Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola osmá

Vypravuje se o tom co se přihodilo D. Quijotovi, když šel navštívit svou seňoru Dulcinei del Toboso.

Budiž veleben všemohoucí Allah! di Hamet Benengeli na začátku osmé kapitoly. Budiž Allah veleben, opakuje třikrát a praví, že blahořečení to pronáší, vida, kterak D. Quijote a Sancho jsou na cestě i kterak čtenáři této utěšené povídky budou moci od té chvíle očekávati začátek hrdinských kusů a vtipů D. Quijota i zbrojnoše jeho. Praví, aby zapomněli minulých dobrodružství důmyslného rytíře a zrak svůj obrátili k budoucím, která nyní začínají se cestou Toboskou, jako předešlá počala se na nivách Montielských. A žádost jeho není velká naproti tomu, co slibuje; pokračujeť těmito slovy.

Sotva že D. Quijote a Sancho po odchodu Samsonově byli samotni, dal se Rocinante do ržání a šedouš do hykání, což od obou, rytíře i zbrojnoše, pokládáno za dobré znamení a za věštbu velmi šťastnou. Abych ale pravdu řekl, bylo to spíše sténání a hýkání šedouše než ržání koně, z něhož Sancho soudil, že štěstí jeho vznésti a vypnouti se má nad štěstí velitelovo. Předtucha ta zakládala se na jistém astrologickém hadačství, jemuž snad rozuměl, ač historie věc tu nevysvětluje. Toliko bývalo jej slyšeti, když klopýtl aneb upadl, kterak říkal, že neměl choditi z domu, poněvadž klopýtnutí neb upadnutí nic jiného neznamená, než roztrhání střevíců a potlučení žeber, i ačkoli hrubě chytrý nebyl, v tom se nemýlil.

D. Quijote uchopil se slova řka: Příteli Sancho, noc nám jde kvapem vstříc a máme s největší tmou co dělati, abychom zrána dostali se do Tobosa, kamž hodlám jíti dříve než se do nějakého dobrodružství pustím, abych tam dostal požehnání a příznivého svolení nevyrovnané Dulcinee. Svolením tím, doufám, zajisté vykonám a dovrším všecka nebezpečná dobrodružství, poněvadž nic na tomto světě nečiní dobrodružné rytíře statečnějšími než přízeň jejich dámy.

Já také tak myslím, odpověděl Sancho, avšak mám to za věc velmi nesnadnou, abyste, Vaše Milosti, mohl s ní mluviti jinak než stranou, a tím méně doufám, že budete od ní moci dostat požehnání, leč byste ji vysadil přes nádvorní plot, kde jsem ji poprvé spatřil, nesa jí list s novinami o ztřeštěných a bláznovských kusech Vaší Milosti, jež jste vykonal u prostřed pohoří Morenského.

Zalíbilo se ti mluviti o jakémsi nádvoří, Sancho? odvětil D. Quijote. Kdy a jak viděl jsi tu nikdy dosti nevelebenou ušlechtilost a slíčnost? Nemohla to býti než nějaká gallerie aneb síň aneb sloupová chodba, či jak se to jmenuje, nějakého nádherného a královského paláce.

To vše může být, vece na to Sancho, avšak mně to připadalo jako nádvoří, leda že by mne paměť opouštěla.

Přes to přese všecko tam půjdeme, odtušil D. Quijote, buď si to přes plot aneb oknem, štěrbinou nějakou aneb mezi tyčkami u zahrady, neboť každý paprslek, jenž ze slunce slíčnosti její padne mi do očí, roznítí mi rozum a posilní mysl tou měrou, že budu jediným a nevyrovnaným v moudrosti a statečnosti.

Zajisté, pane, pokračoval Sancho, když jsem já to slunce seňory Dulcinee del Toboso viděl, nebylo tak jasné, žeby mohlo vydávati nějakých paprslků, i muselo být když, jak jsem pravil, Její Milost prosívala tu pšenici, mnoho prachu tím způsobeno, že jako mračno před její obličej se vznesl a ji zatemňoval.

Co to ustavičně máš, Sancho, zvolal D. Quijote, říkaje, domnívaje se, víru tomu dávaje a dokazuje, že velitelka moje Dulcinea prosívala pšenici? Vždyť jest to práce a zaměstnání daleko ležící od toho, co činí a činiti mají osoby výtečné, zřízené a vychované k jiným zaměstnáním a zábavám, osvědčující na dostřel popřednost svou. Špatně pamatovals jsi slova našeho básníka, jenž vypisuje zaměstnání oněch čtyř Rusalek v křišťálové jeskyni, kterak vynořily se z Taja a na zelené lučině dělati se jaly ty skvostné tkaniny, jež nám důmyslný onen básník popisuje, kterak byly ze zlata, hedvábí a perlí do látky vpletených. Takového způsobu musela být práce mé velitelky, když jsi ji spatřil, leda by závist nějakého zlomyslného kouzedlníka vězela ve všem, co mně má způsobiti zalíbení, rušila a měnila v tvářnost jinou, než jakou co má. A tak obávám se, že spisovatelem této povídky, jižto prý o mých činech tiskem vydali, na neštěstí byl nějaký učený, mně nepříznivý muž, který jí složil jako páté přes deváté, a do jedné pravdy přimíchal tisíc lží, libuje si v tom vypravovati o jiných věcech, než jakých vyžaduje vypravování pravdivé historie. O závisti, matko neskončeného zlého a hlodavce všech ctností! Všecky nepravosti, Sancho, mají při sobě cosi příjemného, avšak závist nemá při sobě než nelibost, hořkost a hněv.

To já také říkám, doložil Sancho, a myslím, že v té povídačce či historii, kterou prý bakalář Carrasco o nás viděl, vede se mému dobrému jménu jako zápřeží bez oprati, aneb jak se říká, sem tam z kouta do kouta přes cestu. Na mou věru, jest to pro mne štěstí, že jsem nikdy nic zlého o žádném kouzedlníku nepovídal a že se mi tak dobře nevede, aby mi někdo záviděl. Jest arci pravda, že jsem trochu potutelný a že mám jakýsi nástin šibalství, avšak zahaluje a zakrývá je veliký plášť mé přirozené a nehledané prostoty. A kdyby nic jiného se na mně neshledávalo, nežli že věřím a vždy věřím pevně a opravdově v Pánaboha a všemu, co za pravdu má, več věří svatá církev římskokatolická, a že jsem, jakož vím, ouhlavním nepřítelem židův, musí povídkáři slitovati se nade mnou a dobře mnou zacházeti ve spisech svých. Pročež ať si říkají, co chtějí, ježto nah jsem se narodil, nah jsem zůstal, ničeho jsem neztratil, ničeho nezískal; byťbych se i v knihách viděl a chodil na tomto světě z ruky do ruky, nedám za to ani špetku, ať si o mně říká, kdo chce co chce.

To mi připadá, Sancho, přisvědčil D. Quijote, jako onen případ s jedním slavným básníkem za našich časů, jenž napsal zlomyslnou satyru o všech dvorských dámách, nevloživ do ní a nejmenuje jednu jedinkou, o níž se mohlo pochybovati, zdali tam jest, čili nic. Ta vidouc, že není v seznamu těch dám, odebrala se k básníkovi řkouc čeho na ní shledal, že ji nepostavil do …