Tonoucí stíny

Balada světoběžníkova

V dvaceti letech – ty, maminko, víš –
jsem z domova utek a do dolů šel.
Býval jsem černý jak železný kříž,
jenž za naší chalupou čněl.

Býval jsem černý a když jsem se myl,
stávala nade mnou milá má.
Čekala, abych ji políbil,
vlhkýma ještě stisk rukama.

Gramofon hrál, stín noci tál
a než jsem se nadál, byl jsem zas sám.
Nač táhnouti jen o dům dál,
když celý svět z modra kyne nám?

Přes moře šel jsem – co ty, maminko, víš? –
přístavy, lodi, všude nad prací dým.
Noc řadila hvězdy pamp v Jižní kříž
a já ho už neuvidím.

Severní žena lhala mně,
tu jižní já jsem obelhal.
Své věřící tělo když dala mně,
řek jsem si: Proč? Raděj o dům zas dál.

V třiceti letech – ty, maminko, víš –
jsem se vrátil a na vojnu šel,
sotva žes udělat mohla mi kříž,
aby mě ostříhal od pekel.

Utec! Utec! stále říkal mi kdos,
když ve sněhu hor jsme leželi,
když jarní zpěv svůj házel mi kos
nad zastřelenými přáteli.

Utec! hlas šeptal, já poslechl jsem
a svoboden po třetí zas jsem byl.
Tam v cizím tom kraji jsem oral zem,
vzduch nadějí zhluboka pil.

Ve čtyřiceti – ty už, maminko, spíš –
já třetí ženu si přivedl k nám.
Dělá podivný, klikatý kří…