Tajemné dálky

UMĚNÍ

Ó teskný hřbitove, kde duše Velkých sní
a v hroby staletí obr skvoucích stínů vchází,
žár ohňů mystických jak zážeh polární
ti k branám reflex hází!

Tvých jasů somnambul se blížím ve tvůj sad,
kam prolévá se noc jak záliv černých moří
na mrtvých květů luh, jenž v modrých září šat
jak siný fosfor hoří.

Slov němých výchvěje, dým vášní vyhaslých
v žal tvého mlčení čas napjal přízi šerou;
vzdech mrtvých zástupů ti těžký stoupá z lích
a tlí tvou atmosférou.

Ó Věčný, rci, zda smím, kde chrám Tvůj z kovu ční
nad městem mramoru, své krve touhou nečist
při malém oltáři pod klenbou poboční
Ti mši svou tichou přečíst?

Do vína extasí života máčet chléb
na stole obětním, jenž posvěcené kryje
pod snů mých růžemi a světly modliteb
Tvých mrtvých relikvie?

Zda v zlato kalicha, mých rukou slabých tíž,
krev svoji zázračnou dá těla Tvého hrozen,
a světlem andělů zda zrak můj roznítíš,
jenž k pološeru zrozen?

Na hranicích svých dní Ti volám: muč a pal
a v bolů žalářních mi tvář mou vyběl na sníh:
já v díků kadidlo do vůní spálím žal
Ti ohněm rytmů v básních!

A pěnu rozkoše, již hází lásky var,
na purpur koberců Ti v bílé kvítí nastru
i blaho dívčích těl, kde v ňader lita tvar
spí vůně v alabastru.

Svou duši v žhavý sloup vysálám do nebes
a v rakev síly své jak v cín se složím ke snu,
až křečí Tajemství jak poražený kněz
u oltářů Tvých klesnu.