Petrohradské povídky

Plášť

Na ministerstvu…, lépe však bude neuvádět, na kterém ministerstvu. Není větších netýkavek nad všechna ta ministerstva, pluky a kanceláře, zkrátka všelijaká ta úřední místa. Dnes už si kdekdo myslí, že v jeho osobě je uráženo celé lidstvo. Zrovna nedávno prý si podal stížnost jeden policejní kapitán, nepamatuji se už z kterého města, a v ní prý jasně dokazuje, že státní nařízení upadají v nevážnost a jeho posvátné jméno se bere do úst zcela zbůhdarma. Na důkaz toho přiložil ke stížnosti ohromný špalek jakéhosi románu, kde se co deset stránek vyskytuje policejní kapitán, místy dokonce ve zcela podnapilém stavu. A tak abychom se vyhnuli různým nepříjemnostem, nazveme raději ministerstvo, o kterém je řeč, jedním ministerstvem. Tak tedy na jednom ministerstvu pracoval jeden úředník; ten úředník nepatřil zrovna k těm důležitým, byl malý, mírně poďobaný a mírně nazrzlý, i napohled poněkud krátkozraký, s menší lysinou nad čelem, s vráskami po obou tvářích a s pletí tak říkajíc hemoroidního odstínu. Jakáž pomoc! Za to může petrohradské podnebí. Co se týče hodnosti úřední (neboť úřední hodnost se u nás musí uvádět především), byl tím, čemu se říká věčný titulární rada, o němž se, jak známo, už něco navtipkovali a našpičkovali různí spisovatelé, kteří mají chvályhodný zvyk brát si na mušku ty, co se nemohou bránit. Ten úředník se jmenoval Botičkin. Z tohoto příjmení je vidět, že kdysi vzniklo od slova bota, ale kdy, v které době a jak se to stalo, o tom není nic známo. Otec, děd, ba i švagr, prostě všichni Botičkinové chodili v holínkách a jen si je dávali třikrát do roka podrazit. Jinak se ten úředník ještě jmenoval Akakij Akakijevič. Čtenáři snad bude to jméno připadat poněkud zvláštní a nezvyklé, ale věřte, že je nijak nehledali a že jednoho dne nastaly okolnosti, že mu prostě jiné jméno dát nemohli; stalo se to následovně. Akakij Akakijevič se narodil v noci na 23. březen, neklame-li mě paměť. Nebožka matička, manželka úředníka a z duše dobrá žena, pojala úmysl dítko pokřtít, jak se sluší a patří. Ležela ještě na lůžku proti dveřím, po pravici jí stál kmotr Ivan Ivanovic Jeroškin, výtečný muž, přednosta kanceláře v senátě, a kmotra Arina Semjonovna Bělobrjuškovová, manželka policejního strážmistra a žena vzácných vlastností. Rodičce dali na vybranou tři jména, ať řekne, které se jí líbí: Mokkij, Sossij, anebo dát dítku jméno podle mučedníka Chozdazata. „Ba ne, to jsou tuze divná jména,“ řekla nebožka matička. Aby jí vyhověli, rozevřeli kalendář na jiném místě; zase tam byla tři jména – Trifilij, Dula a Varachasij. „To je kříž,“ pravila stará matka, „co je mi tohleto za jména; namouvěru, v životě jsem to neslyšela. Takhle ještě Varadat nebo Varuch, ale Triffilej a Varachasij?!“ Obrátili ještě jednu stránku a bylo tam: Pavsikachij a Vachtisij. A tak stará matička řekla: „Už vidím, že je mu to souzeno. A když je to tak, ať se radši jmenuje jako jeho otec. Otec je Akakij, ať je syn taky Akakij.“ A tak vznikl Akakij Ak…