Škola žen

VÝSTUP ŠESTÝ

Arnolf, Anežka.

Arnolf

                                         To procházka je hezká.

Anežka

Ba hezká.

Arnolf

                   Krásný den.

Anežka

                                           Ba.

Arnolf

                                                   Nového co dneska?

Anežka

Mně scípla kočička.

Arnolf

                                     To škoda. Nechte být!
Jsme všichni smrtelní; z nás každý musí jít.
Když jsem byl na venku, zda nebylo tu deště?

Anežka

Ne.

Arnolf

        Nudila jste se?

Anežka

                                    Já nudy neznám ještě.

Arnolf

Těch devět, deset dnů zda jakás práce byla?

Anežka

Šest košil, zdá se mi, a čepců šest jsem šila.

Arnolf (po krátkém přemýšlení)

Svět, drahá Anežko, je věcí zvláštní zcela!
Hle, každý pomlouvá a každý klepy dělá!
Mně řekli sousedé, že neznámý muž mladý,
do domu přicházel, když já jsem nebyl tady;
že jeho trpěla jste pohledy i řeči.
Však hned tak nevěřím, co řeknou ústa něčí,
a vsadit bych se chtěl, že výmysl to smělý…

Anežka

Ach, nesázejte se, vše prohrát nechcete-li!

Arnolf

Jak! Pravda to, že muž…?

Anežka

                                                Tak, pravda, pravím vám,
on od nás nehýbal se téměř, přísahám.

Arnolf (tiše, stranou)

To přímé doznání, v němž tolik upřímnosti,
o její nevině by svědčilo mi dosti.

(Nahlas.)

Mně zdá se, Anežko, že rozkaz jsem vám dal,
jímž zhlédnout někoho jsem přísně zakázal.

Anežka

Tak jest, já zřela ho; proč, nevíte však jistě;
vy byste jinak však nejednal na mém místě.

Arnolf

Snad. Onu historku mi vypravujte šíře.

Anežka

Je velmi podivna a není skoro k víře.
Tam na balkoně jsem si s prací svojí sedla,
vtom muže mladého tu pod stromy jsem shlédla;
byl hezky urostlý, a zrak když vznesl ke mně,
on velmi hluboce a s úctou klaněl se mně;
by říci nemohl, že nezdvořilou jsem,
já odpověděla jsem rovněž úklonem.
Hned na to vidím však, že znova se mi klaní;
tu novou úklonu mu vracím bez váhání,
a třetí poklonou když zas mi odvětí,
tu musím po třetí se jemu klaněti.
Tak chodí sem a tam, a vždycky poslat umí
jda mimo, novou vždy a krásnou poklonu mi;
a já, jež pohyby jsem jeho sledovala,
vždy zase poklonou jsem odpověď mu dala;
a tímto způsobem by bylo šlo to stále,
noc kdyby nebyla v to padla nenadále;
já neustoupila, by snad si nemyslil,
že více nežli já on zdvořilým by byl.

Arnolf

Nu dobře.

Anežka

                    Druhý den, já přede dveřmi byla,
když jakás stařena mne takhle oslovila:
„Mé dítě, kéž by bůh vám požehnání dal
a při všech půvabech vás dlouho zachoval!
Však proto nedal vám těch krásných těla tvarů,
by zneužila jste snad jeho božských darů;
vy vězte, zranila jste srdce do krvava,
jež svojí bolesti už dneska průchod dává.“

Arnolf (stranou)

Oh! Bába proklatá a satanáše žena!

Anežka

Já kohos zranila? Dím všecka udivena,
— Tak, praví, zranila, a přetěžká to rána.
Vy přece z balkonu jste zřela toho pána.
— Ach, jaká příčina, dím, vše to zavinila?
Snad na něj v myšlenkách jsem něco upustila?
— Ne, řekla, zranila jej očí vašich střela,
ve vašich očích jen ta nemoc původ měla.
— Což, řeknu zdivena, je v mojích očích cosi
tak zlého, proboha, že lidem zkázu nosí?
— Ó, ano, vece mi, smrt snadno mohou dát,
vždyť tají v sobě jed, jejž nemůžete znát.
Lze jedním slovem řic’, ten ubožák že chřadne,
dí stará soucitně, a pomoci-li žádné
se nedostane mu pro vaši bezcitnost,
je nejvýš ve dvou dnech už chladné země host.
— Můj Bože! pravím jí, mně v duši bolest padá,
jak mám mu pomoci a čeho jen si žádá?
— Mé dítě, odpoví, jen to chce obdržeti,
by mohl vidět vás a s vámi rozprávěti,
neb jedině váš zrak má ještě na to sil,
by nemoc vyléčil, již sám mu způsobil.
— Ach, ráda, pravím jí; když tak je tedy tomu,
on může kdykoli do mého přijít domu.

Arnolf (stranou)

Ach! čarodějnice a travičko ty duší,
nechť peklo splatí ti tvůj soucit, jak se sluší.

Anežka

Jak jen mne uviděl, hned uzdravil se zcela.
Teď řekněte mi sám, zdali jsem pravdu měla?
Jak po všem tom jen bych to svědomí mít mohla,
jej umřít nechala a jemu nepomohla?
Já, která soucitem k všem trpícím tak plane,
a jež přec opláče i kuře zařezané!

Arnolf (tiše, stranou)

To všechno nevinné je duše její částí;
jen mému vzdálení zde vinu nutno klásti,
že bez dozoru jsem ctnost její nechal tady
na svůdce nemysle a lstivé jejich spády.
Však šibeničník ten — to strach mi dělá stále —
as při hře nezůstal; on šel v svých plánech dále.

Anežka

Co je vám? Rozbručen jste trochu, pokud zřím?
To jsem vám řekla tu, snad bylo něčím zlým?

Arnolf

Ne. O těch pohledech mi vyprávějte dál,
a při svých návštěvách jak k vám se zachoval.

Anežka

Ach! Kdyby věděl jste, jak štěstí vzplanul jasem,
a uzdraven byl hned, jak na něj pohlédla jsem.
Pak dal mi dáreček, tož krásnou kazetu,
a zlatem zahrnul Alaina, Georgettu;
oh, rád byste ho měl a říkal jak my sami…

Arnolf

Nu ano. Ale co jen dělal, sám jsa s vámi?

Anežka

Jen stále přísahal, že nad vše miluje mne,
a věci říkal mi tak ušlechtilé, jemné,
že žádné srovnání jich nikdy nevystihne;
když jeho sladký hlas kol uší se mi mihne,
mne zcela pronikne a nitro moje schvátí
cit jakýs podivný, jejž nevím, kterak zváti.

Arnolf (tiše, stranou)

Ó, zlá to zvídání tajemství osudného,
kde zkoušející jen to dozví se, co zlého.

(Nahlas.)

Když sladce mluvil tak a líbezně se choval,
zda někdy také snad se s vámi miliskoval?

Anežka

Ó, často! Za ruce mne bral i za ramena,
a celoval mi je, mělť ústa neznavená.

Arnolf

A cosi jiného, Anežko, nevzal vám?

(Vida ji zaraženou.)

Uf!

Anežka

        On mně

Arnolf

                         Co?

Anežka

                                  Vzal…

Arnolf

                                                Eh!

Anežka

                                                       Vzal…

Arnolf

                                                                    Prosím?

Anežka

                                                                           …