Odysseus

Bronzová vedle zlaté zaslechly železné podkovy zvonící.

Nestydt dtdtdt.

Štipce, štípe štipce zrohovatělého nehtu, štipce.

Děsné. A zlatá se ještě víc zarděla.

Brumlavě to písklo.

Brumlavě. Bledavá blumka na zlatém chocholu vlasů.

Růže poskakující na atlasu atlasových ňader, růže kastilská.

Trylky, trylky: Jádolores.

Kuk! Kdopak je v tom… zlatém kukuči?

Cink zaúpělo k bronzové slitovnici.

A úpění čisté, táhlé a pronikavé. Skomíravé úpění.

Vábení. Něžné slovo. Jen se podívej. Jasné hvězdy blednou. Ach, růže! Místo odpovědi šveholení. Kastilská. Už se šeří.

Brnčí, brnčí brnčivá bryčka.

Cvakl peníz. Hrkly hodiny.

Vyznání. Sonnez. To můžu. Brnk podvazku. Kterak bych tě opustil. Mlask. La cloche! Mlasknutí do stehna. Vyznání. Horko. Sbohem, lásko má!

Brnčení. Bloo.

Hřmotně dunivé akordy. Když láska uchvátí. Vojna! Vojna! Tympán.

Plachetnice! Závoj plave po vodní pláni.

Veta. Zašvihotal drozd. Po všem veta.

Roh. Raroh.

Když spatřil. Běda!

Trt. Buch.

Švihot. Ach, vábení! Vábné.

Marto! Pojď!

Klapklap. Klipklap. Klapyklap.

Božínku! Ontojak živne slyšel.

Hluchý plešatý Pat přinesl podložku nůž odnesl.

Úpění za měsíční noci: do dáli: do dáli.

Je mi tak smutno. Douška: Teskně bloumám.

Slyš!

Špičatý zkroucený chladný mořský roh. Jestlipak jsi už? Každý a jiný zas šum a tlumený řev.

Perleť, když ona. Lisztovy rapsódie. Syk.

Vy ne?

Neslyšel: ne: ne: věřte mi. Lidlyd. Kukuruhú.

Tma.

Z hloubi znějící. Do toho, Bene, do toho.

Čeká, zatímco číháš. Hí hí. Čekej, zatímco on hí.

Jen čekej!

V temném země klínu. Uložená ruda.

Naminedamine. Po všem veta. Všechno padlo.

Drobounké, chvějivé kapradí jejího chmýří.

Amen! Zuřivě zaskřípal.

Tam. Sem a tam. Studený kolek trčí.

Bronzlydie vedle Minozlatá.

Vedle bronzové, vedle zlaté, v mořsky zeleném šeru. Bloom. Starý Bloom. Někdo zaťukal, někdo zaklepal kukuruhú.

Modlete se za něho! Modlete se, dobří lidé.

Podagrové prsty mu zachrastily.

Bimabam. Bimbam.

Poslední kastilská letní růže, která ještě kvete, je mi smutno a teskno.

Hví. Větérek mi hvízdl.

Poctiví chlapi. Lid Ker Cow De a Doll. Tak, tak. Chlapi jako vy. Cink conk zdvíháme číše.

Fff Ú.

Kde bronzová zblízka? Kde zlatá zdáli? Kde kopyta?

Rrpr. Krá.

Krándl.

Tehdy a teprve tehdy. Na hrobpr. Ať mi napr.

Hotovo.

Začnem!

Bronzová vedle zlaté, hlava slečny Douceové vedle hlavy slečny Kennedyové nad záclonkou Ormondova hotelu zaslechly, jak jedou kolem místokrálovská kopyta, zvonící ocelí.

– Je to ona? zeptala se slečna Kennedyová.

Slečna Douceová řekla ano, sedí vedle jeho exc., perleť a eau de Nil.

– Skvělý kontrast, řekla slečna Kennedyová.

Celá pryč, řekla dychtivě slečna Douceová:

– Koukni na toho cápka ve vysokém cylindru.

– Kterého? Kde? ještě dychtivěji se zeptala zlatá.

– V druhém kočáře, zvlhlými rty, rozesmátými na slunci, řekla slečna Douceová. On sem hledí. Pozor, až se podívám.

