Cid

III. SCÉNA.

DON FERNANDO. – D. Diego. – D. Arias. – D. Rodrigo. D. – Sancho.

FERNANDO. Ty rodu slavného šlechetný dědici,

jenž vlasti byl vždy štít a sláva zářící,

kmen, jehož vlasti dal řad velebených reků,

jež prvním pokusem jsi dostih´ v mladém věku,

bych tebe odměnil, jest malá síla moje,

nad moc mou daleko jdou tvojich zásluh roje.

Vlasť drahá zbavena krutého nepřítele,

tvou dlaní moje dlaň zas třímá žezlo celé.

Maur zkružen na útěk se dává v nepořádku,

dřív než svým rozkazem jsem zakročil v tom zmatku;

toť skutky přeslavné, že odsloužit se tobě

král ani nedoufá, neb nemůž´ to v své mdlobě.

Však za odměnu vem ty zajaté dva krále,

ti, když jsem při tom stál, tě Cidem zvali stále

a ježto jméno Cid pán značí v jejich řeči,

já přeji ti je rád, cti neznám pro tě větší.

Buď Cidem napořád a postrachem buď všem,

před jménem tím se třes Granada s Toledem,

ať označuje všem, již svěřeni mým péčím,

co platí skutky tvé a jak se tobě vděčím.

RODRIGO. Váš, sire, majestát mi uspoř zahanbení,

jak vy ji ceníte, má služba velká není,

ba já se musím rdít, že před tak velkým králem

jsem velkou získal čest, již zasloužil jsem málem;

vím, co jsem povinen své vlasti, vaší říši,

tož krví, již jsem živ a vzduchem, který dýši,

a bych i ztratil je za vzácný účel ten,

já poddaného bych povinnost konal jen.

FERNANDO. Ne všickni, k službě mé jíž s myslí stojí bdělou,

jí nezhostí se vždy s myslí tak stejně smělou

a pakli udatnost mez všední nepřekročí,

jsou všední výsledky, jež potom oko zočí,

nuž, strp svou chválu již a zdaru svého děj

i slávy šírej mi dle pravdy vyprávěj.

RODRIGO. Vám, sire, známo jest, v tom strašném nebezpečí

jež město schvátilo tak děsnou strachu křečí,

pár přátel u otce se hromáždilo v spěchu,

být chtěli původně mé duši na útěchu,

však, sire, promiňte, na vaše svolení

že čekat nemoh‘ jsem jich uživ nadšení,

jich voj byl připraven a zhouba na obzoru,

o moji hlavu šlo na vašem, sire, dvoru,

tož mám-li ztratit ji, já řekl v duši svojí:

ji ztratím raději pro svého krále v boji.

FERNANDO. Omlouvám horlivost, jíž urážku chtěl’s mstíti,

na tvoji ochranu vlast musí promluviti;

jak chce teď Chimena mne může přemlouvat

jí – leda v těchu jen – víc nechci sluchu přát,

však, prosím, pokračuj!

RODRIGO. Mnou veden sbor náš kráčí

a mužná odvaha se ve všech očích zračí.

Nás pět set vyšlo jen, však počet rostl více,

když přístav stihli jsme, nás byli tři tisíce,

když s takou odvahou nás zřeli, s takým plesem,

odvahou zapláli i kdo se třásli děsem.

Tam sotva přišli jsme, kde pochodu byl cíl,

dvě vojska třetiny jsem v prázdné lodě skryl,

co zbytek nadšenou po boji touhou plál

a počtem stále rosť a po mém boku stál;

ti na zem lehli si a beze všeho ruchu

část noci strávili ve krásném vonném vzduchu;

pak na mé velení i stráž tak učinila

se držíc v úkrytu mé lsti pomocná byla,

já směle dělal jsem, můj rozkaz, jenž vše váže,

jak z vašich úst by šel, že vojsku král to káže.

Při světle pochmurném, jež nejisté s hvězd padá,

nám plachet třiceti s příbojem kmitla řada,

a vlna vzdula se a v jednu smíšen vřavu

Maur s mořem stoupal blíž, ba skorem ku přístavu.

Je proj…