Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola dvacátá osmá

O věcech, jichž, jak Benengali dí, čtenář zví, bude-li je bedlivě čísti.

Kdy hrdina dá se na útěk, odkryl zálohu, a moudrého muže jest šetřiti sebe k lepší příležitosti. Tato pravda osvědčila se při D. Quijotovi, jenž couvaje před zuřivostí lidu a před zlým úmyslem toho rozkvašeného zástupu poradil se s Vaňkem a nepomýšleje na Sancha ani na nebezpečenství, v němž jej zůstavil, na tolik se vzdálil, kolik se mu k bezpečnosti jeho vidělo býti potřebno. Sancho ubíral se za ním na příč leže, jak již praveno. Konečně k němu dorazil úplně jsa při sobě, a tu hned spadl k nohoum Rocinanta celý poděšen, zmalován a potlučen.

D. Quijote slezl prohlédnout mu rány, vida jej ale na celém těle zdráva v nemalém hněvu vece: Dals se velmi v nečas do hykáni, Sancho. Kde pak jsi slyšel, že by dobře bylo v domě oběšeného mluviti o provaze? Jaká harmonie kromě obuškové měla se ozvati při zvuku hykání? Děkuj Pánubohu, Sancho, že té požehnali klackem a nedali ti signum crucis šavlí.

Nejsem s to nyní Vám odpovídati, řekl Sancho, poněvadž se mi zdá, že mluvím zády; vsedněme a pojeďme odtud. Hykáni svému uložím mlčení, avšak nezamlčím, že dobrodružní rytíři se dávají na útěk a zůstavují své zbrojnoše jako žito zmláceny v rukou nepřátel.

Neprchl, alebrž couvl jsem, odpověděl D. Quijote, neboť věziž, že udatnost, nespočívá-li na základě opatrnosti, nazývá se třeštivostí, a zdar velkých činů ztřeštěnce připisuje se spíše šťastné náhodě než zmužilosti; pročež vyznávám, že jsem couvl avšak neprchl. Tím následoval jsem mnohých hrdin, jižto se zachovali k lepší příležitosti. Toho jsou historie plny, jichž nyní neuvodím, ježto tobě nepřispěji a mne nebaví.

Zatím seděl už Sancho na oslu podporován byv od D. Quijota, jenž taktéž na Rocinanta vsedl, a pomalu jeli k stromoví, jež se asi čtvrt míle před nimi objevovalo. Chvílemi vydával Sancho ze sebe hluboké vzdechy a bolestné steny, když pak se ho D. Quijote na příčiny tak trpkého nářku tázal, odpověděl, kterak od kříže až do posledního obratle u hlavy má takovou bolest, že jdou až mdloby na něho.

Příčinou té bolesti nepochybně jest, vece D. Quijote, že oklesek, jímž ti ránu dali, jsa dlouhý a tlustý, potřel ti celá záda, čímž tě i celá strana tak bolí, a kdyby tě obuch více byl zasáhl, byla by bolest tím větší.

Bůh tě svědek, zvolal Sancho, že mě Vaše Mst vytrhla z velkých pochybností a jasnými slovy mi je vysvětlila. U všech všudy! Byla příčina mé bolesti tak skryta, aby potřebí bylo říci mi, že mne bolí tam, kam obušek dopadl? Kdyby mne kotníky u nohou bolely, tu by bylo třeba hádati, proč mne bolí; že ale bolí mne zmalovaná místa, k tomu nebylo velkého proroctví zapotřebí. Věru, pane můj, cizího nebolí, a každým dnem nabývám přesvědčení, jak málo mi doufati lze ze společnosti s Vaší Mstí. Tenkráte nechal jste mne zmlátit a stokrát jindy necháte mě zase na prostěradle vzhůru vyhazovat jako ondy, a vlezli-li mi nyní na záda, skočí mi po druhé do očí. Mnohem lépe bych učinil, — jen že jsem hlupák a nevyvedu po čas života nikdy nic chytrého — kdybych se obrátil k ženě a dětem i živil a zaopatřoval je tím, co mi Bůh dáti ráčí, nechodě s Vaší Mstí na cestách bezcestných, pěšinami a dráhami, kde jich není, při špatném nápoji a horším pokrmu. Vezmeme na př. spaní; vyměř si, bratře zbrojnoši, sedm stop země, a chceš-li víc, vezmi ještě jednou tolik, máš na vůli, a natáhni se podle libosti. Kéž bych na popel spálena a v prach obrácena viděl toho, kdo první vymyslil dobrodružné rytířství, aneb aspoň onoho, kdo první chtěl býti zbrojnošem takových bláznů, jakými byli všickni někdejší dobrodružní rytíři. O nynějších ničeho neříkám, neboť je mám v úctě, poněvadž jste z nich a poněvadž vím, že rozumíte něco víc než sám ďábel, ať si mluví a myslí kdo chce co chce a jak chce.

Založil bych se s tebou, Sancho, řekl D. Quijote, že nyní, když mluvíš, aniž by ti kdo překážel, na celém těle nic tě nebolí. Mluv, synu můj, cokoli ti na mysl a na jazyk přijde; neboť náhradou za to, že tě nic nebolí, spokojím se nudností, jižto mi tvé opovážlivé řeči způsobují; chceš-li ale tak toužebně domů k ženě a dětem, uchovejž Bůh, abych ti v tom bránil. Máš moje peníze v rukou, spočítej, jak dávno tomu, co jsme se na tuto třetí výpravu vydali, a co bys každého měsíce vydělat mohl a musil, a vyplať se sám.

Když jsem sloužil u Tomše Carrasca, otce bakalářova, jehož Vaše Mst dobře zná, odpověděl Sancho, vydělal jsem si, kromě stravy, dva dukáty měsíčně; u Vás nevím, mnoho-li si mohu vyzískat, toliko mi známo, že zbrojnoš dobrodružného rytíře má více práce než čeledín u sedláka. Máť zajisté čeládka na vsi, byť i mnoho za dne pracovala, b…