Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola druhá

O pamětihodném sporu Sancha Panzy s neteří a hospodyní D. Quijota i o jiných utěšených případech.

Historie vypravuje, že hlasy, které slyšeli D. Quijote, farář a lazebník, pocházely od neteře a hospodyně proti Sanchu Panzovi, jenž mocí chtěl dostati se k D. Quijotovi, načež mu zastoupily dvéře. Co chce ten tulák zde? Jdi domů, brachu, nebo tys to a nikdo jiný, který svádí a mate mého pána a potlouká se s ním v pustinách. Na to odpověděl Sancho: Hospodyně satanášova! svedený, zmatený a zabloudilý do těchto pustin jsem já, nikoli tvůj pán. On mne vlekl těmito světy, a vy se mýlíte o polovičku pravé ceny; on mne vyvábil z mého domu, slibuje mi ostrov, na nějž doposud čekám. — Aby tě ty zpropadené ostrovy zadusily, zlořečený Sancho, prohodila neť, co je to ostrov? Jest to něco k snědku, mlsoute, hltoune? — Není to k snědku, odpověděl Sancho, ale k vladaření a mnohem lepší, než čtyři města a čtyři dvorská alkadství dohromady. — Přes to přese všecko nedostaneš se tam, měchu ničemnosti, bečko zlomyslnosti, vece hospodyně; jdi, spravuj si svou chalupu, pracuj na bídném majetku a přestaň mysliti na ostrovy a vladařství. Farář a lazebník měli z toho velké potěšeni, slyšíce rozmluvu té trojice, avšak D. Quijote, obávaje se, že by Sancho rozvázal a spustil hromadu zlomyslných pošetilosti a dotkl se věcí, které by neslušely jeho dobré pověsti, zavolal na ně a poručil, aby mlčely a jej dále jíti pustily.

Sancho vstoupil a farář i lazebník odešli od D. Quijota, o jehož zdraví pochybovali, vidouce, jak pln jest převrácených myšlének i jak vssál do sebe hlouposti nešťastného rytířství.

Uvidíte, kmotře, že dříve, než se nadějeme, rytíř náš opět bude přes hory a doly, pravil farář lazebníkovi. Nepochybuji o něm, odvětil lazebník, avšak nedivím se tak bláznovství rytířově jako sprostnosti zbrojnošově, jenž tak jist jest držením svého ostrovu, že mu jej z hlavy nevypudí žádná zklamaná naděje, co si jich mysliti lze.

Bůh mu dej zdraví, připojil farář; hledíce na věc uvidíme, kam taková spousta nerozumu rytíře a zbrojnoše dojde. Člověk by myslil, že jsou utvořeni z jednoho líta a že bláznovství pánovo bez hloupostí sluhových nestálo by ani za halíř.

Tak jest, prohodil lazebník, ale rád bych nyní věděl, co ti dva spolu vyjednávají.

Ujišťuji, odpověděl farář, že nám to potom neť aneb hospodyně poví, neboť nemají povahu takovou, aby nechaly nasloucháni.

Zatím se D. Quijote se Sanchem v jizbě své zavřeli a když byli sami, jal se mluviti: Velice mne rmoutí, Sancho, že jsi řekl a říkáš, jakoby bych tě z chýše tvé byl vyvábil, ač víš, že jsem doma nezůstal. Spolu jsme vyšli, spolu jsme byli, spolu jsme cestovali; týž osud, týž los doprovázel nás oba. Tebe-li to jednou kleplo, semlelo mne to stokrát; to jest celá moje výhoda.

A to vším právem, odpověděl Sancho, poněvadž, jak Vaše Milost dí, nehody více spojeny jsou s dobrodružnými rytíři, než se zbrojnoši.

Mýlíš se, Sancho, vece D. Quijote, podle přísloví: Quando caput dolet —

Nerozumím jinému jazyku, než svému, skočil mu do řeči Sancho.

To znamená, doložil D. Quijote, koho hlava bolí, ten má bolest ve všech údech; a tak jsa pánem a velitelem tvým, jsem hlavou tvou, a ty jsa mým sluhou, jsi částí mne. Z té příčiny musí utrpení, které mne potká, i tebe se dotknouti, a mne, co potká tebe.

Tak by mělo být, pravil Sancho: když ale mne to klepalo jakož úda, stála moje hlava za zdí a dívala se jak vzhůru lítám, aniž by při tom nějakou bolest trpěla, i jsou-li údy povinny cítiti bolest hlavy, má ona býti povinna cítiti s nimi.

Chtěl jsi tím říci, Sancho, tázal se D. Quijote, že mne to nebolelo, když tě prášili? Tak-li si to myslíš, nemluv podobným způsobem a k mysli si to nepřipouštěj, neboť cítil jsem tenkrát větší bolest na duchu, než ty na těle. Avšak nechme toho nyní, přijde čas, kdy tu věc uvážíme a spravíme. Rci mi, příteli Sancho, co o mně říkají v této osadě? Jaké mínění má o mně obecný lid? jaké rytíři a šlechtici? Co říkají o mé statečnosti? co o mých slavných činech? Co o mé dvornosti? Co mluví se o mém úmyslu vzbuditi a do světa uvésti zapomenutý řád rytířstva? Konečně, Sancho, žádám, abys mi pověděl všecko, co se skutečně dostalo k sluchu tvému, a to mně musíš říci, aniž bys něco dobrého přidal aneb něco zlého vynechal, poněvadž řádných vasalů jest říci pravdu pánům svým ve vlastní její podstatě, aniž by ji zveličující pochlebenství aneb nedůvodná šetrnost přeměňovaly. Chci abys věděl, Sancho, že d…