Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola padesátá šestá

O neobyčejném a nevídaném boji, který se stal mezi D. Quijotem de la Mancha a sluhou Tosilem při hájení dcery dueňy dony Rodriguezové.

Vévodští manželé nelitovali žertu provedeného se Sanchem Panzou udělením vladařství, dokonce když téhož dne přišel jejich dvornosta a vypravoval zevrubně téměř všecky řeči a skutky, které Sancho za oné doby pronesl neb vykonal. Konečně i skvěle líčil přepad ostrova, Sanchův strach a jeho odchod, z čehož nemalou měli zábavu.

Na to vypravuje historie, kterak přiblížil se den ustanoveného boje, a když vévoda opět a opět sluhovi svému Tosilovi byl dal navedení, kterak si má s D. Quijotem počínat, aby ho přemohl, aniž by jej usmrtil neb ranil, nařídil, by hroty s dřevcí sňaty byly, dokládaje D. Quijotovi, že křesťanství, jehož v úctě chová, nedovoluje, aby boj ten vedl se s nasazením a s takovým nebezpečím života, i by D. Quijote se spokojil, že mu volné bojiště ve svém území dovoluje, ač jedná proti příkazům svatého koncilia, jež takové souboje zapovídá; proto že nemá se vší přísností tak tuhý spor býti vyřízen. D. Quijote odpověděl Jeho Urozenosti, aby ustanovil věc, jak by se mu jen líbilo, a on že ve všem bude poslušen.

Strašný den se přiblížil a vévoda přikázal, aby na prostranství před hradem zřízeno bylo rozsáhlé lešení pro soudce boje a pro dueňy, matku a dceru právo vzývající. Ze všech vůkolních osad a vesnic shromáždilo se nesčíslné množství lidstva podívat se na nový ten boj, o němž ani živí ani mrtví v této krajině nikdy byli neslyšeli aniž jej kdy spatřili.

První na kolbiště a do ohrady vstoupil obřadník, jenž změřil a prohlídl celé zápasiště, by na něm nebylo ničeho úskočného neb zastřeného, oč by některý klopýtnouti neb padnouti mohl. Zároveň vystoupily dueňy a posadily se na svá místa zastřeny jsouce závoji od hlavy až na prsa a nemalý zármutek prozrazujíce. D. Quijote stál již v ohradě. Nedaleko od ní s druhé strany roviny přicházel na mohutném oři, jenž zemí otřásal, statný sluha Tosilos s hledím spuštěným, zahalen v silné a lesklé brnění. Kůň jeho zdál se být fryzský, srsti byl brůnovité s rousinami nad kopyty. Statečný soupeř měl dobré navedení od vévody, pána svého, jak si má se statečným D. Quijotem de la Mancha počínati; taktéž mu připomenuto, že nižádným způsobem mu nesmí na živobytí uškoditi, alebrž že má co možno prvnímu sražení se vyhnouti by tím i vyhnul se nebezpečí smrti jeho, anaž nevyhnutelná byla, kdyby z plna a příma setkali se. Obejel kolbiště a přišed k místu, kde dueňy se nacházely, zastavil se a prohlížel si chvilku tu z nich, která jej za ženicha míti chtěla. Obřadník vyzval D. Quijota, jenž se na kolbiště byl už dostavil, a spolu s Tesilem tázal se dueň. souhlasí-li, aby právo jejich zastával D. Quijote de la Mancha. Přisvědčily a pravily, že za dobré, pravé a platné uznávají všecko, co by v té věci učinil. V tom přišel i vévoda s vévodkyní a umístili se na pavlanu nad ohradou, anaž obklopena byla nesčíslným lidstvem očekávajícím divadlo krutého, nikdy nevídaného zápasu. Výminkou soupeřův bylo, zvítězí-li D. Quijote, že soupeř jeho za manželku pojmouti musí dceru doňy Rodriguezové, bude-li ale přemožen, že soupeř prost bude žádaného slibu, aniž by mu bylo nějakého jiného zadostučinění dáti.

Obřadník rozdělil mezi ně slunce a vytknul každému stanoviště, odkud vyjeti mají. Zavzněly bubny, naplnil se vzduch zvukem trub, třásla se země pod kopyty ořů. tajil se duch v srdcích zírajícího zástupu, báli se jedni, doufali druzí očekávajíce dobrý neb zlý výsledek případu. Konečně poroučel se D. Quijote z hloubi srdce svého Pánu bohu a seňoře Dulcinei del Toboso čekaje na znamení skutečného útoku. Zatím náš sluha obíral se dokonce jinými myšlénkami nezanášeje se v duchu ničím jiným, než co ihned povím. Zdálo se mu, když se na svou odpůrkyni díval, že jest sličnější ženštinou, než jakou kdy spatřil, a malý slepeček, jemuž na této pouti obyčejně Milek říkají, nechtěl opomenouti příležitosti, anaž se mu k vítězství nad srdcem služebnickým vyskytovala, by je nezapsal do svého vítězoslavného seznamu. Přiblížil se tedy pěkně k sluhovi od nikoho nepozorován a vrazil ubohému dva lokte dlouhý šíp do levého boku, tak že mu srdce skrz na skrz prorazil. A mohl to učiniti bezpečně, poněvadž jest neviditelný a vniká i dostane se do srdce každému, aniž by na něm někdo zodpovídání za jeho činy žádal. Jak mile tedy znamení k útoku dáno bylo, nacházel se sluha náš v unešení mysle na sličnost dívky, anaž se stala velitelkou jeho svobody, a nevšímal si zvuku trouby. Jinak počínal si D. Quijote, jenž útokem hnal, jak mile…