Don Quijote de la Mancha 1

Kapitola třicátá čtvrtá

Pokračování povídky o nesmyslném všetečníku.

Tak jako se říkává, že vojsku bez vůdce a hradu beze hradního špatně se daří, musím říci, že mladé, vdané paní ještě hůře se vede bez muže, pakliže bez důležité příčiny ji opustí. Mně je za tvé nepřítomnosti tak zle a tak nemožno, déle v ní trvati, že, nenavrátíš-li se rychle, do domu svých rodičů se odeberu a dům tvůj beze vší dohlídky zůstavím; nebo ta dohlídka, kterou tys tu zanechal, pakliže vůbec to jejím jest úřadem, jak se mi zdá, vice o svou zálibu nežli tvůj prospěch dbá. Poněvadž vím, žes člověk moudrý, netřeba mi více pověděti, aniž byloby dobře, abych více řekla.

Anselmo list ten obdržel a zvěděl z něho, že Lotario byl již útok započal a že Camila bezpochyby tak se zachovala, jak on si přál. Potěšen takovouto zprávou, odpověděl Camile ústně, aby nižádným způsobem obydlí své neopouštěla, protože on co nevidět domů se navrátí.

Camila se nad touto odpovědí Anselmovou podivila a jest do ještě větších rozpaků jí přivedena: ona nyní nevěděla ani, má-li doma zůstati, ani má-li ke svým rodičům odejíti; neb zůstala-li doma, byla její počestnost v nebezpečenství, a odešla-li, jednala proti rozkazu svého manžela. Odhodlala se konečně k horšímu, totiž že doma zůstane, s tím předsevzetím, že nebude Lotariovi se vyhýbat, aby služebnictvu nedala příležitosti, o tom mluviti; ano ona i litovala slov, jež byla svému manželi psala, obávajíc se, aby nepřišel na myšlénky, že byl snad Lotario něco neslušného na ní zpozoroval, což mu zavdalo příčinu k zapomenutí povinné jí uctivosti. Avšak na svou cnostnost spoléhajíc důvěřovala v Boha a své šlechetné smýšlení a měla za to, že všem slovům Lotariovým bude moci odolati, aniž muži svému nač si stěžovati bude, aby v mrzutost a svár jej nezapletla. Ano ona přemýšlela, jakým spůsobem by Lotaria u Anselma omluviti mohla, kdyby se jí ptal, co bylo pohnútkou, že mn onen list byla psala. V tomto úmyslu, který spíše z dobrosrdečnosti a poctivosti, než z moudrosti a opatrnosti pocházel, při nejbližší příležitosti Lotaria poslouchala a on tenkráte tak pohnutlivě k ní mluvil, že její statečnost se viklati počala a ona namáhati se musela, aby oči její nevyzradily vřelý soucit, jejž slova a slzy jeho v srdci jejím vzbudily. To vše zpozoroval Lotario a ono jej to ještě více roznítilo. Myslil, že musí nepřítomnosti Anselmovy použiti a rychlého dobytí pevnosti hleděti. Lichotil tedy její marnivosti a vnady její vychvaloval, nebo nic není tak s to, pevnou věž ženské počestnosti pobourati, jako pochvala marné ctižádosti její lichotící. Slovem on podkopal skálu její cnosti rozličným způsobem a Camila musela padnouti, kdyby i z kovu lita byla bývala. On ji prosil, jí lichotil, naříkal si, přisáhal, sliboval jí a city své tak ohnivými barvami líčil, že zdrželivost Camilinu na zem povalil a vítězství dosáhl, kterého, ač velmi si ho žádal, málo toliko byl se nadál. Camila, cnostná Camila, se poddala; avšak jaký div že klesla, ježto Lotariovo přátelství také neodolalo? — A z toho jest patrně viděti, že lze lásku toliko útokem přemoci a že nikdo s tak mocným nepřítelem v zápas dáti se nemá, poněvadž v skutku nadlidské síly jest zapotřebí, moci její odolati.

Jediná důvěrnice, Lionela, o této porážce své paní čeho věděla; nebo před ní noví milenci a věrolomní přátelé tajemství své ukryti nemohli. Lotario Camile o zámyslu Anselmovu praničeho nepověděl, aniž, že on příležitost k dosažení cíle jeho mu byl dal, aby ona o jeho lásce pochybovati a na myšlénku přijíti nemohla, že on pouhou náhodou a nikoliv ze svého vlastního úmyslu v ni byl se zamiloval. Anselmo se vrátil za několik dní domů a nezpozoroval, co byl zatím ztratil, totiž to, čeho nejvíce si vážil a oč nejméně byl dbal. Šel bez odkladu k Lotariovi a doma jej nalezl. Objali se vespolek a Anselmo se tázal, zdali mu výrok smrti nebo života zvěstuje.

Zpráva, kterou ti mohu dáti, příteli Anselmo, jest, že máš ženu, která právem vzorem a korunou všech dobrých žen nazývati se může. Každé slovo, které jsem jí řekl, bylo do větru mluveno; ona mé nabídky zamítla, dary mé s povržením odmrštila a z mých lichých slzí toliko posměch si udělala. Slovem jako jest Camila výbor vší krásy, jest při tom taktéž vzor čistoty, milostnosti, mravnosti a všech cností, které výbornou ženu zdobiti, ctíti a šťastnu činiti mohou. Vezmi si své peníze nazpět, příteli milý; nebylo mi popřáno příležitosti, jich se dotknouti. Camilina cnost nedá ani dary ani sliby se zviklati. Buď nyní spokojen, Anselmo a nečiň více pokusů, než již jsi učinil. Tys přes moře podezření a pochybnosti, jež nám ženy způsobiti mohou, šťastně přeploul; nepouštěj se znovu do víru nepokoje a nechtěj zařízení nového kormidelníka a dobrotu korábu zkoušeti, jejž ti nebesa byla svěřila k plavení-se tímto světem; nýbrž buď přesvědčen, že jsi již do bezpečného přístavu se dostal. Upevni se v něm kotvou důvěry a zůstaň tam ležeti, až od tebe dluh bude se žádati, který každý člověk zaplatit musí.

Nad těmito slovy Anselmo velmi se potěšil a tak jim uvěřil, jako by je byl nějaký orakul promluvil; avšak přece jej prosil, aby neupouštěl od svého podniknutí, byťby to třeba pro žert a k vůli zábavě se dělo a předešlého velikého úsilí již zapotřebí nebylo. Měl několik veršů na ni pode jmenem Chloridy napsati, on že Camile řekne, že jest do jisté dámy zamilován, které byl toto jmeno dal, aby ve vší slušnosti, již cnost její požaduje, ji opěvati mohl; pakli ale Lotario sám tu práci na se nechce vzíti a verše dělati, že mu sám je napíše.

Toho nebude zapotřebí, pravil Lotario, neb musy mi nejsou tak nepříznivy, aby několikrát za rok ke mně nezavítaly; řekni jen ty Camile, jako jsi si umínil, o mé smyšlené lásce a já napíšu verše, které, byťby i tak dobré nebyly, jak jich předmět jejich zasluhuje, přece aspoň ty nejlepší budou, jež udělati jsem s to.

Když toto mezi nesmyslným a nevěrným přítelem jest umluveno, odešel Anselmo domů a dal Camile otázku, kterou dávno již očekávala a k svému podivení posud nebyla slyšela…