Petrohradské povídky

III

Těch nesmyslných věcí co se jenom na světě děje! Někdy je to docela až k nevíře: nos, který si jezdil v hodnosti státního rady po městě a nadělal tolik rozruchu, se najednou ocitl zničehonic opět na svém místě, totiž mezi oběma tvářemi majora Kovaljova. Došlo k tomu už dne 7. dubna. Major se probudil, náhodou se podíval do zrcadla, a vidí nos! Chytí se za něj – no ano, je to nos! Vida ho! řekl si Kovaljov a divže samou radostí nezačal křepčit bos po pokoji, ale právě vstoupil Ivan a překazil mu to. Dal si okamžitě přinést vodu na umývání a při mytí se znovu podíval do zrcadla – nos je tam! Když se utíral ručníkem, podíval se tam ještě jednou – nos je tam!

„Ty, Ivane, podívej se, nedělá se mi tu na nose uhřík?“ řekl a v duchu si myslel: A co když mi Ivan řekne: I ne, jemnostpane, uher tam nemáte, a nos taky ne!

Ale Ivan řekl:

„Nic tam není, vašnosti, žádný uher, nos je čistý.“

Tak je to dobré, zatraceně! řekl si major a luskl si prsty. V tu chvíli nahlédl do dveří Ivan Jakovlevič, mistr lazebnický; nahlédl do nich bázlivě jako kočka, která zrovna dostala výprask za to, že sežrala kus slaniny.

„Nejdřív mi pověz, jestli máš čisté ruce,“ volal na něho už zdálky Kovaljov.

„Mám.“

„Nelži!“

„Namouduši, mám, vašnosti.“

„Tak, ale dej si pozor!“

Kovaljov si sedl. Ivan Jakovlevič mu dal kolem krku ubrousek a v mžiku mu štětkou proměnil celou bradu a část tváře v krém, jaký se podává v kupeckých domech o jmeninách.

Koukejme se! řekl si v duchu Ivan Jakovlevič, když se podíval na nos, a potom otočil majorovi hlavu na druhou stranu a podíval se na něho z boku. Vida ho! No ne, je to on, kdo by to řek! pokračoval v duchu a dlouho se díval na nos. Nakonec zlehounka, s největší opatrností, jakou si lze představit, zvedl dva prsty, chtěje ho vzít za špičku. Ivan Jakovlevič už měl takovou metodu.

„No, no, no, dej pozor!“ křikl Kovaljov. Ivanu Jakovleviči až klesly ruce a stál celý vyjevený a zaražený, což se mu nikdy nestávalo. Konečně začal majora šimrat břitvou pod bradou, a ačkoli se mu holilo krajně nepohodlně a těžce, když si nemohl přidržovat čichací orgán, přece jen – opíraje se jakžtakž drsným palcem o majorovu líc a dolní čelist – nakonec zdolal všechny překážky a holení dokončil.

Když bylo všechno hotovo, Kovaljov se ihned ve spěchu oblékl, vzal si drožku a jel rovnou do cukrárny. A už ve dveřích volal: „Číšníku, šálek čokolády!“ a běžel k zrcadlu. Nos je tam! Zvesela se otočil a ironicky, s mírně přimhouřeným okem pohlédl na dva důstojníky, z nichž jeden měl nos nanejvýš jako knoflík u vesty. Nato se odebral do kanceláře onoho úřadu, kde se ucházel o místo vicegubernátora a v případě, že by neuspěl, o místo exekučního úředníka. Procházeje přijímacím pokojem, pohlédl do zrcadla: nos je tam! Potom odjel k jinému kolegiátnímu přísedícímu neboli majorovi, který si velice rád dělal z lidí blázny a jemuž Kovaljov často říkával na různé jízlivé poznámky: „Jen dej pokoj, však já tě znám, ty šťouro!“ Cestou uvažoval: Nedá-li se major do ře…