Don Quijote de la Mancha 2

Kapitola sedmá

O případech D. Quijota a jeho zbrojnoše i o jiných velmi důležitých věcech.

Jedva hospodyně zpozorovala, že Sancho Panza se svým pánem se zamýká, nahlídla ihned, o čem budou jednati. Majíc za to, že z této porady povstati má třetí jejich výprava, vzala plášť a plna strachu a nevrlosti šla hledat bakaláře Samsona Carrasca, domnívajíc se, že on jsa člověk výmluvný a nový přítel pána jejího, bude jej moci přemluviti, aby mimo sebe pustil tak nemoudrý úmysl. Zastala jej procházejícího se doma na dvoře a spatřivši jej padla mu udychtěna a zarmoucena k nohoum. Vida ji Carrasco s tváří tak bolestnou a vyděšenou, pravil: Co jest to paní hospodyně? Co se stalo, že vypadáte, jako by vám to duši z těla vyrvat mělo?

Nic, pane Samsone, jen že můj pán dá se na cesty, zajisté dá se na cesty.

A kam se dá na cesty, paní? tázal se Samson; přišel k úrazu na těle?

Pojede, doložila ona, branou svého bláznovství, t. j. má duše, pane bakaláři, on chce opět a to po třetí dát se na cesty a hledat světem, jak říká, dobrodružství, a já nepochopuju, jak těm cestám takové jméno dáti může. Po prvé naložili jej přes příč na osla a natloukli z něho masti; po druhé vrátil se na káře voly tažené stísněn a zavřen v kleci, říkaje, že do ní zaklet jest. Při tom vypadal tak ztýrán, že by ho vlastní matka jeho nepoznala: vychrtlý, bledý, očí zapadlých až do nejzadnější dutiny mozku, tak že to přes šest set vajec stálo, aby se poněkud zase dostal na nohy; to ví Bůh a celý svět a moje slepice, které mne ve lži nenechají.

Tomu rád věřím, přisvědčoval bakalář, že jsou tak dobré, tak tučné, tak řádně hlídané, že by neřekly nic křivého, kdyby i puknout měly. Tedy, paní hospodyně, nejedná se o nic jiného aniž se nějaké jiné neštěstí přihodilo, nežli že se obáváte onoho, jež pan D. Quijote způsobiti chce?

O jiné se nejedná, pane, odpověděla ona.

Nuž buďte beze strachu a jděte nyní dobré mysli domů; k snídaní pak připravte mi něco teplého a cestou odříkávejte modlitbu k sv. Apolonii, umíte-li ji, já půjdu hned za vámi, a uvidíte své divy.

O já zarmoucená! zvolala ona, modlitbu k sv. Apolonii, pravíte, abych odříkávala? to by bylo dobré, kdyby můj pán měl zadní zuby, ale on má jen parkosky.

Vím, co pravím, paní hospodyně, jděte a se mnou se nepřete, ježto víte, že jsem bakalářem Salamanským a nepotřebuju z té hodnosti nových hádek podstoupit, odpověděl Carrasco.

S takovou odešla hospodyně a bakalář vypravil se hledat faráře a zdělit mu, co uvedeno na svém místě.

Mezi tím, co D. Quijote a Sancho byli spolu zamčeni, staly se věci, o nichž s velikou svědomitostí a věrnou pravdivostí povídka vypravuje.

Sancho oslovil svého pána: Vaše Milosti, již jsem svou ženu k tomu přimněl, že mi pravila, abych šel s Vaší Urozeností, kam se Vám zlíbí.

Přiměl, máš říci, ne přimněl, opravoval D. Quijote.

Prosil jsem Vaši Milost, odpověděl Sancho, jednou neb dvakrát, nedám-li na sebe pozor, abyste mi slovíčka neopravoval, rozumíte-li, co jimi říci chci; a nerozumíte-li, řekněte: U čerta, Sancho, já ti nerozumím, a nevyjádřím-li se, pak mne můžete opravit, poněvadž jsem tak vjímaný.

