Svítání na západě

ŽALM KE CTI NEJVYŠŠÍHO JMÉNA

Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh'
jak teskná legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy.
Výkřik můj zachvěl se z podsvětí duše, kde otců mých vlní
se dech,
a světla tisíce neznámých oltářů proletla soumraky mými.

Zpívám: Ó Bezejmenný všech mrtvých i budoucích jmen,
jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý,
vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den
a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí!

Z království smrti, jimiž jsi prošel, tvůj obraz kráčí mi blíž,
tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí,
mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš
a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odrážejí se z dálí.

Zřím tě, jak s úsměvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti
se chví,
svou pochodeň zdviháš, z níž kape bolest v krůpějích hořící
smůly
do křečí tuhnoucích těl! Ty, jehož stínem je tajemství
a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli!

Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop
a jako studnice na…