Přemyšlování o dokonalosti křesťanské

KAPITOLA VI.
O povolném se Bohu, k přijímání od něho na světě čehokoli poddávání. 

Z takového Boha zamilování jde se na druhý dokonalosti stupeň: jmenovitě, že se člověk takový všecken Bohu oddá a na ruce položí, aby s ním podlé svobodné své vůle nakládal zacházel, jak chce. A když podlé příčin prozřetedlnosti své Božské nejednostejně s ním zachází, jednák libé věci pouštěje, jednák odporné dopouštěje, jednák těše, jednák děse, jednák švihaje, jednák objímaje, on všecko z otcovské jeho ruky dobromyslně přijímá, s Jobem vždycky říkaje: Buď jméno Páně pochváleno  a s sv. Pavlem: Nicť mne, ani smrt ani život, ani přítomné věci ani budoucí, neodloučí od lásky Boží (Řím. 8,). Ó blažená duše, kteráž na ten stupeň dokonalosti přijde. Nebo zdaž kdo kdy zahanben byl, kdož v Pána doufal? (Sir. 2, 11).

Uměníť jest nad všecko umění, sebe sobě samému z moci vziti a Bohu se dáti, moudrost, pravím, nad moudrosti. Nebo co kdo Bohu v opatrování oddá a poroučí, toť jest dobře opatřeno. Jistotně on tisíckrát to lépe zachovati a ku potěšení dochovati umí, nežli na to jednou z lidí neb andělů někdo pomysliti může.

Jsou pak dvé částky umění tohoto.

Jedna, věci libé uměti z rukou Božích přijímati a jich tak užívati, aby mysl spolu i s tělem mezi nimi nezbujněla. Kdež pobožný člověk souditi má, že by sic bez těch pohodlných, libých věcí duše naše dobře státi mohla k spasení, než Bůh z štědrosti své že je nám tak přidává, aby se nám služba jeho tím vždy osladčovala. Nebo jakož dětem rodičové nejpřednější sic věc chovají k dědictví, a však, pokud dětinský rozum při nich trvá, i titěrek jim, dřevěnných koňů, panen, ořechů, perník etc. přejí, aby časem kratochvíle s tím užili, tak Pán Bůh veliké, věčné, nevídané a neslýchané věci nám stroje, mezi tím však, pokud na světě v dětinské postavě jsme, zdejších těch pohodlí, jídla, pití, oděvu, peněz, pokoje a bezpečnosti, obývání s 

milými přátely etc. také nám nezávidí, nýbrž časem jich, když se mu vidí, a on potřebu zná, dosti poskýtá. Než pamatovati sluší, že to není chléb synů, než chléb čelední, kterýž i těm dává, jichž na věky spasiti nemíní; chléb pak synů že jest vnitřní pokoj a radost v duchu. Protož oněch zevnitřních věcí zevnitřně toliko podlé přítomné potřeby do vůle Boží užívati náleží, srdce pak k nim nikdá přikládati nesluši.

Mezi tím mysliti dobré jest na snadnou těch věcí proměnu, a co zatím přijíti může; jmenovitě v čas hojnosti mysliti na hlad, v čas bohatství na chudobu, v čas pokoje na nepokoj, v čas bezpečnosti na utíkání, v čas přebýváni s přátely na rozloučení a sirob…