Nerozumím ti, Sancho, řekl ihned D. Quijote, nevěda cos chtěl říci tím: Jsem tak vjímaný.

Jsem tak vjímavý, tím jsem chtěl říci, že jsem tak hned.

Nyní ti teprv nerozumím, odpověděl D. Quijote.

Nemůžete-li mi rozumět, odtušil Sancho, nevím, jak bych to řekl; nevím, Bůh je svědek!

Aj, nyní už na to připadám! zvolal D. Quijote; tys chtěl říci, že jsi tak vnímavý, tak japné povahy, že pochopíš, co ti řeknu, a činiti budeš, jak ti naznačím.

Založil bych se, pravil Sancho, že jste mne pojal a porozuměl mi hned z počátku, aniž by potřebí bylo obtěžovati mne, byste slyšel druhý tucet mých machlanic.

Může být, přisvědčil D. Quijote; nuže, co říká Terezie?

Terezie říká, doložil Sancho, abych s Vaší Milostí vše pěkně si vyjednal; kdo prý má na papíře, nepotřebuje na jazyku, smlouva že jest lepší než výmluva, a že více platí vrabec v hrsti, než holub na střele. Já zas pravím, ženská rada že má špatnou míru; blázen kdo ji přijme a dá jí víru.

Já to také říkám, přiznával D. Quijote; mluv, příteli Sancho; pokračuj, co povídáš, jsou samé perly.

Jedná se tu o to, mluvil Sancho dále, že jak Vaše Milost lépe ví, všickni jsme podrobeni smrti, že dnes jsme a zejtra nejsme, že tak rychle za své vezme beránek jako beran, a že nikdo na tomto světě nemůže si slibovati více dní života, než mu jich Bůh uděliti ráčí; neboť smrt jest hluchá, a když začne klepat na dvéře našeho života, počíná si vždy hurtem, že ji nemohou zadržeti ani prosby, ani síly, ani žezla ani biskupské čepice, jak o tom jest veřejný hlas a veřejná pověst, i jak se nám to říká s kazatelen.

To je vše pravda, přisvědčoval D. Quijote, nevím ale, kam tím směřuješ.

Směřuju tím tam, vysvětloval Sancho, abyste mi, milostivý pane, ustanovil určitý plat, který byste mi dával každého měsíce, pokud Vám sloužiti budu, i aby se mi ten plat dával z Vašeho jmění, neboť nehodlám spokojiti se sliby, které buď dlouho, buď valně, buď nikdy se nevyplatí; při tom, co mám, Bůh mne neopustí. Mimo to chci vědět, jak veliká jest moje mzda, buď si malá aneb velká; slepice snáší jedno vejce k druhému; mnoho mála činí mnoho, a pokud někdo vydělává, neprodělává. Stalo-li by se opravdu, čemuž nevěřím aniž tak doufám, že byste mi, Vaše Milosti, slíbený ostrov daroval, nejsem tak nevděčný, aniž beru věci takové za maličkosti, abych nežádal, by se ocenil důchod toho ostrova a ze sumy té by se mi odčítala ruta.

Příteli Sancho, připomenul D. Quijote, někdy bývá ruta tak dobrá jako ráta.

Již tomu rozumím, vece Sancho, založil bych se, že jsem měl říci ráta místo ruta; avšak nic na tom nesejde, jen když mi Vaše Milost rozuměla.

Ano tak jsem ti rozuměl, odpověděl D. Quijote, že jsem proniknul nejhlubší tvou myšlénku a vidím zjevně, kam míříš těmi nesčíslnými šípy svých přísloví. Vidíš, Sancho, rád bych ti ustanovil plat, kdybych v některé povídce o dobrodružných rytířích byl nalezl příkladu, jenž by mně odhalil a ukázal…