Don Quijote de la Mancha 1

Kapitola dvacátá sedmá

Kterak farář a lazebník svůj záměr vyvedli, mimo jiné věci, jež jsou hodny, aby v této znamenité historii byly vypravovány.

Lazebníkovi se farářův nápad velmi líbil, tak že záhy k jeho vyvedení se měli. Požádavše na hospodské sukni a čepec nechali jí farářovu novou kleriku v zástavě. Lazebník si udělal dlouhé vousy z šedého čili plavého volského ocasu, v kterém hospodský hřeben zapíchnutý míval. Hospodská se jich ptala, k čemu ty věci chtějí; farář jí zkrátka pověděl o bláznovství D. Quijotovu, a že toho přestrojení je třeba, aby jej z pustiny, ve které právě se zdržuje, ven vyvábili. Hospodský i hospodská hned se domyslili, že blázen ten jest jejich někdejší host s balsámem a pán povětřím házeného zbrojnoše; i vyprávěli faráři vše, co s ním bylo jim se přihodilo, ovšem nezamlčevše, co Sancho tak zatajiti hleděl. Zkrátka, hospodská přistrojila faráře, až bylo milo se podívat; oblékla jej do jakési soukené sukně, černými, aksamitovými na dlaň širokými a vystřihovanými pruhy požité a do šněrovačky zeleným aksamitem vyložené, věci to, které snad ještě z časů krále Wamby pocházely. Čepec nechtěl farář vzít na hlavu, nýbrž přikryl si ji jakousi plátěnou, podšívanou čepicí noční, kterou s sebou měl, obvázal si hlavu stužkou z černé tykyty a z jiné takové si udělal roušku, která mu vousy a obličej dobře zakryla. Dav si na hlavu svůj klobouk, který byl tak široký, že stínidlu se podobal, a hodiv na se plášť sedl po žensku mezkyni; totéž učinil lazebník se svými plavými vousy, které až po pás mu dosahovaly, poněvadž, jak praveno, byly z ocasu plavého vola udělány. Rozloučili se se všemi i s milou Maritornesou, která slibovala, že, ač hříšná osoba, bude se modliti růženec, aby jim Bůh dal dobré pořízení v podniknutí tak těžkém a křesťanském. Když však z hospody vyjeli, napadlo faráře, že toto přestrojení proň se nesluší a jest nehodno osoby duchovní, byťby na věci té sebe více mu záleželo, a pověděv to lazebníkovi, žádal jej, aby oblek svůj přeměnili, an jest to věc slušnější pro něho, aby ubohou pannu dělal, on že bude dělati zbrojnoše a tak důstojnosti své méně ublíží, sice že ani kroku neudělá, byť by i D. Quijota čert vzít měl. Lazebník skutečně ve všem farářovi byl po vůli, a když takto své osoby přeměnili, dával mu farář naučení, jak si má počínat, jak s D. Quijotem mluvit, aby jej pohnul s sebou jeti a místo opustit, které byl pro své zbytečné pokání si vyvolil. Lazebník odpověděl, žeby i bez jeho návodu úkol svůj dobře vyvedl. Nemínil však zatím ze ustrojiti, ažby blíže k D. Quijotovu obytu dojeli, načež, když svůj oděv svinul a farář vousy si nasadil, svou cestu dále konali. Sancho Panza je vedl a cestou jim vyprávěl, co jim bylo se šílencem se přihodilo, jejž tu v horách nalezli; pověděl jim též o nalezení tlumoku a co v něm bylo, neb při vší své sprostotě byl ten chlap velmi zisku chtivý.

Druhý den přišli na místo, kde Sancho byl svého jmélí naházel, aby po něm místo, kde svého pána nechal, najíti mohl. Poznav je, pravil svým průvodčím, to že je vchod do pustiny, aby jen nyní se přistrojili, chtějí-li takto k vysvobození jeho pána přispěti; neb oni mu byli již před tím řekli, že tohoto způsobu a přestrojení jest na nejvýš potřeba k vyvedení jeho pána z bídného živobytí, jež si byl zvolil. Zavázali jej také velice, aby pánu svému neřekl, kdo jsou, aniž že je zná, a bude-li se ptát, dal-li Dulcinei list, aby řekl, že dal a že ona neumějíc číst ani psát, oustně odpověděla a mu vzkazuje, aby pod trestem její nemilosti, té chvíle ji navštívil, ježto jí mnoho na tom záleží. Takto a tím, co sami ještě mu přednésti myslili, byli jisti, že jej k lepšímu živobytí přivedou a donutí, že záhy se dá na cestu a pojede stát se císařem anebo mocnářem nějakým; arcibiskupství není prý co se báti.

Všecko to Sancho poslouchal a do paměti si vštípil, jsa jim velmi povděčen za ten úmysl, že poradí jeho pánu, aby byl císařem a ne arcibiskupem, poněvadž za to měl, že císařové svým zbrojnošům více milostí prokázati mohou, nežli arcibiskupové dobrodružní. Pravil jim také, že by bylo lépe, aby on napřed jej hledat jel a mu odpověď od jeho slečny vyřídil, která již bude dostatečna, vyvést ho z místa toho a jim práci jejich velmi usnadní. Sanchův nápad se jim zalíbil a proto si umínili počkati, až jim přijde povědět, že pána svého nalezl. Sancho odjel do hor zanechav ony dva v jednom úvalu, kudy malý a příjemný potůček běžel a kde skaliska a několik stromů čerstvý a milý chládek činily. Bylo to právě za parného dne měsíce srpna, kde v těchto krajinách nesmírné vedro bývá a k tomu tři hodiny spoledne, když sem dojeli, což vše činilo místo ono velmi příjemným a lákavým, aby zde Sanchův návrat očekávali, což také učinili.

Když tedy zde ve stínu se rozhostili, došel jim k uším jakýsi hlas, který nejsa žádným nástrojem provázen líbezně a plně zazníval, nad čímž oni nemálo se podivili, majíce za to, že v těchto místech nelze pěkného zpěvu se nadíti. Říkává se ovšem, že po lesích a polích se nacházejí pastýřové výtečných hlasů, avšak jsou to spíše výmysly básníků, nežli skutečná pravda. Tím divnější jim to ale bylo, když seznali, že to není skládáni venkovského pastevce, nýbrž člověka vzdělaného a umělého, o čemž úplně se přesvědčili, když následující píseň slyšeli.

Co mne krutě stíhalo vždy posud?
                Osud.
Co mé srdce tak bolestně svírá?
                Nevíra.
Co zkouší tak mou trpělivost?
                Vzdálenost.
A tak trápení mé, mou žalost
Žádný lék již více nevyhojí,
Nebo jejich příčina to trojí:
Osud, nevíra a vzdálenost.
Kdo jest mého bolu příčina?
                Láska má.
Kdo je původ vešké mé bolesti?
                Neštěstí.
A kdo, srdce, tak opustil tebe?
                Nebe.
A tak budu muset sebe
Na smrt až bolestí umořiti,
Nebo nedají mi blaze žiti
Láska, neštěstí a nebe.
Jaký konec těch mých strastných dob?
                Hrob.
A co kalí lásky blaženost?
                Nevěrnost.
Co necítí žádných více bolesti?
                Šílenství.
A tak jedině…