Cid

VI. SCÉNA.

Don Diego. – Don Rodrigo.

DIEGO. Rodrigo! konečně tě spatřit Bůh mi přeje!

RODRIGO. Ach!

DIEGO. Synu, nemíchej v ples povzdech beznaděje.

Ó, nech ať oddychnu, tě chvále do nebe,

má síla nemusí se stydět za tebe,

ty šel jsi v stopě mé, tvou silou v jeden ráz,

kdo rek v mé rodině vstal z hrobu, ožil zas.

Ó, ty jsi jejich vnuk, jak já tvůj otec jsem,

švih první ruky tvé se vyrovná mým všem.

Tvé mládí bouřlivé v tom čackém zápasu,

svým rovná zápalem se mému věhlasu.

Ty’s berla staroby, vrch blaha v tobě jest,

mých šedin dotkni se, jimž navrátil jsi čest,

pojď políbit mou tvář a pojď se dotknout místa,

kam vryta pohana, má tvář je tebou čista!

RODRIGO. Toť vaše sláva jen, má nemůže být větší,

jsem přece váš jen syn a vaší živen péčí.

Jsem příliš blažený a tím se šťastný cítím,

že tomu drah můj čin, svým komu vděčím žitím.

Však v svojí radosti nebuďte žárlivý,

když, sobě vyhovět, jsem po vás dychtivý.

Ať moje zoufalost již tryskne v bouři líté,

již dost svým hovorem jí dlouho lichotíte.

Já nechci litovat, vždyť sloužil vám jen syn,

však blaho vraťte mi, jež vzal mi tento čin.

Má dlaň, by mstila vás, na moji lásku vstala

a ranou vítěznou mi duši z těla vzala.

Ni slova, otče, víc! Já vámi všecko ztratil,

co vám jsem dlužen byl, já poctivě vám vrátil!

DIEGO. Plod tvého vítězství, ó, ten vzácnější jest!

Já tobě život dal a ty mi vracíš čest,

a oč mi dražší čest, než mého žití jas,

o tolik, synu můj, jsem dlužníkem tvým zas!

Však takou slabostí smí zabývat se rek?

Jen jednu máme čest, však tolik milenek!

jeť láska zábava, však čest je povinnost.

RODRIGO. Co mi to pravíte?

DIEGO. Co známo je ti dost!

RODRIGO. Má uražená čest začíná mstít se na mne,

a vy mne ženete v plen vrtkavosti klamné!

Ach, hanba jedna jest a stejně za tím pádí,

kdo chrabrý vojín jest i milenku kdo zradí.

Mou věrnost nechtějte urážet, otče, dál,

ni abych šlechetný snad klamně přísahal!

Tak strhnout nedají se moje závazky,

mé slovo drží mne, nechť jsem i bez lásky

a nechat nemohu, ni zí…