Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola sedmdesátá druhá

Kterak D. Quijote a Sancho do své vsi se dostali.

Celý ten den zůstali D. Quijote a Sancho v té vsi a téže hospodě očekávajíce noci; tento aby v šírém poli dokonal kajicný úkol svůj, onen aby dočkal se konce jeho, v němž i konec vlastní tužby spočíval. Tu přišel do hospody jakýsi pocestný jezdec se čtyřmi sluhy, z nichž jeden pravil onomu, jenž se pánem býti zdál: Zde může Vaše Mst, pane D. Alvare Tarfe, pro dnešek se uhostiti; hospoda zdá se být čista a čerstva. Slyše to D. Quijote vece Sanchovi: Slyš, Sancho, když jsem se obíral druhým dílem své historie, zdá se mi, že jsem vrazil na jméno D. Alvaro Tarfe. — Možná, odvětil Sancho; počkejme, až sleze, a pak se ho zeptáme. Rytíř slezl a hospodský vykázal mu při zemi, naproti síni D. Quijotově jizbu, jenž ověšena byla taktéž hrubými malovanými plátny jako světnice D. Quijotova. Nově přibylý rytíř vzal na se lehký oděv a vstoupiv do prostranného a čerstvého průjezdu, kde se D. Quijote procházel, tázal se ho: Kam ráčíte cestovat vzácný pane? Do vsi tu na blízku, kde jsem domovem, odpověděl D. Quijote. A kam Vy ráčíte se ubírati? — Já, pane, odvětil rytíř, jdu do Granady, svého rodiště. — Slavné to rodiště! odvětil D. Quijote, ale račte mi dobrotivě říci své jméno, neboť zdá se mi, že známost jeho jest mi důležitější než vlastně říci lze.

Jmenuju se D. Alvaro Tarfe, odpověděl cizinec, načež D. Quijote pokračoval: Nepochybně ráčíte být onen D. Alvaro Tarfe, jehož jméno tištěno jest v druhé části historie o D. Quijotu de la Mancha, nově tištěné a na světlo vydané jakýmsi novověkým spisovatelem.

Týž jsem, přisvědčil rytíř, a onen D. Quijote, hlavní osoba té povídky, byl nejpřednější přítel můj, a já jsem ten, který ho vypudil z domova jeho, či aspoň k tomu přiměl, aby přišel k rytířským hrám do Zaragozy, ku kterým jsem se dostavil. Zkrátka a se vší opravdovostí prokázal jsem mu mnohých přátelských služeb a zachránil jsem ho, že mu kat záda nevyprášil pro přílišnou opovážlivost jeho. — Řekněte mi, pane D. Alvare, podobám se poněkud onomu D. Quijotu, o němž jste se ráčil zmínit? — Nepodobáte zajisté, tvrdil příchozí, nižádným způsobem. — A onen D. Quijote, pravil náš, má při sobě zbrojnoše, Sancho Panza zvaného? — Ano, má, odpověděl D. Alvaro, i ač požívá pověsti, že jest velmi vtipný, neslyšel jsem nikdy, že by něco žertovného byl pronesl.

Tomu rád věřím, ozval se tu Sancho, protože býti vtipným není každému dáno; onen Sancho, o němž ráčíte mluvit, šlechetný pane, musí být nějaký hlupák, ničema a podvodník dohromady, poněvadž pravý Sancho Panza jsem já, jenž mívám vtipných nápadů více než má déšť kapek. Ne-li, nechť učiní Vaše Mst pokus a chodí se mnou asi rok na přesvědčenou, že se mi vtipy při každém kroku z úst sypou a to takové a v té hojnosti, že všecky své posluchače rozesměju, ač často sám nevím, co mluvím. A pravý D. Quijote de la Mancha, onen pověstný, statečný, důmyslný a zamilovaný, onen napravovatel křivd, onen ochrance opuštěných a sirotků, onen strážce vdov, onen usmrcovatel panen, onen, jenž má za jedinou velitelku nevyrovnanou Dulcinei del Toboso, jest tento zde přítomný pán, jenž jest i velitelem mým. Každý jiný D. Quijote a každý jiný Sancho Panza jest šalbou a bájkou.

Při sám, že tomu věřím! dokládal D. Alvaro, ježto jste několika slovy pronesl více vtipných věcí než druhý Sancho Panza v celých dlouhých řečech, co jsem jich slyšel. Má do sebe více žroutství než krasořečnictví, více bláznovství než vtipnosti. Myslím, že skutečně kouzedlníkům, jižto pravého D. Quijota stíhají, zachtělo se stíhati mě nepravým D. Quijotem. Nevím, co si o tom mysliti mám, ale troufal bych si na to přísahati, že jsem nepravého zůstavil v blázinci Toledském, aby se vyléčil, a nyní staví se tu přede mne jiný D. Quijote dokonce rozličný s mojím.

Nevím, vece D. Quijote, jsem-li pravý, avšak tolik říci mohu že nejsem nepravý, na důkaz toho račte uvážiti, pane D. Alvare Tarfe, že jsem jaktěživ v Zaragoze nebyl. Naopak, když mi řekli, že onen smyšlený D. Quijote má býti při rytířských hrách v onom městě, nechtěl jsem tam jíti, abych před světem odhalil jeho přetvářku, a proto schválně odebral jsem se do Barcelony, onoho středu zdvořilosti, přístřeší pocestných, útočiště chudých, rodiště statečných, mstitelište uražených, vděčného vzájemniště stálého přátelství, do sídla krásou jediného. Zkrátka, pane D. Alvare Tarfe, já jsem D. Quijote de la Mancha, tentýž, o němž pověst mluví, ne pak onen bídník, jenž neprávem chce užívati jmena mého a honositi se záměry mojimi. Žádám snažně Vaši Mst, poně…