Zakletý duch

Čtvrtý Pláteníkův list veškerému irskému lidu

Milí krajané, když už jsem o tak nepříjemném předmětu, jako je Wood a jeho halíř, napsal tři listy, domníval jsem se, že se můj úkol skončil. Pozoruji však, že slabé konstituci, ať už politické nebo tělesné, je třeba častěji podávat posilňující lék. Dlouhými útrapami pozbývají lidé znenáhla jakéhokoliv ponětí o svobodě, připadají si jako tvorové žijící z milosti a všechno, co jim někdo silnější uloží, se jim zdá, jak zní úřední fráze, zákonité a závazné. Z toho pak vyplývá ona chudoba a poníženost ducha, které může propadnout království stejně jako jednotlivec. Když přišel Ezau z pole utrmácen a polomrtvý hlady, není divu, že prodal prvorozenství za mísu čočovice.

Všem, kdo by snad potřebovali poučení, myslím, že jsem dostatečně ukázal, jak si mají klidně počínat, kdyby jim někdo tuto minci nabízel; a jsem přesvědčen, že po staletí nebylo příkladu, aby bylo nějaké království tak pevně zajedno ve věci nejvýš důležité, jako je právě naše království zajedno proti tomuto ohavnému podvodu. Někteří slaboši se však znovu začínají znepokojovat poplašnými zprávami, které jsou schválně pouštěny do světa. V Londýně předpisuje Wood pisálkům, co mají psát. V jedněch jejich novinách, které tu vydává nějaký pokoutní tiskař (nejspíš s nekalými záměry), stojí, že se v Irsku proti jeho minci spřáhli papeženci, ačkoliv je všeobecně známo, že v té věci ani nemukli; a tak obě sněmovny, tajná rada, valná část městských rad, dublinský purkmistr i konšelé, porotci i přísedící jednotlivých hrabství jsou všichni ocejchováni jako papeženci.

Ten podvodník se svou cháskou dále tvrdí, že když se bráníme přijímat jeho šmejd jako poctivou minci, bereme v pochybnost královskou pravomoc, dozráváme k rebelii a chystáme se střást závislost Irska na anglické koruně. Na potvrzení těchto zpráv otiskl v jiných novinách článek, v němž říká, že lord místodržící má příkaz, aby sem ihned přijel a záležitost s jeho halířem urovnal.

Prosím vás snažně, milí krajané, abyste se na tyhle a podobné řeči vůbec neohlíželi; je to stejně jen poslední skučení psa, pitvaného zaživa, a rozpitván, doufám, byl už důkladně. Nezbývá mu nic jiného než tyto pomluvy. Vždyť jistě nikdo nebude brát v pochybnost naši neochvějnou a přímo bezpříkladnou věrnost jen proto, že se nechceme dát tím kovářem okrást o všechen majetek.

Co se týče toho, že bereme v pochybnost královskou pravomoc, dovolte mi, abych těm, kdo to nevědí, vysvětlil, jaký smysl má slovo pravomoc.

Králové našich království mají několikero výsad, do nichž zákony nezasahují. Mohou například vyhlašovat válku a uzavírat mír bez souhlasu parlamentu, což je velká pravomoc. Když však parlament nedá k válce souhlas, musí král nést náklady na ni z vlastní kapsy a to je pro korunu náramná brzda. Rovněž má král pravomoc razit mince bez souhlasu parlamentu. Nemůže však poddané donutit k tomu, aby tu minci přijímali, není-li mince poctivá, buď zlatá, nebo stříbrná. V tom ho omezuje zákon. Někteří panovníci ovšem přehnali svou pravomoc dále, než jim zákon dovoloval. Právníci pozdějších věků, i když si tolik libují v precedentech, v této věci si je nikdy netroufali ospravedlnit. Přesně vzato byla tato pravomoc upravena a stanovena teprve nedávno. Každý čtenář anglických dějin totiž lehce zjistí, že dřívější králové (a nebyli to vždy ti nejhorší) si při různých příležitostech troufali zacházet se zákony beze všech ohledů a cavyků, a to dokonce ještě v době po královně Alžbětě. Za její vlády neblahé rozhodnutí poslat sem špatnou minci, proti němuž se postavil sám lord guvernér, tajná rada a všichni zdejší Angličané jako jeden muž, málem ji stálo království; a tak krátce potom, co umřela, její nástupce to rozhodnutí odvolal a peníze byly vyměněny za zákonité platidlo.

Vysvětlil jsem vám jakž takž, pokud kupec může vůbec takovou věc vysvětlit, co znamená královská pravomoc, a k tomu připojím názor slavného lorda Bacona: Tak jako Bůh vládne světu podle pevných zákonů přírody, které sám vytvořil, a nepřekračuje je leda při velevýznamných příležitostech, tak mezi pozemskými panovníky nejmoudřejší a nejlepší jsou ti, kteří vládnou podle uznaných zákonů své země a jen zřídkakdy používají své pravomoci.

Z toho vidíte, že ničemné žaloby Wooda a jeho kumpánů, jako bychom brali v pochybnost královskou pravomoc tím, že nechceme přijímat jeho plíšky, naprosto neobstojí, protože nutit poddaného k tomu, aby přijímal nepoctivou minci, není v královské pravomoci; kdyby tomu tak bylo, jsem si jist, že my bychom ji méně než kdo jiný z jeho poddaných brali v pochybnost, jednak pro onu nezlomnou věrnost, kterou Jeho Veličenstvu vždy zachováváme, a také s ohledem na to, jak by v takovém případě s námi nakládali ti, kdo si o nás myslí, že nemáme ani zdravý rozum, ani zdravé smysly. Nejlepší z nich jsou, bohudíky, našimi spoluobčany a ne našimi pány. Máme jednu velikou výhodu, o které lidé anglického původu nemají ani zdání; naši předkové podrobili toto království Anglii, začež jsme odměněni tím, že máme horší podnebí, že jsme ze zvláštní milosti ovládáni zákony, k nimž sami nedáváme souhlas, že máme rozvrácený obchod a sněmovna lordů že je zbavena jurisdikce, že jsme téměř neschopni zastávat jakékoliv úřady, a konečně, že nás ohrožuje Woodův halíř.

Jsme tak daleci toho, abychom brali královu pravomoc v pochybnost, že mu přiznáváme právo udělit komukoliv patent, aby vyrazil královskou podobu a podpis na jakýkoliv materiál a nabízel to po všech zemích od Anglie až po Japonsko jen s tímto maličkým omezením: že totiž nikdo na světě to nebude nucen brát.

Z těchto příčin bránil jsem se tomu, abychom proti hrozící pohromě hledali odpomoc v Anglii. A to tím spíše, když jsem viděl, jak po drahném čekání vyšla nakonec z děkovných projevů obou sněmoven jenom zpráva parlamentního výboru, stranící Woodovi. Své poznámky k ní jsem přičinil už v dřívějším listě a byl bych jich mohl přičinit dvakrát tolik. Roztodivnější dokument jsem jakživ neviděl.

Ale tady se mýlím; ještě před to…