Neználek ve Slunečním městě

Kapitola šestá
PRVNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

Za zatáčkou byla cesta o mnoho rovnější a širší. Auta tu zřejmě jezdila víc a častěji. A opravdu, za chviličku vyrazil proti našim cestovatelům automobil. Přehnal se tak rychle, že si ho žádný z nich nestačil jaksepatří prohlédnout. Netrvalo dlouho a dohnal je další automobil; Neználek si všiml, že je to vůz jakési neznámé konstrukce: nízký, dlouhý, s lesklými reflektory, nastříkaný na křiklavě zeleno. Řidič se vyklonil z vozu, zvědavě si prohlédl Neználkovo auto, pak přidal plyn a v mžiku zmizel v dálce. Cesta se vinula mezi pahorky, hned vedla lesem, hned zase poli. Znenadání se cestovatelé octli u řeky. Vpředu se leskla voda a z jednoho břehu na druhý vedl most. Prostředkem řeky plul parník a rozrážel přídí hladinu. Z vysokého komína se valila oblaka kouře.

“Podívejte, vidíte to, parník!“ vykřikla Knoflenka a zatleskala radostí.

V životě totiž neviděla opravdický velký parník, nikdy nebyla nikde jinde nežli v rodném Kvítečkově a tam po Okurkové řece parníky nejezdily. Ale přesto hned uhádla, co to je. Často vídala tyhle obrovitánské lodě na obrázku v knížkách.

“Víte co? Zastavíme a podíváme se,“ navrhl Neználek. Zajeli doprostřed mostu, Neználek zastavil, všichni vystoupili, opřeli se o zábradlí a dívali se. Na palubě parníku bylo plno človíčků. Někteří seděli na lavičkách podél boků a kochali se pohledem na překrásné břehy, jiní se bavili nebo dokonce přeli, další se procházeli. Ostatní pokojně podřimovali v měkkých pohodlných křeslech se sklápěcími opěradly a podnožkami.

Když parník proplouval pod mostem, mohli si Neználek, Knoflenka i Strakáček dobře prohlédnout všechny cestující na palubě. Z ničeho nic se most zahalil do kotoučů dýmu valícího se z komína. Neználek se z toho až rozkašlal, jak těžko se mu dýchalo, ale přece jenom běžel na druhou stranu mostu, aby se podíval za parníkem. Knoflenka se Strakáčkem běželi za ním. Když se kouř rozplynul, mizel už parník v dálce. A tak naši cestovatelé znovu nasedli a jeli dál. Neználek se nepřestával divit:

“Tak tohle je parník! Jaktěživ bych nevěřil, že se může taková obluda udržet na vodě.“

Knoflenka se také divila. Strakáček se chtěl nejdřív divit s nimi, ale pak si vzpomněl na svou zásadu ničemu se nedivit a řekl jen:

“To je toho - parník! Jednoduše velká loďka.“

“Ještě řekni: jednoduše velké necky!“ odpověděl mu na to Neználek. „Jaképak necky? Kdyby to byly necky, tak bych řekl necky, ale já říkám loďka.“

“Hele, Strakáčku, radši mě nerozčiluj. Řidič se nemá rozčilovat, když sedí za volantem, nebo se vybourá.“

“A to mám teda lhát? Jenom proto, že ty sedíš za volantem?“

“Jak to - lhát? Copak tě učím lhát?“ vybuchl Neználek.

“Knoflenko, řekni mu něco, nebo za sebe neručím.“

“Mlč, Strakáčku,“ řekla Knoflenka. „Že se ti chce hádat se o hlouposti.“

“Pěkné hlouposti! On říká parníku necky!“ rozčiloval se Neználek.

“Já řekl loďka, a žádné necky!“ na to Strakáček.

“Tak přestaň, prosím tě! Jez radši zmrzlinu,“ přemlouvala ho Knoflenka.

Strakáček se tedy znovu zabavil zmrzlinou a na chvíli ztichl. Auto už zase ujíždělo poli a lukami a cestovatelům se odkrývaly nové a nové výhledy. Zanedlouho se vpředu objevila železniční trať. Podél kolejí stály telegrafní sloupy s nataženými dráty, v dálce supěla lokomotiva a táhla za sebou řadu vagónů.

“Podívejte, vlak! Vlak!“ křičela nadšeně Knoflenka. Ponejprv viděla vlak, ale hned ho poznala. Zas podle obrázků, stejně jako parník.

“None, namouduši vlak!“ divil se Neználek. Strakáček se rozhodl, že se nebude divit ani tentokrát, a jenom utrousil:

“To je toho - vlak! Dají domečky na kola, vlezou dovnitř, lebedí si tam a lokomotiva je veze.“

“Slyšíš ho, Knoflenko, co to zase říká! Zas už mi leze na nervy!“ vykřikl Neználek. Strakáček se pohrdavě ušklíbl:

“No nazdar, taková fajnovka - nervy!“

“Uvidíš, že ti jednu střihnu!“ rozvzteklil se Neználek.

“Klid, klid! Copak je to za slovo: střihnu!“ dopálila se Knoflenka.

“Tak proč mi říká fajnovka!“

“Ty, Strakáčku, neměl bys mu tak říkat,“ řekla Knoflenka, „to opravdu není hezké.“

“A co je na tom nehezkého?“ namítl Strakáček.

“Až ti jednu střihnu, tak poznáš co!“ vrčel Neználek. „Já za sebe neručím.“

Cesta, po které uháněl automobil, přetínala koleje, a než si Neználek v té hádce se Strakáčkem uvědomil, že by se mohl dostat pod lokomotivu, bylo pozdě. Přidal plyn, aby stačil přejet dřív než vlak, ale čím víc se blížil k trati, tím jasněji viděl, že dojedou na přejezd současně. Lokomotiva už byla hrozivě blízko a on se jí řítil přímo pod kola - popadl tedy křečovitě volant a vykřikl:

“Já to říkal, že se nabouráme!“

Knoflenka se schoulila h…