Portrét umělce v jinošských letech

V

Až do dna dopil třetí šálek vodového čaje, potom chroupal rozházené kůrky topinek a civěl do tmavé tůňky čajníku. Žluté škvarky byly vybrány jako rašelinná jáma a louže pod nimi mu připomněla tmavou rašelinnou vodu v clongoweské koupelně. Krabice, kterou měl u lokte, byla napěchována zástavními lístky. Jednu po druhé bral modré a bílé stvrzenky do mastných prstů, počmárané, zapísčené a zmačkané, označené jménem zástavce třeba Daly nebo MacEvoy.

1 holínky

1 dámský plášť

3 kusy a prádlo

1 pánské spodky

Odstrčil je a zamyšleně civěl na víko krabice skvrnité od vší a nazdařbůh se zeptal:

„O kolik jdou hodiny napřed?“

Otlučený budík, položený na kuchyňském krbu, postavila matka rovně, až ukazoval na ciferníku tři čtvrtě na dvanáct, a zas ho položila na bok.

„O hodinu a dvacet pět minut,“ řekla. „Správně je teď deset hodin dvacet minut. Měl bys sebou hodit, abys nezmeškal přednášky.“

„Udělejte mi místo na mytí,“ řekl Štěpán.

„Katey, udělej Štěpánovi místo na mytí.“

„Boody, udělej Štěpánovi místo na mytí.“

„Nemohu, jdu pro mořidlo. Udělej mu ho ty, Maggie.“

Když nasadili do výlevky emailové umyvadlo a hodili k němu žínku, nechal matku, aby mu vydrbala krk, zajela mu do boltců a do přepážky u nozder.

„Je mi to ostuda,“ řekla, „univerzitán, a je tak špinavý, že ho musí matka umývat.“

„Vždyť tě to těší,“ řekl Štěpán chladně.

Shora zalehlo pronikavé zahvízdnutí a matka mu hodila vlhkou osušku a řekla:

„Osuš se a propána pospěš.“

Po druhém ostrém, zlostně protaženém hvízdnutí se pod schody octlo jedno děvče.

„Prosím, táto.“

„Už je ten tvůj kurva bratr pryč?“

„Ano, táto.“

„Jistě?“

„Ano, táto.“

„Hm.“

Děvče se vrátilo a posunkem mu naznačovalo, aby si pospíšil a potichu vyšel zadem. Štěpán se zasmál a řekl:

„Ten má divnou představu o rodech, když si myslí, že je kurva maskulinum.“

„Hanbou by ses měl, Štěpáne, propadnout,“ řekla matka, „budeš ještě trpce litovat, žes tam kdy vkročil. Vím, jak ses tím změnil.“

„Dobrý den vespolek,“ řekl s úsměvem Štěpán a na rozloučenou si políbil špičky prstů.

Ulička za terasou stála pod vodou, a jak po ní zvolna sestupoval a opatrně obcházel hromádky bláta, slyšel, jak za zdí v jeptiščím blázinci vříská šílená jeptiška:

„Ježíši! Ach, Ježíši! Ježíši!“

Zlostným trhnutím hlavy si ten zvuk vytřásl z uší, a jak tím tlejícím neřádem klopýtal dál, pospíchal, srdce uštknuté žalem hnusu a trpkosti. Otcův hvizd, matčin repot, skřek neznámé šílené, všechny ty hlasy ho urážely a pokořovaly jeho mladistvou hrdost. Zhnuseně vypudil jejich ohlas i ze srdce; jak kráčel alejí a cítil, jak se mokvajícími stromy kolem něho prodírá šedé jitřní světlo, a čichal zvláštní divokou vůni mokrého listí a kůry, duše mu vybředla z muk.

Namoklé stromy v aleji v něm jako vždycky vyvolaly vzpomínky na dívky a ženy ve hrách Gerharta Hauptmanna; a vzpomínka na jejich bledé žaly a pach linoucí se z mokrých větví v něm splývaly v pocit klidné radosti. Začala mu jarní procházka městem; předem věděl, že až půjde kolem baži…