Portrét umělce v jinošských letech

IV

Neděle byla zasvěcena tajemství Svaté Trojice, pondělí Duchu Svatému, úterý andělům strážným, středa svatému Josefu, čtvrtek Nejsvětější svátosti oltářní, pátek trpícímu Ježíši, sobota Blahoslavené Panně Marii.

Každé ráno se znovu zasvěcoval před nějakým svatým obrazem nebo tajemstvím. Den začínal obětováním každého okamžiku myšlení a činu na úmysl nejvyššího velekněze a časnou mší. Sychravý ranní vzduch mu tříbil ráznou zbožnost: jak tak s hrstkou věřících klečel u postranního oltáře, a v obrázky proložené modlitební knize sledoval knězův šepot, často zvedl zrak k ornátem oděné postavě, v šeru stojící mezi dvěma svícemi, znázorňujícími starý a nový zákon, a představoval si, že klečí na mši v katakombách.

Den měl rozvržen na pobožnostní úseky. Modlitbami a střelnými modlitbičkami pro duše v očistci nezištně střádal stovky dnů a čtyřicetidenních postů a let; leč duchovní vítězství, jímž tak snadno získával fantastická staletí odpustků, mu neposkytovalo dostatečnou odměnu za horlivé modlení, protože nevěděl, kolik dočasného trestu zmírnil svým orodováním za trpící duše: a ze strachu, že v očistcovém ohni, lišícím se od pekelného jen tím, že netrvá věčně, jeho pokání vydá pouhou kapku vláhy, denně štval svou duši do větších kruhů dobrých skutků mimo přikázání.

Každá část dne, který si rozdělil podle povinností svého životního postavení, obíhala kolem svého středu životní energie. Život jako by se mu přiblížil k věčnosti: každá myšlenka, slovo a skutek, každá chvíle vědomí může ohnivě zazářit v nebi: a občas pociťoval ten okamžitý odraz tak silně, že mu bylo, jako by při pobožnosti mačkal klávesnici velké nebeské kontrolní pokladny a rázem viděl součet stoupat k nebi ne jako číslici, ale jako křehký sloup kadidla nebo jako útlou květinu.

I desátky, které stále odříkával – nosil totiž růženec volně v kapsách u kalhot, aby se mohl modlit cestou po ulicích –, měnily se mu v neurčité nezemské květné věnce bez barvy a vůně, jakož i beze jména. Každý z tří denních růženců obětoval na to, aby mu duše zesílila ve třech teologických ctnostech, ve víře v Boha, který ho stvořil, v naději v Syna, který ho vykoupil, a v lásce Ducha Svatého, který ho posvětil, a tuto třikrát trojitou modlitbu obětoval Třem Osobám skrze Marii jménem jejího radostného, bolestného a slavného tajemství.

Každý ze sedmi dnů týdne se dále modlil, aby mu do duše sestupovalo sedmero darů Ducha Svatého a den co den z ní vyhánělo sedmero smrtelných hříchů, které ji dříve poskvrňovaly; za každý dar se modlil v určený den s důvěrou, že na něho sestoupí, třebaže mu bylo občas divné, jak to, že se svou povahou tak od sebe liší, že se má modlit za každý zvlášť. Byl však přesvědčen, že v dalším období duchovního vzestupu tato nesnáz odpadne, až jeho hříšnou duši z její hříšnosti pozvedne a osvítí Třetí Osoba Nejsvětější Trojice. Tím víc v to s třesením věřil, vzhledem k božskému šeru a mlčení, v němž přebývá neviděný Utěšitel, jehož znakem je holubice a vichřice, hřešit proti němu…