Víno
Nebesa pokojná,
jež zrát jste dala vínu
na bílém pomoří
a v zpěvném dešti cikád!
Nebesa pokojná,
v jichž plavě světlém stínu
se hrozny modraly,
jak na sever zas zvykat!
Jak dávno, co jsem šel
tím krajem, na nějž dých
bůh sladkých jar
a zlatých jesení!
Jak dávno, co jsem šel
tím krajem, jenž se chvěl
v průzračném oblačnu
jak láska čirých těl!
Je podzim, mlha je,
daleko jižní zem,
dívám se do kraje,
les voní, mlha padá.
A z mhy, jíž kráčel jsem,
zpěv na vinicích zní:
Je úsměv, květ a den,
jenž nikdy neuvadá?
Sklenici zvedaje,
z níž trpké víno piji,
krok dávných vinařů,
k severu jdoucích, slyším.
Nad hroby císařů
a bojišť, všech, kdo míjí,
zpěv opojených let
se znova vznáší k výším.
Zem černá jediná
se provždy opakuje.
A každá hodina
má jinou barvu chvil.
A z věku do věku
pokoleními pluje
krev, kterou bůh nám propůjčil.
Hle, v této sklenici,
již proměnil jsem v pýchu,
v krve své zrcadlo,
plove tvář lásky mé
a vichřice mých hříchů –
a vše, co povadlo,
zas klíčí v jejím tichu.
…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.