Tajemné dálky

VŮNĚ ZAHRAD MÉ DUŠE...

Vůně zahrad mé duše,
ve mdloby teplých vlnách mi nalité po znavených tvářích,
vůně zdvihlé se záhonů přikrytých tisícem nocí!

Houstnete v zrychlené výdechy kolébajících se kadidelnic
(příšerné kaktusy dýmu vyrostlé ze žhavého zrní)
za přidušeného zvonění řetězů stříbrných
při smuteční mši pontifikální.

Zapařená vanutí rašelinišť a tlejících mechů
nad slehlými vrstvami popela uloženého staletími,
vůně bývalých nálad, zkácených lesů a jar, která zhasla!
Lázně mlhy otrávené nad vodami nepohnutými
v krajině umírajících vegetací
a v smrtelné žízni bílých úpalů letních,
jež vypily stříbrnou rosu z kalichů odbarvených žárem
a vyssály průzračnou vláhu rozlitých stínů!

Jste vůněmi zavřených komnat,
kde na provlhlém loži
ve mdlobách léčivých esenci a v šeru spuštěných záclon
(zatím co život zpívá pod okny v poledním hlaholu zvonů
a v opojení slunečních září)
svou hlavu boří do měkkých polštářů snění
má vzpomínka bdící.

Z vás cítím nářek uschlých ratolestí jasmínových,
jež položila bílá, chvějící se ruka
do knihy modlitební.

Vůni zetlelých listů, kde se smytého písma
kouří se křečovité modlitby vášně,
jež rozněcovaly oheň ve zracích dávno vyhaslých.

Vůni pokojů v otcovském domě prodaném cizinci
a výčitku, jež dýchá ze záhybů tlícího šatu mé matky,
modlící se za mne mezi Svatými.

Vůni rozžehlých hromnic za naříkajících nocí,
sepjatých ve fialové řetězy blesků,
a vůni kouřící z černého knotu uhaslé svíce,
jíž byla obnášena tvář umírajícího.

Úsměv uvadlých fial,
jichž neutrhla pro mne milující ruka
a nepodala mi v den mého narození.
Vůni neznámých květů, jež prýští v jediném rytmu
se štkáním vodotrysků
v modravém zátiší zamčených parků (ó milující!)
kam abych vkročil, nikdo mi n…