Sganarelle

Šestnáctá scéna.

Sganarelle, Célie, jež z okna vidí, jak Lélio odchází.

SGANARELLE (sám): Už je to z něho venku zřetelně a hned. Ten výrok podivný tak docela mne splet, jakoby parohy v ten ráz mně lezly z hlavy. (Dívaje se směrem, kudv Lélio odešel) I jděte, to přec nejsou žádné slušné mravy!

CÉLIE (stranou, vstupujíc): Jak, byl to Lélio, jehož jsem shlédla tu? Jak to, že nevím nic o jeho návratu?

SGANARELLE (nevidí Célie): – O přešťastný to los, tak krásnou ženu mítí! – To byste koukali, jak nešťastným se cítí, kdo má tu bídníci, a jak mu, jářku, je, když ona rouhavě se s jiným milkuje. A já, já důkaz mám a vlas mu nepokřivím, jen ruce založím a zjeveně naň civím, já bačkora! Já měl mu aspoň klobouk vzít, praštit ho kamenem čí plášť* mu pošpinit, a na sousedy měl jsem křičet ze vší síly, by lupiči mé cti mým jménem namlátili. (Zatím Célie jde blíž a čeká, až ho přejde zlost, aby mohla promluviti)

CÉLIE (ke Sganarellovi): Pán, který před chvílí se blížil, pane, k vám, a s vámi hovořil, jak to, že je vám znám?

SGANARELLE: Já, paničko, ho neznám, jejej, zrovna opak, to žena má ho zná.

CÉLIE: A co vás pohnulo tak?

SGANARELLE: Ach, neodsuzujte můj nečasový žal, a přejte, do syta bych teď se vyplakal.

CÉLIE: A co vás uvedlo v tak zvláštní pobouření?

SGANARELLE: Jestli se soužím, pro chlup kočičí to není, a rád bych uviděl, kdo jiný radost má, když je v tom zrovna tak, jako jsem právě já. Manželů nešťastných zde vzor jste uviděla: neb o čest okradli chudáka Sganarella. Ale to není vše, že zkazili mou čest, vždyť i má reputace ohrožena jest!

CÉLIE: Jak to?

SGANARELLE: Ten panáček, má paní, ať to víte, parohy nasadil mi, jestli dovolíte; a já dnes uviděl vlastníma očima ty tajné pletichy, co s ním má paní má.

CÉLIE: Jak, ten, kdo právě teď – –

SGANARELLE: Ten příčinou je všeho, on miluje mou choť, tak ja…