Domov

Dvakrát nad Prahou

I

Zlatá, hnědá, rudá, zelená…
Na lavičkách dívčí kolena,

město dole ztlumeně si zpívá.
Vzpomínko, jsi přece ještě živa?

Zde jsem kdysi do krve se přel
s přítelem, jenž se mnou šerem šel,

popíral mu, neposlouchaje ho,
nevěru a bolest srdce svého,

neklid svůj, své nezakotvení…
Také tehdá v mrtvém plameni

stály stromy jako dnes a v dáli
vlny pod mosty v tmu odplouvaly,

město mizelo a do noci
propadal se stesk mé bezmoci.

Život… říkals život? Vře a kypí
jako bzukot včel v koruně lípy,

chtěl bych tolik býti jednou z nich,
dýchat v rytmu, jenž je všecky zdvih,

býti dělníkem, jenž v úl se vrací
po dni svém a po vzletu a práci.

Nebo aspoň divákem, jenž vzal
v sebe úkol, aby miloval

teplý dav, proud živých slov i němé
mlčení, jímž spolu mlhou jdeme.

Jak tam v šeru k břehům voda lne,
opřít se o slovo zápalné,

vdechnout je, a silou jeho ovát,
ještě ve snu si je opakovat.

II

Léta minula, jdu parkem zas.
Krásný, ale hrozivý je čas,

jez na řece nějak hlouběj hučí,
nějak silněji se do náručí

berou milenci v tmách laskavých.
…