Petrohradské povídky

Portrét

I

Nikde se nezastavovalo tolik lidí jako před krámkem s obrazy na Ščukinově rynku. Však v tom krámku se také sešlo něco vzácností! Obrazy byly většinou malovány olejovými barvami, natřeny tmavozeleným lakem a měly sytě žluté, zlacené rámy. Zima s bílými stromy, večer celý dočervena, jako když někde hoří, vlámský venkovan s fajfkou a vymknutou rukou, který vypadal spíš jako rousnatý krocan než jako člověk – to byly tak jejich obvyklé náměty. A pak ještě několik rytin: portrét Mirzy Chusraua^[1] v beranici a podobizny nějakých křivonosých generálů v třírohých kloboucích. Mimoto bývají dveře takových krámků obvykle ověšeny svazky kramářských obrázků, obtisknutých dřevotiskem na velkých listech, které svědčí o samorostlém nadání prostého ruského lidu. Na jednom byla carevna Miliktrisa Kirbiťjevna^[2], na druhém Jeruzalém, po jehož domech a chrámech si docela klidně stékala červená barva a nevynechala ani kus země a dva klečící ruské vesničany v palčákách. Kupců na tyto výtvory nebývá obvykle mnoho, zato diváků celý houf. Jistě už před nimi lelkuje nějaký uloudaný lokaj, co nese oběd z hostince pro svého pána, který docela určitě bude jíst polévku už hezky vystydlou. Před ním tam asi stojí voják v dlouhém plášti, hrdina všech vetešnických trhů, co mívá na prodej dva perořízky, a trhovkyně z Ochty s krosničkou plnou střevíců. Každý z nich projevuje nadšení po svém: venkované si obvykle ukazují na obrázky prstem, kavalíři si je prohlížejí s vážnými tvářemi, lokajíčkové a rozjívení učedníci se smějí a dobírají si jeden druhého kreslenými karikaturami, staří lokajové v soukenných kabátech se dívají jen proto, že někde okounět musí, a trhovkyně, ty ruské mladice, sem pospíchají po čichu, poslechnout si, co zrovna lidé přetřásají, a podívat se, co si prohlížejí.

V té době se před krámkem bezděky zastavil mladý malíř Čartkov, který šel náhodou kolem. Starý plášť a nenápadný oblek svědčily o tom, že je to člověk, který se obětavě věnuje své práci a nemá kdy starat se o své ustrojení, jež mívá pro mladé lidi vždycky jakousi záhadnou přitažlivost. Zastavil se před krámkem a nejdřív se v duchu usmál těm šeredným obrazům. Potom začal mimoděk přemýšlet. Nepřipadalo mu nijak divné, že si prostí ruští lidé tak rádi prohlížejí ty Jeruslany Lazareviče, vyžírky a ochlasty i Fomu a Jerjomu; vždyť tyto náměty vídali kolem sebe a rozuměli jim. Ale kdo bude kupovat ty křiklavé, ošklivé olejové mazanice? Kdo stojí o ty vlámské venkovany, o ty červené a modré krajinky, které se tváří jako vysoké umění, a zatím umění jen hluboce urážejí? Ty obrazy rozhodně nevypadaly na to, že by je malovalo dítě samouk, jinak by z nich při vší hrubé karikaturnosti muselo vyzařovat silné zaujetí. Ale tady byla jen omezenost, bezmocná, stařecká netalentovanost, která se bez sebemenšího práva přiřadila k umění, zatímco její místo bylo mezi sprostými řemesly, netalentovanost, která však věrna sama sobě vnesla i do umění své řemeslo. Tytéž barvy, táž manýra, táž zběhlá, navyklá…