Petrohradské povídky

II

Kolegiátní přísedící Kovaljov se probudil dosti časně a odfrkl si „brrr“, což dělával vždycky, když se probudil, ač si sám nedovedl vysvětlit, jaký k tomu má důvod. Kovaljov se protáhl a dal si podat malé zrcadlo, které stálo na stole. Chtěl se podívat na uhřík, co se mu včera večer udělal na nose; ale ke svému nejvyššímu údivu zjistil, že tam, kde obvykle mívá nos, má teď docela hladké místo! Kovaljov se zděsil, poručil, aby mu podali vodu, a protřel si ručníkem oči – ale skutečně, nos byl pryč! Začal se štípat, aby se přesvědčil, jestli nespí, ale vypadalo to, že nespí. Vyskočil tedy z postele, vytřepal na sobě noční oděv, ale nos nikde! Poručil, aby mu okamžitě přinesli šaty, a rozběhl se rovnou k vrchnímu policejnímu komisaři.

Mezitím však musíme říci pár slov o Kovaljovovi, aby čtenář věděl, jaký to vlastně byl kolegiátní přísedící. Kolegiátní přísedící, kteří získávají tuto služební hodnost na základě vysvědčení ze studií, ti se nedají vůbec srovnávat s oněmi kolegiátními přísedícími, kteří se jimi stali na Kavkaze. To jsou dva zcela rozdílné typy. Studovaní kolegiátní přísedící… Jenže Rusko je země tak zvláštní, že řekne-li člověk něco o jednom kolegiátním přísedícím, budou to určitě vztahovat na sebe všichni kolegiátní přísedící od Rigy až po Kamčatku. To ovšem platí o všech úřednických titulech a hodnostech. Kovaljov byl kavkazský kolegiátní přísedící. Získal tu hodnost teprve před dvěma roky, a proto na ni nemohl ani na chviličku zapomenout; a aby si dodal ještě větší důstojnosti a vážnosti, nikdy o sobě neříkal, že je kolegiátní přísedící, ale vždycky, že je major. „Poslechni, zlato,“ říkával, když uviděl na ulici ženskou, jak prodává náprsenky, „zajdi za mnou do bytu, bydlím na Sadové; zeptej se jen, kde bydlí major Kovaljov, a každý ti ukáže.“ A byla-li to zvlášť půvabná tvářinka, šeptával jí krom toho ještě důvěrné poručení, dodávaje: „Ptej se, pusinko, na byt majora Kovaljova.“ A proto ho budeme i my napříště nazývat majorem.

Major Kovaljov měl ve zvyku procházet se každý den po Něvské třídě. Límeček na jeho náprsence byl vždycky naškrobený a svítil čistotou. Licousy, jaké měl on, se dnes dají ještě vidět na gubernských a újezdních geometrech, na architektech a plukovních lékařích a rovněž na osobách vykonávajících různé policejní povinnosti a vůbec na všech mužích, kteří mají kulaté, ruměné tváře a hrají velmi dobře boston: ty licousy jdou přesně středem líce a sahají rovnou až k nosu. Major Kovaljov nosil celou sadu karneolových pečetítek jednak s erby, jednak s vyrytými nápisy: středa, čtvrtek, pondělí atd. Do Petrohradu přijel v naléhavé záležitosti – totiž hledat si místo, které by odpovídalo jeho hodnosti: poštěstí-li se mu, tedy místo vicegubernátora, a ne-li, tedy alespoň místo exekučního úředníka na nějakém důležitém ministerstvu. Major Kovaljov by se byl docela i oženil, ale jen v tom případě, že by s nevěstou vyženil dvě stě tisíc. Podle toho může teď čtenář sám posoudit, do jaké asi situace se dostal tento…