Don Quijote de la Mancha 1

Kapitola třicátá první

O příjemné rozmluvě D. Quijotově s jeho zbrojnošem Sanchem Panzou mimo jiné příhody.

Toto všecko nic mne nemrzí, pokračuj dále, pravil D. Quijote. Když jsi tam přišel, copak dělala ta královna krásy? Zajisté žes ji nalezl, an perly navléká neb vyšívá zlatem heslo pro svého porobence, rytíře tohoto.

To ne, odpověděl Sancho; ona právě dvě měřice pšenice doma na dvoře podsývala.

Ale viď, pravil rytíř, že i ta pšenice jí v rukou v ty nejdražší perly se změnila? Nevšiml jsi si, byla-li to pěkná pšenice anebo sprostá?

Sprostá červenka, pravil Sancho.

Ale já ti za to ručím, pravil D. Quijote, když ona ji vála, že z ní ty nejbělejší buchty budou; avšak povídej dále: Když jsi jí ten list dal, políbila jej? Přitiskla si jej na čelo? Anebo dala na sobě znát, že jí ten list je milý? Co dělala?

Když jsem jí ho chtěl odevzdat, odpověděl Sancho, byla právě v nejlepším podsývání hodné části pšenice, již na sýtu měla, a řekla mi: Milý příteli, položte jen to psaní tamhle na pytel, nebo já je nemohu dříve číst, až toto všecko přepodsývám.

Ta rozšafná slečna! pravil D. Quijote; ona to bezpochyby učinila proto, aby jej o samotě čísti a jím se potěšiti mohla! Dále Sancho! A při své té práci copak s tebou rozmlouvala? Co se tebe na mne ptala a cos jí dal za odpověď? Dělej a pověz mi všecko, ať ti ani písmenky v kalamáři nezůstane.

Ona se mne na nic neptala, pravil Sancho, ale já jsem jí povídal, na jaký spůsob Vy pokání jí k vůli činíte, jak jste až po pás nahý, jako divoké zvíře pouští běháte, na holé zemi spíte, na ubrusu nejíte, vousy si nečesáte, nad svým osudem lkáte a jej proklínáte.

Tos neměl říci, že já svůj osud proklínám, řekl na to D. Quijote; vždyť já jej velebím a budu do smrti velebit, že mne učinil hodným, abych mohl tak velikou dámu milovat, jako jest Dulcinea Toboská.

Ona je tak veliká, odvětil Sancho, že je věru o piď větší nežli já.

Jak to? pravil D. Quijote; což jsi se s ní měřil?

Ano, já jsem se s ní takto měřil, odpověděl Sancho: když jsem k ni přistoupil a jí pytel obilí na osla naložit pomáhal, přišli jsme k sobě tak blízko, že jsem mohl vidět, že je o dobrou píď větší než já.

Ale viď, Sancho, pravil D. Quijote, tuto velkost zdobí a provází nesčíslné množství vnad duševních? A mimo to, Sancho, jedno mi nemůžeš upříti. Když jsi k ní přistoupil, nepočil jsi jakousi vůni, jakýsi příjemný zápach, něco, ani nevím co, kořenného, páchnoucího jako v kupeckém krámě, kde prodávají koření?

Já mohu toliko říci, že jsem tak něco člověčího počil, pravil Sancho, a to pocházelo bezpochyby odtud, že se při práci silně potila a přitom hodně shýbala.

To asi to nebude, odpověděl D. Quijote, ale žes bezpochyby měl rýmu anebo sám sebe cítil; nebo já znám vůni té růže mezi trním, té lilie polní, té ambry páchnoucí.

Může být, odpověděl Sancho; nebo já často od sebe cítívám právě takovou vůni, jako ji tenkrát J. M. slečna Dulcinea měla, což není pražádný div, nebo jeden čert je jako druhý.

Tedy dobře, pokračoval D. Quijote dále; potom když obilí vycídila a do mlýna poslala, co dělala pak, když můj list čtla?

List? pravil Sancho; ona ho ani nečtla. Povídala, že neumí číst ani psát, roztrhala ho na kousky a pravila, že ho nemá nikdo čist, aby lidé ve vsi o jejím tajemství se nedověděli, že je spokojena s tím, co jsem jí ústně pověděl, že totiž V. Mst. ji rád máte a jaké neobyčejné pokání jí k vůli činíte, že Vám dá ruce líbat a raděj si přála Vás viděti, nežli Vám psáti a že Vás poníženě prosí a Vám poroučí, abyste hned na to z tohoto roští vylezl, těch hloupých kousků nechal a okamžitě na cestu do Tobosa se vydal, pakli totiž nic důležitějšího Vás nebude zdržovat; nebo že prý náramně si žádá, Vás vidět. Dala se do ukrutného smíchu, když jsem jí povídal, že se rytířem truchlivé podoby jmenujete, a já jsem se jí také ptal, zdali onen Biskajčík tam byl, a ona povídala, že byl a že to je zcela pořádný chlapík; také na galejníky jsem se jí ptal, z těch prý ale až podnes žádného ani okem nespatřila.

Posud je všecko dobře, pravil D. Quijote; ale pověz mi, jaký klenot při odchodu ti darem dala za příjemné zprávy, jež jsi jí ode mne přinesl? Nebotě to starodávný zvyk a obyčej mezi bludnými rytíři a dámami, že zbrojnošům, pannám neb trpaslíkům, kteří zprávy od dám jim, neb od nich rytířům přinášejí, nějaký skvostný klenot v dar a dík za jejich práci dávají.

To je možná a já to také za velmi pěkný obyčej považuju; ale to muselo asi za minulých časů bývati; nebo nyní jest v obyčeji, kus chleba a sýra uštědřiti, jako mi to dáma Dulcinea ze dvora přes zeď podala, když jsem od ní odcházel, a byl to k tomu kus sýra ovčího.

Ona je vtělená dobrota, pravil D. Quijote, a nedala-li ti žádný drahý klenot, nebylo toho zajisté nic jiného příčinou, než že ho hned pro tebe pohotově neměla; avšak co se vleče neuteče, až já s ní se sejdu, všecko se nahradí. Víš ale, Sancho, co mi je nejvíce divno? Mně se zdá, žes musel zrovna povětřím sem a tam letět; nebo ty si ani přes tři dni na cestu do Tobosa a nazpátek nepotřeboval a ono jest odtud tam přes třicet mil. To jsem jist, že nějaký moudrý černokněžník, který přátelsky o mé záležitosti se stará, — zajisté že takového mám a míti musím, protožebych nižádným pravým dobrodružným rytířem nebyl — ti na cestě nápomocen býti musel, aniž jsi ty co pozoroval; nebo některý z těchto mudrců uchopí dobrodružného rytíře ve spaní s postele, takže on, ani nevěda jak a jakým spůsobem, tisíc mil od místa, kde si byl lehl, se probudí a kdyby to se nedělo, nemohlby jeden dobrodružný rytíř druhému ku pomoci přispěti, když v nebezpečenství se nachází, jakož každé chvíle se stává. Neboť přihází se, že jeden v arménských horách s drakem neb jinou ukrutnou potvorou anebo také s jiným rytířem bojuje, zápas právě jest nejkrutější a on již smrti podléhá, tu ale náhle na oblaku nebo na ohnivém voze jiný rytíř, jeho přítel, se zjeví, který právě v Anglii byl se nacházel, a mu ku pomoci přispěje, od smrti ho vysvobodí a na to zas ještě ten den doma večeří, ačkoli ty ze…