Petrohradské povídky

II

Řada kočárů, drožek a bryček stála před hlavním vchodem domu, v němž se konala aukce pozůstalosti jednoho z těch bohatých milovníků umění, kteří celý svůj život prožili v sladkém snění, „pohříženi ve hry a milkování“, nezaviněně prosluli jako mecenáši a pak kvůli tomu prostomyslně rozházeli milióny, nahromaděné jejich přičinlivými otci a často též vlastní pilnou prací. Takoví mecenáši, jak známo, dnes už neexistují a naše XIX. století má už dávno fádní podobu bankéře, který se těší ze svých miliónů jen ve formě číslic na papíře. Dlouhý sál byl plný nejrozmanitějších návštěvníků, kteří se sem slétli jako dravci na nepohřbené tělo. Byla zde celá flotila ruských kupců ze staré tržnice, ba i z vetešnického trhu, v dlouhých modrých evropských kabátech. Stáli zde a tvářili se teď jaksi sebejistěji, volněji, bez té přehnané úslužnosti, která je tak nápadná na ruském kupci, když je doma v krámě před zákazníkem. Tady se chovali docela nenuceně, přestože v sále bylo mnoho aristokratů, před nimiž by jinde byli ochotni zametat poklonami prach, přinesený na vlastních botách. Zde si nekladli žádné zábrany a bez okolků ohmatávali knihy a obrazy, aby zjistili jakost zboží, a směle přepláceli ceny, vyhnané hraběcími znalci. Bylo zde mnoho návštěvníků, bez nichž se žádná aukce neobejde, kteří jsou každý den místo oběda na dražbě; byli zde aristokraté, kteří považují za svou povinnost nepropást jedinou příležitost k rozmnožení svých sbírek a kteří nemají mezi dvanáctou a jednou hodinou nic jiného na práci; a konečně tu byli urození pánové, jejichž šaty i kapsy jsou velmi chudé a kteří se sem dostavují denně bez jakýchkoli zištných úmyslů, jedině proto, aby se podívali, jak to dopadne, kdo bude dávat víc, kdo méně, kdo koho přeplatí a co komu zůstane. Mnoho obrazů zde bylo jen tak pohozeno mezi nábytkem a knihami s iniciálami dřívějšího majitele, který možná nikdy ani nepocítil chvályhodnou touhu do nich nahlédnout. Čínské vázy, mramorové stolní desky, nový a starý nábytek oblých linií, s listovím, sfingami a lvími tlapami, zlacený i bez pozlátka, lustry, olejové lampy – to všechno tu bylo nahromaděno v naprostém neladu, docela jinak než v obchodech. Celek tvořil jakousi chaotickou změť uměleckých děl. Ostatně pocit, jaký člověk má na aukci, je vůbec strašný; všechno tu připomíná pohřeb. Síň, v níž se aukce koná, bývá vždy jaksi setmělá, okna jsou zatarasena nábytkem a obrazy a světlo jimi jen skoupě proniká dovnitř; ticho, mlčenlivé tváře a pohřební hlas vyvolávače, který tu poklepává kladívkem a zpívá panychidu ubohým uměleckým dílům, jež se zde tak podivně sešla – to všechno jako by ještě zesilovalo zvláštní, nepříjemný dojem.

Aukce byla zřejmě právě v nejlepším. Celá skupina slušně vypadajících lidí stála natlačena v houfu a čehosi se o překot domáhala. Odevšad bylo slyšet jen: „Rubl, rubl, rubl,“ a vyvolávač nestačil opakovat nabízenou cenu, která už vzrostla na čtyřnásobek ceny původní. Všichni tito lidé horečně usilovali o portrét, který nem…