Portrét umělce v jinošských letech

I

Za oněch časů, a byly to znamenité časy, šla si po cestě kravka bučilka, a jak ta kravka bučilka šla po cestě, potkala nastrojeného hošíka jménem panáček.

Táta mu ten příběh vyprávěl: táta se na něho díval monoklem: v obličeji byl chlupatý.

Byl to panáček. Kravka bučilka šla po cestě, kde bydlela Betty Byrnová: ta prodávala citronové želé.

Rozkvétá planá růže
na zelené travce.

Zazpíval si tu píseň. Byla to jeho píseň.

Tlavička lavička.

Když si pomočíš postel, zpočátku to studí. Matka mu podestýlala voskové plátno. To divně čpělo.

Matka čpěla líp než otec. Matka mu na klavír přehrávala námořnickou písničku. On tancoval:

Tralala lala,
tralala tralaladydá,
tralala lala,
tralala lala.

Strýc Charles a Dante mu do taktu tleskali. Proti otci a matce byli starší, strýc Charles však byl starší než Dante.

Dante měla v prádelníku dva kartáče. Kartáč s kaštanovým hřbetem byl za Michaela Davitta a kartáč se zeleným hřbetem byl za Parnella. Když přinesl Dante hedvábný papírek, pokaždé mu dala pokroutku.

Vanceovi bydleli v sedmičce. Otce a matku měli jinačí. Byli to Eileenini otec a matka. Ožení se s ní, až oba dospějí. Schoval se pod stůl. Matka řekla:

„Však on Štěpán odprosí.“

Dante řekla:

„Jen ať Štěpán počká. Jinak přiletí orli a vyklubou mu očka.“

Vyklubou mu očka, jen ať počká,
jen ať počká,
vyklubou mu očka.
Jen ať počká,
vyklubou mu očka,
vyklubou mu očka,
jen ať počká.

Rozlehlé hřiště se hemžilo chlapci. Hulákali o překot a prefekti je pokřikem ještě pobádali. Večerní vzduch byl bledý a chladný, a jak hráči mastným míčem zaútočili a řachli, prolétl pokaždé šedým světlem jako těžký pták. Držel se na pokraji své třídy z prefektova dohledu, z dosahu surových nohou, a chvílemi dělal, že běhá. V chumlu hráčů si připadal tělesně malý a slabý a oči měl slabé a slzavé. Rody Kirkham není takový: všichni hoši tvrdí, že bude kapitánem své třídy.

Rody Kirkham je slušný, zato Nasty Roche je lump. Rody Kirkham má ve svém pokoji holínky a v refektáři proutěný koš. Lump Roche má velké tlapy. Pátečnímu pudinku říká pes v dece. A jednou se zeptal:

„Jakpak se jmenuješ?“

Štěpán odpověděl: „Štěpán Dedalus.“

Roche pak řekl:

„Co je to za jméno?“

A když se Štěpán nezmohl na odpověď, zeptal se Lump Roche:

„Co je tvůj otec?“

Štěpán odpověděl:

„Lepší člověk.“

Lump Roche se pak zeptal:

„Je úředník?“

Přískoky se motal kolem svého oddílu. Měl ruce zkřehlé chladem. Schovával je v postranních kapsách šedého obleku, přepásaného řemenem. Řemen mu stahoval kapsu. Dát řemenem znamenalo taky spolužákovi nařezat. Jednou řekl jeden spolužák Cantwellovi:

„Ani se nenaděješ a dám ti řemenem.“

Cantwell mu odpověděl:

„Jdi se prát s někým stejně silným. Nařež Cecilu Thunderovi. To bych tě rád viděl. Ten ti nakopne zadek.“

Hezký výraz to nebyl. Maminka mu řekla, aby s klacky v koleji nemluvil. Hodná maminka! Když se s ním ten první den v zámecké dvoraně loučila, při políbení si vyhrnula závoj až k nosu: nos a oči jí zčervenaly. Ale on dělal, že …