Sganarelle

Sedmnáctá scéna.

Sganarelle.

SGANARELLE: Kéž nebe navždycky ji chrání všeho zla! Hleďme, ta dobrota! Hned by mne pomstít šla. A věru, když i ji mé neštěstí tak zlobí, to dává příklad mně, co dělat patřilo by. Tak hrozné urážky, jak utržil jsem dnes, by bez muknutí leda jelimánek snes. Teď honem za lotrem, mu splatit za tu ránu, ukažme odvahu a pomstěme svou hanu. Však on vám zajde smích, vy jeden hulváte, a na pokojí nám už ženy necháte. (Udělá několik kroků a vrátí se) Jen, prosím, pomalu; když jeho tvář se zkoumá, ten chlap snad horkou a duši sveřepou má; je drzý bez mezí a lehce by to sved, že, když mně zřídil čelo, natřel by mi hřbet. Já mírumilovných si lidí vážil vždycky a cítit nemohu ten národ cholerický, nemlátím nikoho, bych nebyl mlácen sám, a holubicí spíš já ctností vynikám. Však čest má velí mi, že musím absolutně se cítit uražen a mstít a bít se nutně. No, když mou čest to baví, ať si velí dál, když sama nehne, proč bych já se za ni pral? Mám dělat hrdinu a cítit, kterak vniká mně do panděra sprostě namířená dýka, a když pak o mém skonu zví svět vezdejší, ó, rci mně, milá cti, zda budeš tučnější? Jeť rakev trudný pobyt, vše tam vezme újmu, a je tam nezdravo, když bojíme se průjmu. Já myslím, když to vše tak zvážím dokola, líp je být paroháč než třeba mrtvola. Copak to bolí snad? Je po tom noha chromá? Zkazí to krásný zjev, či jiný oučin to má? Spral kat, kdo vynalez‘ pro tohle trápit se a tuhle představu nám vsadil v palice, že čest…