Labyrint světa a ráj srdce

KAPITOLA XVII.
Poutník prohlédá stav nábožníků

Pohané

1. I provedou mne průchody jakýmis a přijdeme na rynk, kdež množství na rozličnou formu stavených chrámů a kaplic stálo a vycházejících a vcházejících zástupové. I vkročíme do nejbližšího, a aj, tu po všech stranách rytiny a slitiny mužů a žen, též všelijakých zvířat, ptactva, zeměplazů, stromoví a zrostlin; tolikéž slunce, měsíce a hvězd až i ďáblů mrzutých plno. Z přicházejících pak každý sobě, co se mu vidělo, vybera, před tím klekl, líbal, kadil, pálil. Kdež ač mi divná byla všech tu svornost, že každý takměř svou věc jinak konaje, trpěli sobě to a pokojně každý každého při jeho smyslu nechával (čehož sem jinde potom nespatřil), avšak mne i puch jakýsi smrdutý tu zarážel i hrůza podjímala, takže sem ven pospíšil.

Židé

2. Vejdem tedy do jiného chrámu, bílého a čistotného, v němž žádných kromě živých obrazů nebylo; ale ti jednak hlavami klátíc tiše cos breptali, jednak se vstyčíc a uši zacpajíc huby dokořen zodvírali, hlas vlčímu vytí nenepodobný vydávajíce.

Talmudi figmenta

Vtom sstupujíce se do hromady, nahlédali do jakýchsi knih; k nimž přistoupě i já, vidím divná malování. Ku příkladu peřenou a křídlatou zvěř, nepeřené a bez křídel ptactvo; hovada s lidskými a lidi s hovadími oudy; jedno tělo s mnoha hlavami a zase jednu hlavu s mnoha těly. Některá potvora měla místo ocasu hlavu a místo hlavy ocas; některá oči pod břichem a nohy na hřbetě. Některá očí, uší, úst, noh bez počtu, jiná nic toho; a vše to divně zpřestavované, ztočené, zpřehýbané, zkřivené a v veliké nerovnosti: jeden oud pídi, druhý sáhy zdýlí; jeden prstu, druhý sudu ztlouští. Summou, potvorně všecko, víc než se věřiti můž. Oni však pravili, že to historie sou a chválíce, jak to vše ušlechtilé jest, ukazovali starší mladším za tajemství. A já řekl: „Ale kdož by se nadál, aby lidé byli, kteříž sobě takové nechutné věci chutnati mohou. Nechme jich, jděme jinam.“ A vyjda, spatřím je mezi jinými také se procházeti; tak však, že všechněm omrzalí byli, a jen smích a hříčku z nich sobě strojili. Což mne, abych jimi pohrdl, připonuklo.

Mahometani

3. Takž vkročíme do jiného chrámu, kterýž okrouhlý byl a neméně onoho vnitř švárný, bez ozdob, kromě některých po stěnách liter a po podlaze koberců. Lidé pak v něm byli tiše a nábožně sobě počínající, bíle přistřeni a čistoty velice milovní; nebo se vždycky umývali a almužny dávali, takže mi se tvárností tou milost k nim dělati počala. …