Don Quijote de la Mancha 1

Kapitola dvacátá třetí

Co pověstnému D. Quijotu v Černých horách se přihodilo; nejznamenitější dobrodružství, jež tato pravdivá historie vypravuje.

Vida D. Quijote, jak je zdělán, pravil svému zbrojnoši: Je to stará pravda, Sancho, že kdo sprostým lidem dobře činí, vodu do moře lije. Kdybych já byl na tvá slova dal, nebylaby ovšem tato mrzutost mi se stala, ale poněvadž již se to stalo, třeba míti trpělivost a já si to budoucně budu pamatovat.

Budete si to zrovna tak pamatovat, odpověděl Sancho, jako že já jsem Turek; poněvadž ale o tom mluvíte, žeby Vás nebyla ta nehoda potkala, kdyby jste mi byl věřil, uvěřte mi tedy nyní, aby jiné, ještě větší neštěstí vás nestihlo. Musíte pomyslit, že svaté bratrstvo na rytířstvo čerta dbá, neb ono za všecky dobrodružné rytíře dohromady ani zlámanou grešli nedá a mně již pořád se zdá, jakoby jejich šípy okolo uší nám fičely.

Ty jsi zrozená baba, Sancho, pravil nato D. Quijote; ale abys nemohl říci, že jsem neustupný a že nikdy tvé rady neuposlechnu, učiním teď, co mi radíš, a nehodě, které se bojíš, se vyhnu; avšak to jen pod tou výminkou, že jakživ ani na smrtelné posteli nikomu neřekneš, že jsem já z bázně před nebezpečenstvím, nýbrž toliko na tvé prosby to učinil. Sice bys musel lhát a jábych ti musel nyní a vždycky lež vytýkat a lhalbys, třeba si to jen myslil anebo mluvil, a já ti povídám jenom tolik, že kdybys jen pomyšlení měl, že nějakému nebezpečenství se vyhýbám, které jenom trochu zdá se býti strašlivé, jsem odhodlán zde zůstati a zcela sám vše očekávati a to nejen to svaté bratrství, kterého ty se bojíš, ale s ním všechny bratry dvanácti israelských pokolení, se sedmi bratry, taktéž Kastora a Polluxa, jakož i všecky bratry a bratrstva, co jich jest na světě.

Milostpane, odpověděl Sancho, vyhnouti se není uteci a bylby to nerozum, čekati, když je nebezpečenství větší nad nadání; moudří lidé šetří se dnes pro zítřek a nevydávají jedním dnem celé své štěstí v šanc a, ačkoliv já toliko sprostý chlap a sedlák jsem, přece vždycky svou čest jsem tu vyhledával, abych rozumně jednal. Proto jenom mi to učiňte k vůli, uposlechněte mne a vsedněte na Rocinanta, můžete-li, a pakli ne, já vám pomohu, a jeďte za mnou, nebo já mám tušení, že nám nohou více než rukou bude zapotřebí.

D. Quijote vsedl na koně beze vší odpovědi, Sancho na svém oslu sedě jel napřed a tak do jedné části Černých hor, které nebyly daleko, se dostali. Sancho měl míněni celé hory přejeti a do Visa aneb do Almodovara del Campo se dostati a v této hornaté krajině na několik dní se skrýti, aby svaté bratrstvo je nenalezlo. Nabyl nové mysli, když shledal, že jeho zásoba potravy, která byla na oslu se nacházela, z bitvy s galejníky jest zachráněna, což za pravý zázrak pokládal, ješto galejníci takovéto věci rádi lovívají.

Ještě té noci přijeli do středu Cerných hor a Sancho radil tuto noc a ještě několik příštích dnů tam ztráviti, aspoň tak dlouho, pokud jejich zásoba stačovala; nocovali tedy v jedné krajině mezi dvěma skalami, kde mnoho korkových stromů se nalézalo. Avšak osud, jenž dle mínění těch, jenžto nejsou světlem pravé víry osvíceni, vše řídí, zpravuje a provádí, přinesl Ginesa de Pasamonte, onoho pověstného zloděje a loupežníka, který statečností a šílenstvím D. Quijota osvobozen jest, a taktéž strachem před svatým bratrstvem, jehož právem se bál, přinucen byl v horách se ukrýti, tohoto Ginesa tedy přinesl osud a bázeň na to samé místo, jež D. Quijote a Sancho Panza byli si zvolili; on je poznal a přišel právě, když již usínali. A poněvadž zločinci vždycky bývají nevděčníky a příležitost, jak se říká, dělá zloděje a lepší je hrst jistoty než pytel naděje, napadlo Ginesu, který ani vděčnosti ani šlechetnosti neznal, Sanchu Panzovi osla ukrásti; Rocinanta pustil mimo se, poněvadž jej za věc docela bezcennou považoval, kterouby ani prodati ani zastaviti nemohl.

Sancho spal, Gines mu ukradl osla a, než svítati počalo, byl již s ním přes hory a doly.

Jitřenka vzešla a svět radostí, Sancha ale, chudáka náramným zármutkem naplnila, nebo osel jeho byl tentam, jejž když pohřešil, do úpěnlivého a hlasitého nářku se dal. Jeho bědování probudilo pána a on jej slyšel naříkati: O ty můj jedináčku! Vychovanče mého domu, miláčku mých dětí, rozkoši mé ženy, trne v očích mých sousedů, věrný pomocníku v práci a slovem můj poloviční živiteli a pečovateli! Nebo šestadvaceti maravedisy, jež jsi mi denně vydělával, polovičku své domácnosti jsem zapravoval.

Slyše D. Quijote to naříkání a uznav jeho příčinu, počal dle možnosti jej těšiti, prosil ho, aby se upokojil, a slíbil, že mnu dá směnný list na tři mladé osly z pěti, jež doma byl zanechal. Na to se Sancho upokojil, utřel si slzy, potlačil své vzdechy a pánu za dobrotu, kterou mu prokázal, děkoval.

Když D. Quijote do hor vjížděl, radostí mu srdce se dmulo, nebo se mu zdálo, že ty krajiny pro dobrodružství jsou téměř stvořeny. Všecky příhody, jež byly kdy v takovýchto pustinách a samotách dobrodružné rytíře potkaly, přišly mu na mysl a jeho myšlénky byly do nich tak zahloubeny, že pro nic jiného ani smyslu neměl. Sancho neznal mezi tím důležitějšího zaměstnání a, jak mile viděl, že již poněkud je z nebezpečenství, břich svůj zbytky z kněžské kuchyně cpáti počal. Seděl příčem na svém oslu a jel za svým pánem, jeden kus za druhým z tlumoku do svého žaludku vkládaje. Pokud to trvalo, nebylby ani vindry za všecky ostatní dobrodružství na světě dal. Konečně ale pozdvihl oči a viděl, že jeho pán koncem svého kopí nějaký balík se země zvednouti se snaží, pročež záhy přispíšil, aby mu pomohl, kdyby toho třeba bylo. Bylo to sedlo s malým tlumokem, který na něm visel, obojí skoro již docela shnilé a roztrhané a tak těžké, že Don Quijote sám kopím to zdvihnouti nemohl a Sancho mu pomoci musel. Poručil mu, aby se podíval, co je v tlumoku, což Sancho s velikou ochotou učinil; neb ačkoli tlumok na řetěz a zámek byl zavřen, bylo přece prohnilými a protrhanými děrami vše viděti, co v něm se nacházelo. Byly to čtyry košile z nejpěknějšího plátna…