Odysseus

Šlapali po tlustém koberci a tu pošeptal Tur Mulligan přes slamák Hainesovi.

– Parnellův bratr. Tamhle v koutě.

Vybrali si stolek u okna proti člověku s protáhlou tváří, jehož vous i pohled pevně tkvěl na šachovnici.

– To je on? zeptal se Haines a zhroutil se na židli.

– Ano, řekl Mulligan. Je to on, jeho bratr, náš městský herold.

John Howard Parnell klidně posunul bílého běžce a šedý pařát se mu zas pohnul na čelo a na něm zůstal.

Za chvíli zpod něho přízračným pohledem blýskl po protivníkovi a znovu zaútočil v rozehraném rohu.

– Já si dám kapucína, řekl Haines číšnici.

– Dvakrát kapucína, řekl Tur Mulligan. A přineste nám housky s máslem a taky koláče.

Když pak odešla, dal se do smíchu.

– Říkáme tomu Dublinské pekárny, protože housky tady mají prachmizerné. Jenže vy jste přišel o Dedalův výklad Hamleta.

Haines rozevřel zakoupenou knihu.

– Škoda, řekl. Shakespeare je blahé loviště duchů vypadlých z rovnováhy.

U mřížky domu v Nelson Street č. 14 zavrčel jednonohý námořník:

– Anglie se naděje…

Bledě žlutá vesta vesele poskakovala rozesmátému Turu Mulliganovi.

– Měl byste ho vidět, když on ztratí tělesnou rovnováhu. Říkám mu potulný Aengus.

– Jistě má nějakou utkvělou myšlenku, řekl Haines a palcem a ukazovákem si hloubavě tiskl bradu. Přemýšlím, jaká to asi je. Takoví lidé ji mívají.

Tur Mulligan se ustaraně nahnul přes stůl.

– Popletli mu rozum líčením pekla, řekl. Do attické noty už nikdy nevpadne. Nota Swinburna a kdejakého básníka, sinalá smrt a zarudlé zrození. To …