Kapitola sedmdesátá třetí
O předvěstech, které potkaly D. Quijota při vchodu do vsi a jiných příbězích, které této veliké historii ozdoby a váhy dávají.
Když přiblížili se ku vsi, jak Cide Hamete vypravuje, spatřil D. Quijote, kterak se na mlatech této osady hádají dva chlapci a druh druhu praví: Nenamáhej se Periquille, nespatříš ji jaktěživ. Slyše to D. Quijote obrátil se k Sanchovi: Slyšíš, příteli, co ten hoch řekl: nespatříš ji jaktěživ? — Dobře tedy, co na tom, řekl-li to chlapec, odpověděl Sancho. — Co? odvětil D. Quijote; nevidíš, vztáhnu-li tato slova k sobě, že znamenají, kterak Dulcinei nikdy více nespatřím? Sancho mu chtěl odpověděti, našel ale překážku vida, jak polem utíká zajíc, jejž mnoho chrtů a lovců stíhalo. Strachem utekl a skryl se ušák šedouši mezi nohy. Sancho jej pouhou rukou chytil a podával D. Quijotovi, jenž ustavičně opakoval: Malum signum, malum signum; zajíc utíká přes cestu, chrti ho stíhají, Dulcinea se neukáže. — Jste divný pán, vece Sancho; dejme tomu, že zajíc ten jest Dulcinea del Toboso a ti chrti, co ji stíhají, že jsou zlořečeni kouzedlníci, kteří ji proměnili na vesničanku. Ona utíká, já ji chytím a vložím do rukou Vaší Msti, Vy ji držíte ve svém náručí a milkujete se s ní. Jaké jest to zlé znamení, jakou zlou předvésť možno si z toho vzíti?
Ti dva svárliví kluci přiběhli se podívat na zajíce a Sancho se jednoho z nich tázal, proč se hádali, načež dáno mu za odpověd, proč mezi nimi pravíno, že ji jaktěživ nespatří, poněvadž prý mu druhý chlapec vzal klícku s cvrčky, kterou mu nikdy více vrátiti nechtěl. Sancho vzal z kapsy čtyři čtvrtrealy a dal je hochovi za klícku i vloživ ji D. Quijotovi do rukou pravil: Tu máte, pane, ty předvěsti zbortěny a zrušeny, kterým jest do běhu našeho života, jak já hloupý člověk si myslím, asi tolik, jako nám do loňského mračna, a dobře-li se pamatuji, slyšel jsem od faráře v naší vsi, že nesluší se křesťanům a moudrým lidem všímati si takových malicherností. I Vy sám řekl jste mi to minule dávaje mi naučení, že jsou všickni křesťané pošetilí, kteří věšteb hledí. Netřeba tedy, abychom se při tom zastavovali, alebrž jděme dále a vstupme do vsi.
Přišli lovci, žádali za zajíce a D. Quijote jim ho dal; šli, a když měli do vsi vkročiti, potkali na loučce faráře z knihy se modlícího a bakaláře Carrasca. Potřebí jest připomenouti, že Sancho Panza přes šedouše a svazek zbraní za pokrývku nechal řízu z hrubého přediva ohnivými plameny pomalovanou, již na sobě měl v hradě vévodově, když Altisidoru z mrtvých křísil. Položil na ni nejvýše také čepici, tak že tím povstalo neobyčejné přetvoření a vystrojení, jakého kdy ve světě bylo na hovadě viděti. Farář i bakalář ihned oba poznali jdouce jim s otevřeným náručím vstříc. D. Quijote slezl s koně a vroucně je objal. Kluci, šibalové nezbytní, zpozorovali čepici na oslu a přiběhli se na ni podívat, při čemž jeden druhému pravil: Pojďte, hoši, a podívejte se na osla Sancha Panzy, je vystrojenější než Mingo a D. Quijotův kůň je hubenější než byl dříve.
Tak tedy obklopeni hochy a doprovázeni farářem a bakalářem dostali se do vsi, octli se před domem D. Quijotovým a zastali ve dveřích hospodyni s neteří jeho, k nimž se už novina o jejich příchodu byla donesla. Podobně dostala návěští Teresie Panzová, žena Sanchova, anaž rozcuchána a polou obnažena, za ruku vlekouc Sanchici, dceru svou, přišla uvítat muže. Nevidouc ho ale tak vyšňořena, jak si představovala, že by vladař vyhlížeti měl, pravila: Jak to přicházíš, muži? Zdá se mi, že jdeš pěšky a s otlačenýma nohama? Podobáš se spíše nesprávnému člověku než správci vladařství! — Mlč, Teresie, krotil ji Sancho; není všude slanina kde je rožeň, pojďme domů a uslyšíš své divy. Nesu peníze a to je hlavní věc; nabyl jsem jich svou přičinlivostí a neublížil jsem při tom nikomu. — Jen když neseš peníze, mužíčku, radovala se Teresie, ať jsi jich nabyl tak nebo jinak; neboť ať si jich získal jakýmkoli spůsobem, nového jsi ve světe nedokázal. Sanchica padla otci okolo krku a tázala se ho, nese-li jí také něco, ježto prý na něho čeká, jako na májový déšť. Při tom uchopila ho z jedné strany kol pasu a žena za ruku; dcera vedla osla a octli se ve svém příbytku zůstavivše D. Quijota doma v rukou neteře a hospodyně a ve společnosti farářově a bakalářově.
D. Quijote nevšímaje si ni okolností ni času v tomtéž okamžení odebral se s farářem a bakalářem do osamělé jizby a krátkými slovy vypravoval jim o své porážce a o vyjednaném závaz…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.