Od slunečních hodin směrem k James’s Gate, potěšený nad objednávkou uzavřenou pro firmu Pulbrook Robertson, kráčel sebevědomě po James’s Street kolem Shackletonovy kanceláře pan Kernan. Šlo to s ním jak po másle. Jak se máme, pane Crimminsi? Znamenitě prosím. Říkal jsem si, jestli snad nebudete v tom druhém pimlickém podniku. A jak jdou kšefty? Taktak že nekradu. Je nádherně. To je. Venkovu to svědčí. Tihle sedláci pořád reptají. Vzal bych si, pane Crimminsi, náprstek vaší nejlepší jalovcové. Malou štamprli, prosím? Ano, prosím. Strašné, ten výbuch na Generálu Slocumovi. Strašné, strašné. Tisíc mrtvých. A ty srdceryvné výjevy. Muži šlapou po ženách a dětech. Taková surovost. Jakže k tomu došlo? Samovolným vznícením: úplná ostuda, co vyšlo najevo. Jediný záchranný člun se neudržel nad vodou a hadice nadobro praskla. Nechápu, jak mohli inspektoři takový parník pustit… Svatá pravda, pane Crimminsi. A víte proč? Úplatky. Vážně? Jakpak by ne. To se podívejme. A to prý je Amerika země svobodných lidí. Já myslel, bůhvíjak je to u nás špatné.
Usmál jsem se na něho. Amerika, takhle klidně povídám. Co je to? Smetí z kdejaké země, taky z naší. Mám pravdu, nebo ne? Je to tak.
Hamižnost, milý pane. Toť se ví, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.
Viděl jsem, jak si prohlíží můj šosák. Kabát dělá člověka. Strojit se jak ženich je hlavní. To na ně platí.
– Nazdar, Šimone, ozval se otec Cowley. Jak se daří?
– Nazdar, kamaráde Bobe, řekl pan Dedalus a zůstal stát.
Před šikmým zrcadlem u holiče Petera Kennedyho se pan Kernan zastavil a načepýřil.
Kabát podle posledního střihu, jistá věc. Od Scotta z Dawson Street. Stojí za toho půlsovereignu, co jsem za něj dal Nearymu. Pod tři zlaté ho nešijí. Padne mi jak ulitý. Třeba ho nosil nějaký frajer z Kildarestreetského klubu. Včera si mě na Carlisleském mostě ostře změřil ředitel Hibernské banky John Mulligan, jako bych mu byl povědomý.
Jojo. Maškařit se člověk musí kvůli těm panákům. Cesťák. Lepší člověk. A teď nás, pane Crimminsi, zas laskavě poctíte svou zakázkou. Číše, jež rozjaří, leč neopije, jak zní to staré rčení.
Severní hráz a nábřeží sira Johna Rogersona, s lodními trupy a kotevními řetězy, na západ plula, kolem plula lodička, v ryze za pramicí se kolébal smačkaný leták, který někdo zahodil. Přichází Eliáš.
Ještě naposled se pan Kernan koukl na svou podobu. Brunátný, bodejť. Prokvetlé vousy. Důstojník, který s…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.