Svítání na západě

MYTUS DUŠE

Krajinami, jež po staletí kvetly ve zracích mých předků,
šla duše má vlnami nezrozeného snu, s očima zavřenýma a němá.
Za každým jejím krokem valila se černá povodeň noci,
jež vypíjela slunce, smývala barvy, zatápěla bohatství duší,
drtila poslední slova mých otců němým nárazem vln
a zalévala kořeny nynějších bolestí vláhou uhaslých světel.

Konečně jitro mi vzplálo ohnivým prosvítáním nalité krve
v oblacích mlh, jež kouřily se nad hřbitovy staletými.
Uhaslé barvy osleplých zraků okřály přede mnou vzkříšené
dnem,
dávné požáry sluncí, tolikrát pohřbené v hrobech, mi vzplály,
dálky tolikrát svinuté smrtí rozložily přede mnou jiskřící
obzor,
jásající ilusemi tvarů a staletími naskládaných vůní.

Otevřel jsem knihu obrazů mrtvého snění,
jež vypadla kovově těžká z vychladlých rukou na prsa mých předků
(dědictví nejstarších věků, dobyté vítězstvím prohýřené
krve,
palimpsesty, kde vesmírem dneška prosvítá vesmír prvního slunce).
Oddech času jsem cítil, když jsem obracel její zavřené listy,
staleté kraje přede mnou táhly, pokryté zhaslými pohledy mrtvých,
jež svítily mi z nich tajemstvím nálad:
odkvetlé touhy v záhonech růží, dávné lásky ve stínech lesů,
extase barbarských modliteb zpívaných na ohnivá themata bouří.
Oněmlá slova vzkřikla mi na rtech, pohřbené bolesti v těle,
žízně tolikrát napojené smrtí v mé žízni
i žádost objetí, jež rudě doutná mi v krvi, vznícená z jisker
prvního procitnutí.

Hřmělo nade mnou z blesků, které šlehly ve vzduchu před staletími,
a hořké soli smutků, jimiž od věků tekl můj pramen, v mé studni
se rozpustily,
Z písčitých půd rostla má rýže, z řečiště staletých vod,
jež vypařené mlží mi den a teskní mi přívětivé žehnání
slunce.
Na stožáry lodí mých snů sedala píseň, pták mystický umdlený
letem,
jenž z krajů opadávajícího listí táhne pod blankyty věčn…