Uškubla, bronzová, do nejzazšího koutku a v oparu horečného dechu tiskla obličej na okenní tabulku.

Zvlhlými rty se uchichtla:

– Krk si vyvrátí, jak se ohlíží.

Dala se do smíchu.

– Jeminkote! Ti mužští jsou ale strašní pitomci.

Smutně.

Posmutněle slečna Kennedyová odcourala ze sluníčka a za ucho si zavinula vysmeklou kadeř. Posmutněle se courajíc, už ne zlatá, zakroutila si a zavinula kadeř. Posmutněle si při courání zavinula zlatou kadeř za zaoblené ucho.

– Ti se mají, posmutněle řekla.

Mužský.

Blookdože šel kolem Moulangových dýmek a za ňadry měl pamlsky hříchu, kolem Winových starožitností a v paměti měl sladká hříšná slova, kolem Carrollova zašlého pokřiveného cínu, pro Raoula.

K nim, k těm ve výčepu, k výčepnicím přišel podomek. Nevzaly ho na vědomí, a tak jim tác s chřestivým porcelánem třískl na pult.

– Tady máte čaj, řekl.

Slečna Kennedyová způsobně sundala tác s čajem na převrácenou bednu od minerálky, aby na něj nebylo vidět.

– Kdo to má být? zeptal se nezpůsobně otevřhuba podomek.

– Hádejte, odsekla slečna Douceová a odešla od své špehýrky.

– Váš galán, co?

Bronzová hrdě odpověděla:

– Postěžuji si paní de Massey, jestli od vás ještě uslyším nějakou nestydatou troufalost.

– Nestydt, dtdtdt, neomaleně zahuhňal podomek, jak při jejím vyhrožování odcházel, odkud přišel.

Bloom.

Slečna Douceová se zaškaredila na svůj květ a řekla:

– Ten spratek je ale protivný. Jestli se nebude slušně chovat, vykrákám mu za ucho.

Úplná dáma v skvělém kontrastu.

– Nic si z toho nedělej, mírnila ji slečna Kennedyová.

Nalila do šálku čaje a čaj zas vlila do konvice. Jako pod nějakým útesem se choulily pod pultem, bedny převráceny, čekaly na stoličkách, čekaly, až se čaj vylouhuje. Hladily si blůzy, obě z černého atlasu, yard dva šilinky devět, čekaly, až se čaj vylouhuje, a dva šilinky sedm.

Ano, bronzová zblízka, zlatá zdáli, slyšely ocel zblízka, dusot kopyt zdáli, a slyšely ocelová kopyta zvonivé kopyto zvonivou ocel.

– Jsem moc opálená?

Slečna Bronzová si odhrnula z krku blůzu.

– Ani ne, řekla slečna Kennedyová. Ono to zhnědne. Zkusila jsi borax s třešňovou vavřínovou vodičkou?

Slečna Douceová se zpola napřímila a úkosem si prohlédla pleť v zlatě popsaném výčepním zrcadle, v němž se odrážely číše na rýnské i burgundské a mezi nimi lastura.

– A co teprve mé ruce, řekla.

– Zkus glycerín, radila slečna Kennedyová.

Slečna Douceová dala vale šíji i rukám.

– Z takových krámů se ještě dostane vyrážka, odbyla ji a znovu se posadila. Ptala jsem se toho bambuly u Boyda, co by měl na mou pleť.

Slečna Kennedyová si nalila vylouhovaného čaje, ušklíbla se a zaprosila:

– Kristapána, ani mi ho nepřipomínej!

– Počkej, hned ti to řeknu, zažadonila slečna Douceová.

Po dolití sladkého čaje s mlékem si slečna Kennedyová vrazila malíky do obou uší.

– Přestaň, křikla.

– Já neposlouchám, křikla.

Ale co Bloom?

Slečna Douceová zahuhňala bambulovským tónem:

– Na vaši co?

Slečna Kennedyová si vytáhla malíky z uší, že si poslechne, že promluví: a zatím znovu řekla, znovu zaprosila.

– Dej mi s ním pokoj, nebo vypustím duši. Ten odporný zvrhlík! Ten večer v…