či měl jsem odpor k tobě?
Ba, žena opravdu má divnou duši v sobě!
Když muž ji zbožňuje a velkou láskou svojí
jí vrtoch každičký a rozmar uspokojí,
když ctí ji zahrne, když k všemu ihned svolí,
nic neodepře jí, nechť žádá čehokoli,
a jenom jedinkrát svou chotě věrnost zruší,
pak hned je zločincem a černou, bídnou duši;
to krádež, travičství a loupež, perfidie,
to otcovražda jest, to hrozné paličství je,
a tentýž krutý trest to věru zaslouží si,
jímž Titan Encelad byl Zevem zkrušen kdysi.

ISABELLA

Tvá sláva, velkost tvá, jak přec už jsem ti řekla,
se nikdy v nejmenším mé duše nedotekla.
Já za tebou jen šla, když vlast jsem opustila;
však moc a sláva ta tvou duši obloudila;
mé zájmy nyní nech; hleď jen, bys vděčným byl.
Čím jsi teď, Florilame tě pouze učinil.
On tebe sotva znal, a učinil tě pánem;
byls bludným vojákem, jím stal ses kapitánem,
a štěstí nevšední, jež na to sledovalo,
krom jeho přízně ti i přízeň krále dalo.
Ty jeho přátelství hned obdržel jsi v podíl,
jak jen ten mocný cit se v jeho nitru zrodil;
tys tak se vyšinul jen jeho za pomoci;
jsi níž sic v hodnosti, však výše než on v moci.
I velký nevděčník by moh tu vděčen býti;
ty v dík mu manželské chceš lože zneuctíti!
V té zvířeckosti své přec vezmi rozum k radě,
a za tu náklonnost dej uzdu svojí zradě.
On dal ti bohatství, ty duši vzít mu míníš!
Jím stal ses šlechticem, ty bezectným ho činíš!
Tak, nevděčníku, chceš mu dobrodiní vracet?
S takou vděčností mu přízeň hodláš splácet?

CLINDOR

Má duše (krásné to přec jméno přísluší ti,
a bude příslušet, jak dlouho budu žíti),
mníš, úcta k někomu neb bázeň že by mohla
snad u mne zmoci to, co ty jsi sotva zmohla?
Rci, že jsem nevděčným, že křivě přísahám;
však neurážej víc té naší lásky plam,
jenž všecku sílu svou i vroucnost zachoval;
cit onen bláznivý, jenž v srdci se mi vzňal,
už při svém zrození moh snadno zdušen býti,
mít sílu lásky té, již duch můj k tobě cítí.
Jej zmoci povinnost má marně snažila se;
ty sama zkusilas, jak těžce krotit dá se.
Bůh, který přinutil tě otce opustit,
i vlast i statky své, a za mou bídou jít,
bůh tento samoten dnes žádosti mé nutí,
by uloupily ti dvě, tři snad povzdechnutí.
Tím přenáhlením jest má pomatenost vinna;
strach neměj, místo tvé že zaujme snad jiná;
neb láska, na ctnosti jež zbudována není…