Cid

JEDNÁNÍ PÁTÉ.

I. SCÉNA

Don Rodrigo. – Chimena.

CHIMENA. Jak?! Odkud smělost tvá! Sem ve dne přicházíš?

Ty vraždíš moji čest, Rodrigo, odstup již!

RODRIGO. Jdu na smrt, paní má, sem pohání mne chvat,

před ranou smrtící vám slední „s bohem“ dát;

má láska napořád se pod váš zákon sklání,

než přijme od vás smrt, jde děkovat dřív za ni.

CHIMENA. Na smrt se ubíráš?

RODRIGO. Té blahořečím době,

jež celý život můj vzdá hněvné vaší zlobě.

CHIMENA. Je Sancho hrozný tak, že náhle strach a děs

v tvé srdce nezdolné před soubojem s ním kles´

Kdo oslabil tě tak? Kdo jemu dodal síly?

Ty s ním chceš zápasit a mrtev jsi v té chvíli?

Jenž Maurů nebál se ni otce mého, váhá

a couvá před Sanchem a v zápas jít se zdráhá!

Před krutou nutností ty přece skláníš hlavu?

RODRIGO. Já k boji nekráčím, svou jdu jen na popravu;

má věrnost oddaná mi ovšem nedá ani

své žití hájiti, když smrt má vaše přání.

Mé srdce stejné jest, však není víc má ruka,

když zachrániti mám, co působí vám muka,

boj dnešní noci již by smrtelný mně byl,

jen o svou vlastní při kdybych byl zápasil.

Za krále svého však, za vlast jsem život vsadil,

při špatné obraně byl bych je snadno zradil.

Svůj život, věřte mi, tak nenávidím mladý,

bych z něho vyjíti chtěl branou lži a zrady.

Kde nyní ve sporu jest jen můj zájem sám,

vy chcete moji smrt, já soud ten přijímám.

Dlaň k tomu jiného si vyvolil váš hněv,

vy sama nechcete proliti moji krev.

Ran jeho brániti já nebudu se roji,

mou úctu zaslouží, kdo pro vás v boji stojí,

ba nadšen myšlénkou, že od vás každá rána

cti vaší pavéza a štít jak byla dána,

chci ňadra odhalit, chci klidně vstříc mu jíti

a v té, jež kruší mne, chci vaši ruku ctíti.

CHIMENA. Když přísnost zákonná tak smutné povinnosti

tě stíhat nutí mne, ač zápasím s tím dosti,

když věrné lásce tvé tak tuhý zákon dává,

že mému rytíři tě bez obrany vzdává,

ty v zaslepení svém se vzchop a neztrať hlavu,

že jak o žití tvé jde rovněž o tvou slávu,

že’s podleh´ v boji tom, dáš průchod lidským řečím,

nechť leskem za živa se’s oděl sebe větším.

Než já jsem dražší je přec tobě tvoje čest,

tvou nutila tě dlaň na otce mého vznést,

přes všecku vášeň svou jí podlehl jsi v boji,

nejsladší naděje se vzdal, mne zváti svojí.

Však nyní jasně zřím, jak málo si jí vážíš,

když hravě, bez boje o vlastní smrt se snažíš.

Proč jala vrtkavost tvé udatnosti div,

proč nejsi statný již, proč byl jsi statný dřív?

Jsi šlechetný jen tam, kde chceš mne urážet,

ty vyjma urážky pak zbabělý jsi hned?

Jen mého na otce proč povstaťs jako mstitel,

proč strpíš vítěze sám hrozný přemožitel?

Ó, nechtěj umírat a nech mne sebe mstít

a vlastní braň čest dál, když nechceš více žít!

ROD…