Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola čtrnáctá

Pokračuje se o příhodách Lesního rytíře.

Mezi všelikou rozmluvou, jižto vedli D. Quijote a Lesní rytíř, dí historie, že Lesní pravil D. Quijotovi: Konečně, pane rytíři, rád bych, abyste věděl, kterak můj osud či spíše mé vlastní ustanovení přimělo mne k tomu, bych se zamiloval do nevyrovnané Kasildeje de Vandalia. Nazývám ji nevyrovnanou, poněvadž není podobné ani zrůstem těla, ani zevnějškem postavy ani slíčností. Tato Kasildea tedy, jak pravím, zplatila mé dobré úmysly a služné tužby tím, že mne, jako Herkula macecha, do mnohých a rozličných nebezpečenství přivedla slibujíc mi na konci jednoho i druhého to, co jsem doufal. Takovým způsobem vykonal jsem nesčíslných činů, aniž vím, který má být poslední, jenž by konec položil mým šlechetným tužbám. Jednou mne poslala, abych na souboj vyzval onu pověstnou obryni Sevillskou, Giralda zvanou, ana jest tak statná a silná jako z mosazu, a nejobratnější a nejpohyblivější ženštinou na světě slouti může, aniž by se s místa hnula. Já přišel, spatřil ji a zvítězil i přiměl jsem ji k stání jako tyčku, poněvadž přes týden vál jen severní vítr. Podruhé poručila mi, abych zvážil ty starodávné a velikánské Guisandské býky z kamene, práce to spíše k utýrání nádenníka než rytíře. Jindy zase přikázala mi vrci a pohroužiti se do propasti Cabrerské, neslýchané to a pošetilé nebezpečenství, a přinesti podrobnou zprávu o tom, co se nachází v této tmavé hlubině. Dokázal jsem stání Giraldy, zvážil jsem býky Guisandské, vrhl jsem se do propasti a na světlo jsem vyvedl tajnosti prohlubně, a naděje moje zůstaly mrtvé a mrtvé její rozkazy a pohrdání živé a živé. Konečně nařídila mi posléz, abych prosel všecky provincie španělské a přiměl všecky dobrodružné rytíře, jižto se v nich potulují, k vyznání, že ona jest krásou nejpřednější mezi všemi co jich žije, a já že jsem nejstatečnějším a nejzamilovanějším rytířem na světě. Z rozkazu toho prošel jsem větší část Španělska a přemohl jsem mnohé rytíře, kteří se odvážili odporovat mi; avšak čeho si nejvíce cením a vážím, jest, že jsem v souboji přemohl onoho proslaveného rytíře D. Quijota de la Mancha a přinutil ho vyznati, že Kasildea jest sličnější než jeho Dulcinea. Tímto jediným vítězstvím počítám, že jsem přemohl všecky rytíře na světě, poněvadž tento D. Quijote, o němž mluvíme, zvítězil nade všemi, a přemohl-li jsem ho já, přenesla se a přešla jeho sláva, jeho pověst, jeho čest na osobu mou;

Vítěz tím zajisté slavnější,
čím jest přemožený čestnější.

A již na můj vrub se vypravují a moje jsou ty nesčíslné hrdinské skutky řečeného D. Quijota.

D. Quijote s podivením poslouchal Lesního rytíře a chtěl mu tisíckráte říci, že lže, ano již i na jazyku měl: lžete, avšak zdržoval se co mohl, aby jej přiměl přiznati se ke lži vlastními ústy. Řekl mu tedy klidně: Že jste, Vaše Milosti, pane rytíři, přemohl velmi mnoho dobrodružných rytířů španělských, ano i rytířů celého světa, o tom nepochybuji; že byste ale byl zvítězil nad D. Quijotem de la Mancha, to beru v pochybnost, leč by to byl někdo jemu podobný, ač jich jest málo, kteří by se mu podobali.

Proč bych nezvítězil? odtušil Lesní; jako že se nad námi nebe klene, bojoval jsem s D. Quijotem, překonal a přemohl jsem ho. Jest to muž vysokého zrůstu, hubených tváří, zažloutlé pleti, pološedých vlasů, s nosem orličím a trochu křivým, dlouhých, černých a svislých vousů, má na cestách svých jméno rytíře truchlivé podoby a za zbrojnoše venkovana, Sancho Panza zvaného, tiskne hřbet a uzdou řídí pověstného oře, Rocinanta řečeného, a konečně za velitelku vůle své má jakousi Dulcinei del Toboso, druhdy Aldonza Lorenzova jmenovanou, jakož já svou, místo jmena Kasilda rodem z Andalusie, zovu Kasildeí de Vandalia. Jestliže všecky tyto důkazy nestačí k dosvědčení mé pravdy, tu jest můj meč, který zjedná mi víry i u nevěřícího.

Utište se, pane rytíři, ozval se D. Quijote, a poslechněte, co Vám řeknu. Vězte, že onen D. Quijote jest mým nejlepším přítelem na světě a sice tak, že mohu jej nazvati svou druhou osobou a že podle znamení, která jste mi o něm podal tak zevrubně a určitě, nemohu jinak mysliti, nežli že jste ho přemohl. Z druhé strany ale vidím vlastníma očima a přesvědčuji se vlastním hmatem, že to nijakým způsobem nemůže býti tentýž, leda by někdo, poněvadž má mnoho nepřátelských kouzedlníků, a zvláště jednoho, jenž ho ustavičně pronásleduje, podobu jeho na sebe vzal a přemoci se nechal, aby ho o pověst připravil, které si nad vznešeným rytířstvem u veškerém známém světě svým proslavením zjednal. Na důkaz toho vězte, že tito kouzedlníci a odpůrcové jeho jedva přede dvěma dněmi proměnili postavu a osobu sličné Dulcinee del Toboso na vesničanku škaredou a nízkou, a takovým způsobem přetvořili též D. Quijota. Nestačí-li ale vše to k dokázání pronesené pravdy, stojí tu D. Quijote sám, jenž ji provede svou zbraní pěšky neb na koni, aneb kterýmkoli způsobem se Vám líbí.

Při těch slovích vzchopil se a vložil ruku na meč očekávaje, jak se Lesní rytíř rozhodne. Ten ale hlasem rovněž klidným odpověděl řka: Kdo rád platí, nezdráhá se dáti zástavu, a kdo Vás, pane D. Quijote, jednou přemohl přetvářeného, může doufati, že nad Vámi zvítězí ve Vaší vlastní podstatě. Poněvadž ale nesluší se, aby rytíři své branné věci vyřizovali po tmě jako zákeřníci a loupežníci, počkejme až do dne, aby slunce vidělo činy naše. Výminkou a úmluvou boje našeho budiž, že přemožený má přijmouti vůli vítěze a činiti své, čeho onen žádati bude, s tím doložením, že ustanovení ta rytíře budou důstojná.

Jsem docela spokojen s tou výminkou a úmluvou, doložil D. Quijote.

Na to šli hledat svých zbrojnošů a našli je chrápající v tomtéž stavu, v němž je přepadlo spaní. Zbudili je a nařídili jim, aby připravili koně, poněvadž prý na úsvitě budou míti krvavý a nestejný souboj. Při té zprávě zarazil a chvěl se Sancho Panza, obávaje se o zdraví svého pána pro statečné činy Lesního rytíře, o nichž slyšel vypravovat od zbrojnoše jeho. Avšak nemluvíce ni slova šli oba zbrojnoši hledat svých zvířa…