Škola žen

JEDNÁNÍ PÁTÉ
VÝSTUP PRVÝ

Arnolf, Alain, Georgetta.

Arnolf

Co, bídní zrádcové, jste to jen udělali?

Alain

Všech vašich rozkazů jsme stále byli dbalí.

Arnolf

Za tuto výmluvu se marně chcete skrýt;
já dal jsem rozkaz přec jej zbít, ne zavraždit;
vy pouze na záda jste mlátiti ho měli,
a zatím na hlavu snes příval ten se celý.
Mne rukou neblahou tu osud znova drtí.
Co jenom počnu si, až zví se o té smrti?
Teď jděte. Střežte se však slova říci jen,
ten rozkaz nevinný že mnou byl udělen.

(Sám.)

Už dní se. Třeba teď sám s sebou radu bráti,
jak v tomto neštěstí se nejlíp zachovati.
Co ze mne bude jen? Co otec řekne jeho,
až náhle dozví se, co stalo se tu zlého?

VÝSTUP DRUHÝ

Horace, Arnolf.

Horace (stranou)

Chci zřít, kdo je to as a rozhlédnout se všady.

Arnolf (myslí, že je sám)

Zda jsem kdy předvídal…

(Vrazí do Horace, kterého nepozná.)

                                                Kdo, prosím, je to tady?

Horace

Vy, pane Arnolfe?

Arnolf

                                   Tak jest. A vy?

Horace

                                                                Horace.
K vám právě jíti chci, bych o cos prosil vás.
Tak časně venku už!

Arnolf (tiše, stranou)

                                        Jak hrozný zmatek to je!
Či očarován jsem? Mne smysly klamou moje?

Horace

Teď právě z velkého jsem nebezpečí vyváz,
a bohu děkuji, že v cestu seslal mi vás
teď právě, ve chvíli, kdy říci už vám mohu,
že všechno zdařilo se dobře, díky bohu,
ba zdařilo se tak, jak nečekal jsem zcela,
dík oné příhodě, jež všechno zmařit měla.
Jak mohl zvědět to, mně ovšem známo není,
na dnešní kterak noc jsme spolu umluveni;
leč když jsem téměř byl už samým pod oknem,
tu lidi vidím dva, již rychle běží sem,
a oba holemi se na mne vrhli spolu;
mně noha uklouzla a zřítil jsem se dolů,
a tento s hůry pád, ač potlučen jsem byl,
ran dvacet nejméně mi přec jen uspořil.
Ti lidé — žárlivec byl jistě jeden z nich —
v tom pádu viděli jen účin holí svých.
Když po té bolesti a po tom namáhání
jsem ležel na zemi a nehýbal se ani,
tu domnívali se, že byl jsem ubit jimi
a oba zdáli se být velmi zděšenými.
V tom tichu noci moh jsem šepot slyšet každý,
i to, jak navzájem se viní z této vraždy,
jak, jsouce bez světla, svůj proklínali osud,
a každý na mne sáh, zda nežiji snad posud.
V té husté noční tmě, to uvěříte rád,
mi těžkým nebylo si na mrtvého hrát.
Pak oba zděšeni se dali na útěk.
Já, chtěje odejít, že vstanu, jsem si řek,
když sama Anežka, jež polekána byla
mou smrtí zdánlivou, sem ke mně přikvačila,
neb celé rozmluvě, jak nade mnou se dála,
své uši zbystřujíc, tam v okně naslouchala,
a nejsouc hlídána, v tom zmatku velikém
ze svého obydlí pak snadno sběhla sem.
Je těžko líčit vám tu radost, kterou měla,
když živoucího zas mne před sebou tu zřela.
Jak říci vám to jen? Chce zanechati všeho
a chce být poslušna jen hlasu srdce svého;
o návratu svém sem už slyšet nechtíc ani,
v mé ruce vložila svůj osud bez váhání.
Teď, prosím, posuďte, neb vyslech jste již dosti,
kam onen blázen ji hnal svojí prohnaností,
a v jaká dostati se mohla nebezpečí,
má kdyby nebyla nad jeho láska větší.
Já láskou čistou však a ryzí rád ji mám,
než bych ji opustil, radš život za ni dám;
vždyť sudby nejkrasší je hoden půvab její,
a nic už na světě, smrt pouze vyrve mně ji.
Však hněvu otcova, jejž předvídám, se bojím,
ač doufám, časem že jej přece upokojím.
Ty sladké půvaby když svými budu zváti,
chci vším se spokojit a všemu vzdor…