Pracující den

Říp

Tichý, modravý, nad vlnami údolí visící zvon,
hora, kámen, lesy, lomy a rozhled v kraj dálky,
jež se mění, černá, rozsvěcuje, letí a pádí
cestami, silnicemi, kolejemi, vodou, vzduchem,
rytmickým úderem kopyt, motorů supěním,
sluncí návratem, lidskou lopotou.

Šedavé, oddechují si vesnice v stínu hory.
Cepy na mlatě zaduněly,
milé, zděděné zbraně člověka pokojného,
muž ze džbánu napil se, setřel pot,
pracuje, aby žil, živ, aby pracoval,
ráno vstává, brousí kosu, dobytek vyvádí,
pevnou nohou den života nastupuje,
muž se zemí, země se ženou, nezborný kruh
krbu, rodiny, přírody živitelky.

Hora se dívá, je slepá, dívá se.
Nové stroje ryjí zem, převracejí prsť,
čeho nikdy nebylo, stává se,
komíny u řek rostou, kotle pracují,
vagony vozí hlínu, štěrk, žito, sudy a traversy
a když se tmí,
světla na vzdory tmě planou obzorem,
města žijí, duní, píseň neúnavnosti
zpívá průmyslem otřásající se noc.

Nesmírný mozek řídí života loď všemi směry.

Vidím horu Říp. Tvrdou, nehybnou, hřeb a svorník.
Sbírá hlasy, signály, světla, záplavy snů,
odevšad přicházejí poutníci, Čechy křižují se tu,
po řepných polích, lukách, vesnicích sune se hory stín,
prst slunečných hodi…